Komentáře: Děti jako ótéčko

Od: Markéta GRUBEROVÁ

Markéta GRUBEROVÁ — Sat, 16 Aug 2008 23:38:37 +0000

Není !!!
Je to krásně napsané.

Od: lucie kellnerová

lucie kellnerová — Wed, 30 Jul 2008 03:08:33 +0000

a ještě k bezdětným
užívejte svobody, ale nezapomeňte: vždy připraven!
(více viz poslední glum sikora 🙂

Od: lucie kellnerová

lucie kellnerová — Wed, 30 Jul 2008 01:42:57 +0000

Boney M jako o život
Martino, dík za náladovku!

Od: Peter Galan

Peter Galan — Sun, 27 Jul 2008 22:44:33 +0000

Deti nemam,
a vzhladom k mojmu hektickemu zivotu asi ani mat nebudem. Ale citalo sa mi to velmi dobre a vsetko som si dokazal zivo predstavit. Je vidiet, ze viete o com pisete, a to vsetko podávate so sympatickym nadhladom plnym laskaveho humoru :-). Vdaka

Od: LenkakT

LenkakT — Sun, 27 Jul 2008 22:38:49 +0000

Souhlasím…
…se vším v článku. Poslední věta je dobrá. Moje děti jsou taky moje sociální kotva.

Od: martina.mik

martina.mik — Sun, 27 Jul 2008 21:44:10 +0000

to lucie
Hmm, tak ta poslední věta je fakt taková, no…to…, ale naprosto přesná:-).

Zrovna jsme se s potomkem vrátili z jednoho malého festivalu ( [http://orlickabrana.fidiko.cz/] ) a musím potvrdit, že nejkomunikativnější stvoření v každé společnosti jsou asi děti tak do tří let. V Žamberku zpívaly a tančily jako o život, zatímco dospělí jen tak postávali a pocucávali pivo.

A ještě pro dobrou náladu: [http://www.youtube.com/watch?v=YgemkqLRing]

Od: lucie kellnerová

lucie kellnerová — Sun, 27 Jul 2008 11:34:30 +0000

zpožděné odpovědi
díky za ohlasy a zkušenosti – je to vážně zapeklité, jak rodičovství funguje a jak děti působí na okolí – že i hovor o nich dělá divy a jejich společnost boří ploty. na druhou stranu – i glumova verze s dětmi řítícími se na ótéčku a rodiči hopkajícími kolem do úpadu , mi připadá velmi trefná. a na třetí stranu, co píše neomi, že s dětmi je svázaná ohledy, je smaozřejmě taky pravda – že akční rádius je drasticky okleštěn – ruce plné, záda obtěžkaná a dítě tak zranitelné – asi právě potom nastupuje místo akce a činů ta komunikace – podvědomá snaha navazovat s okolím přátelské vztahy aspoň pohledem nebo úsměvem, pořád se nějak jistit, hledat si spojence…

Od: Milan Kovár

Milan Kovár — Sat, 26 Jul 2008 23:00:14 +0000

Jo, to je pravda, jak to píše Ivo:
nikdy se na mě neusmívá tolik lidí, jako když jdu s děckem. Možná, že se neusmívají, možná se i smějí, ale ve společnosti děcka mi to vůbec neva 🙂

Od: Ivo Kaipr

Ivo Kaipr — Sat, 26 Jul 2008 20:20:14 +0000

Moc pěkné a přitom realistické
Můžu potvrdit, že to funguje i pro otce – taková procházka s ratolestí je úplně něco jiného, než jít ulicí sám. Není žádný problém si popovídat s kýmkoliv, kohokoliv poprosit o nějakou jinak nemyslitelnou roztomilost, třeba jestli by si dítě nemohlo jít pohladit kuřátko… Ano, děti člověka ukotví v realitě mezi lidmi. Dítě není sociální štít, tak bych to neřekl, spíš jde o jakýsi spouštěč prapůvodních pudů pospolitosti. Individualismus je v nás velmi mladá vrstva, dítě ho snadno rozpustí.

Pocit Petry Neomi ale taky sdílím. S malým dítětem by mne nenapadlo jít do nebezpečných situací a míst.

Prostě s malým dítětem se člověk výrazně změní. Pokud by se tu objevil pan Přemysl, přirovnal bych to k jakémusi osobnostnímu fázovému přechodu. Nejspíš nevratnému, nebo aspoň mám pocit, že se dost výrazně pozná, jestli tímhle přechodem člověk prošel nebo ne.

Moc mne ten článek potěšil, nejen tématem, je to velice povzbudivě napsané, díky.

Od: Milan Kovár

Milan Kovár — Sat, 26 Jul 2008 20:06:46 +0000

Moc pěkné, Lucie,
jak jinak, děcka jsou má slabost 😉