Komentáře: Ulánbátarské děti ulice a mezinárodní adopce

Od: Martina

Martina — Thu, 14 May 2009 12:08:12 +0000

Není vůle od úřadů
Článek je hezký, ovšem u nás není vůle k mezinárodní adopci od úřadů. Pro lidi, kteří nemohou mít děti nebo, kterým děti již odrostly, jsou na tom velmi dobře finančně, mohli by pomoci dětem ze zahraničí a tím zvýšit počet dětí v naši zemi a následně zvýšit populační křivku, nepřejí úřady. Zákony na to máme, ale úředníci nám chybí. Sama mám o mezinárodní adopci zažádáno, protože nemohu mít děti vlastní, ale není kdo by žádost vyřídil. Mám kamarádku ve Španělsku a tam to funguje, proč u nás ne? Jsme horší než Španělé? Máme sice plné dětské domovy dětí, ale právně nejsou volné. Mimochodem, víme jak funguje pěstounská péče? Hrůza, původní rodiče znají adresu pěstounů a 2 týdny za rok mohou si „vaše“ dítě vzít na prázdniny. Omezeních je samozřejmě daleko více. Všichni mají plné pusy témat o tom jak se postarat o děti, ale právních překážek je tolik a naši politici se jen předhání kdo bude úspěšnější v dalších volbách………..

Od: lucie.kellnerova

lucie.kellnerova — Tue, 28 Apr 2009 03:49:55 +0000

pane marku,
díky za ohlasový článek. Taky k tématu ještě něco chystám.

Od: marek

marek — Mon, 27 Apr 2009 07:38:08 +0000

Sebekritika
Já jsem ale pičus, takovej pičus, že se z toho asi picnu.

Od: jirkanosek

jirkanosek — Sun, 26 Apr 2009 09:51:25 +0000

sahaci dobrovolnici
to je zajimave-to jsem o Mongolsku nevedel.tady je clkme bezne, ze si rodiny berou domu deti, treba jen na vikendy,aby poznali „teplo“ rodiny.Obcas se stane,ze si nektere rodiny po case takove dite i adoptuji

Od: lucie

lucie — Sun, 26 Apr 2009 04:40:58 +0000

ivo, tady chodí dobrovolníci
na ty děti „šahat“ – funguje to jen v pár zařízeních, ale funguje – přijdeš párkrát týdně a děti chováš – lidé občas odcházejí zklamaní, že chtěli s dětmi hrát hry a dělat na ně haf a mňau (u těch trochu větších) a že ty děti jsou hrozně netečné přimknou se a ustrnou… tak očividná ta potřeba citového doteku je!

tohle by určitě šlo zařídit – leží mi v hlavě fantastický film Podivuhodný příběh Benjamina Buttona, zčásti taky o setkávání malých dětí a starých lidí – třeba i tam by ta cesta mohla vést.

Od: sim.

sim. — Sat, 25 Apr 2009 14:56:15 +0000

Ivo Kaipr
to je pravda,ale to bohužel asi nikoho nenaučíme. V tom musí začít každý sám u sebe a u svých dětí nebo i cizích. Ledaže by se o tom začalo vyučovat ve školách,ale najít na to ty správný lidi. Ale gratuluju k vaší myšlence.

Od: Ivo Kaipr

Ivo Kaipr — Sat, 25 Apr 2009 13:02:17 +0000

Hospitalismus
nebo raná citová deprivace, narušená primární vazba, je na to názvů spousta – ale kdy tohle poznání konečně pronikne skrz naskrz celou kulturou, celým systémem?

Doteď v nás fungovala/nefungovala intuice. Jakž takž to stačilo/nestačilo. Ale kdy se podaří, aby lidi vnímali vývojové potřeby formování citů dítěte s úplně stejnou důležitostí, jako vnímají jeho potřeby materiální?

Jinými slovy všechny ty „kojeňáky“, když už někdy musí existovat, přece nemůže být takový problém systémově přebudovat tak, aby deprivace aspoň nepřekročila nějakou zásadní úroveň. Já vím, že by bylo nejlepší je zrušit, ale když to neumíme přeorganizovat úplně, tohle by jít přece mělo.

Nikoho nenapadne, že by pacienti v nemocnici nepotřebovali jíst a pít. Ale že „citové jídlo“ je pro děti stejně potřebné jako potrava, se pořád jako fakt nebere.

Jak dlouho potrvá, než se potřeba rané citové vazby začne považovat za samozřejmost?

Od: Svet*

Svet* — Fri, 24 Apr 2009 18:56:44 +0000

Stastne to zeny.
Rozhodne ano.

Od: babička

babička — Fri, 24 Apr 2009 17:29:26 +0000

A nakonec kněžna hledíc z okna
pravíc :“Lucie a Svet šťastné to ženy.“

Od: Svet*

Svet* — Fri, 24 Apr 2009 15:23:24 +0000

Lucie,
ano, jeskyne, ano solar, a ano i pro vice svetlusek :o))))