„Den rodných řečí a kultur“ vyhlásilo UNESCO v roce 1999, slaví se vždycky 21. února. UNESCO zdůrazňuje potřebu uchovat lingvistickou pestrost světa a právo menšin na vlastní řeč. U nás ve škole se zase mluvilo hlavně o významu rodné řeči pro identitu člověka a taky o souvislosti mezi rozvinutostí mateřštiny a akademickou úspěšností.
Podporu rodné řeči má na starosti oddělení angličtiny (EAL – English as additional language) a je třeba říct, že toho dělá mnohem víc než jen tuhle oslavu. Pěstují v knihovně koutek různojazyčných knížek, za pomoci rodičů vytvářejí pro jednotlivé předměty webové glosáře v co nejvíce mateřštinách a co chvíli nás varují, abychom angličtinu do dětí netlačili na úkor vlastního jazyka. Což je moc fajn.
Letošní akce měla veliký ohlas. Celý týden, co trvala výstava kulturních artefaktů, přibývaly v hale školy další a další exponáty – Australané se prezentovali na velkém zahradním grilu, indický stůl voněl kořením, Jihoafrická republika dala všanc několik exotických drnkátek a ťukátek, na které se smělo sahat, u Maďarů se dala vyzkoušet rubikova kostka a všichni dozdobili volné místo dětskými knížkami.
Na besídce se hlavně zpívalo a k vidění byly krásné kroje – u mě to vyhrála bezkonkurenčně japonská kimona, ale jinak myslím nejvíc bodovaly tři ruské Nastěnky, kterým zpod čelenek krásně trčela odstátá ouška.
My k věci přistoupili takhle (musím to tu zvěčnit, protože nás příprava i provedení stálo dost velké úsilí, místy i sebezapření a hlavně velkou dávku „pedagogické“ přesvědčivosti):
Jarka vyrobila senzační model Karlova mostu a místo barokních svatých na něj umístila Karla IV., Jana Amose Komenského, Antonína Dvořáka, Emu Destinovou, Petra Čecha a Václava Havla. Ke každému pak napsala v češtině a angličtině stručnou vizitku.
Mimochodem, vymyslet světově známou českou ženu nebylo tak úplně snadné – silnou adeptkou byla miss Taťána Kuchařová anebo, vzhledem k norské lásce k lyžím, Kateřina Neumannová. Ale Ema Destinová nám byla nakonec nejsympatičtější a moc jí to na mostě sluší.
Pak jsme s dětmi nacvičili takovouhle scénku o tom, jak most vznikal, a zahráli jsme ji částečně anglicky a částečně česky:
v komnatách Karla IV.
KAREL IV: Praha je tak krásné město, drahoušku. A má tak skvělou polohu ve středu Evropy!
(zvedne mapu Evropy a ukáže Prahu)
KRÁLOVNA: Přesně tak, Praha je úplné srdce Evropy. Podívej!
(vezme papírové srdce a nalepí ho doprostřed mapy)
KAREL IV: Rád bych udělal Prahu ještě skvělejší – s více paláci, kostely a třeba i s univerzitou. Co ty na to?
KRÁLOVNA: Nezapomeň na Vltavu. Jestli tu má být křižovatka Evropy, budeme potřebovat pořádný most, aby se lidé dostali z jednoho břehu na druhý.
KAREL IV: Máš pravdu. Zavoláme Petra, mého stavitele! Petře!
PETER PARLÉŘ: Vaše veličenstvo?
KAREL IV: Chci, aby Praha byla ozdobou Evropy a potřebuji na to pořádný most! Chci abys použil všechen svůj um a postavil mi mistrovské dílo.
PETR PARLÉŘ: Milerád. Začněmě třeba tím, že vybereme správný okamžik pro položení základního kamene. Co třeba rok 1357, 9. července v 5:31 ráno?!
KRÁLOVNA: Ale proč? Už vím! To datum tvoří pyramidu lichých čísel. Dokonalý, symetrický tvar. Dodá mostu stabilitu, aby nespadl!
(zvedne datum 1357 9.7. 5:31 a rozepsanou pyramidu 1 3 5 7 9 7 5 3 1)
KAREL IV: To se mi líbí! A co dál?
PETR PARLÉŘ: Použiji nový materiál – ne dřevo jako dřív, ale kámen. A do malty, aby držela opravdu pevně, přidáme pár speciálních přísad…
při stavbě mostu
KAMENÍK: Takový bláznivý nápad – vajíčka v maltě. To jsem nezažil. jsem přece kameník, ne pekař ani kuchař!
(rozbije dvě vejce a míchá je do malty)
PETR PARLÉŘ: Proč se mračíš? S touhle maltou bude most stát mavěky!
KAMENÍK: Ale tolik vajíček!
PETR PARLÉŘ: Z každého města posílají náklad vajec, neboj se. Tamhle jede další vůz!
KAMENÍK: Tak ukažte. Co? Co to má být?
(rozbije vejce a pak ještě jedno, ale obě jsou uvařená natvrdo)
ŽENA Z VELVAR: Přece vejce!
KAMENÍK: Ale proč jsou natvrdo?
ŽENA Z VELVAR: Přece aby se nerozbily po cestě!
KAMENÍK: Chceš říct, že jste je uvařili všechny?
ŽENA Z VELVAR: No jistě!
KAMENÍK: Promiň, ale ty si můžeme leda tak dát k svačině.
Když scénka skončila, pustili jsme ještě kousek z Vltavy a snažili jsme se za pomoci modrých šátků a modré cejchy vytvářet dojem plynoucí řeky.
Uf! Prý to nebylo trapný a snad do toho i příště půjdeme znova.