Komentáře: II. Můžeš to vnímat dvěma způsoby (Elena)

Od: Matěj

Matěj — Sat, 15 Nov 2008 15:14:41 +0000

happy end
Pospěš s happy endem! Je to paráda, ale už to chci mít za sebou 😉 Čte se to skvěle. Napadlo mě, že je dost legrační si to všechno představovat na kuchyni z Ikei. To prostě nejde.

Od: LenkaKT

LenkaKT — Mon, 10 Nov 2008 22:31:53 +0000

vyčesané šedé vlasy…
…ty mne dostaly a mrazilo mě z toho nějak. myslela jsem při tom na maminku a její koberec. je to působivé. čtivé.

Od: martina.mik

martina.mik — Mon, 10 Nov 2008 14:36:41 +0000

Už jsem někde psala,
že nemám ve zvyku články v diskuzi chválit a autora poplácávat po ramenou, ale tohle, Lucie, tohle mě baví. Nevařím si ke čtení kafe, ale čaj, snad to nevadí… Těším se na pokračování.

Od: lucie kellnerová

lucie kellnerová — Mon, 10 Nov 2008 09:50:50 +0000

ne, takhle jsem to chtěla říct:
díky, že to čtete takhle představivě!

Od: lucie kellnerová

lucie kellnerová — Mon, 10 Nov 2008 09:49:49 +0000

díky, že to čtete,
je to taková mozaika mrazivých detailů vlasy, staré recepty, mateřská znamínka, zamlčená minulost… ale má to vzestupnou tendenci – happy end bude 🙂

Od: babza

babza — Mon, 10 Nov 2008 09:34:08 +0000

Něco na tom je,
jak to říká A. Kostlán. Když jste psala o těch parukách z vyčesaných vlasů, vzpomněla jsem si, jak si moje stařenka ráno česávala dlouhé vlasy a pak ty vyčesané namotala na takový klůcek, na který si pak natočila celý pramen vlasů do takového drdůlku, který u hlavy upevnila sponkou…Bavila se tím, jak jsme na to udiveně koukaly.

Od: Antonín Kostlán

Antonín Kostlán — Mon, 10 Nov 2008 09:24:29 +0000

Můžeš to vnímat třemi způsoby?
Dobrý den, Lucie, jestli jste to své vyprávění pojala, že každá postava příběhu podá svoji verzi, to se pak nejvíc těším na vyprávění staré paní… Vlastně se mi ty vaše texty nečtou příliš snadno, protože nad každou maličkostí mi naskakuje tisíce asociací z mého života – např. ony šábesové recepty psané tužkou na listu vytrženém ze starého kalendáře… Vybavilo se mi rovněž nepříjemné mrazení v zádech, které jsem pravidelně míval, když se má matka dívala jako skrze mě a říkala: Poslouchej, co je s tím, tvým kamarádem XY, už jsem ho dlouho neviděla…., protože jsem už věděl, že nejpozději do týdne se o tomhle kamarádovi dozvím dost nepříjemnou novinu – že jej něco zajelo nebo že si v lepším případě zlomil nohu… Těším se na „příště“…

Od: Milan Kovár

Milan Kovár — Mon, 10 Nov 2008 09:17:12 +0000

Už aby to pokračování tady bylo!
Už aby to pokračování tady bylo!