Tohle je moje třetí poznávání od píky, navíc mám z trans-kulturní komunikace diplom. Měla bych mít víc rozumu. Ale stalo se. A tak si chci veřejně nasypat popel na hlavu, nejen za chyby a posuny v článcích, ale i za všechny divoké generalizace, které jsem si o Mongolsku sesumírovala v hlavě s představou, že už kdečemu rozumím. A přidám pár subjektivních poznámek o transkulturních šumech a o tom, jak je prvotní ohledávání „jiného“ opojné a omamné.
Možná to znáte – úplné začátky v „jiném světě“ bývají trochu v mlze. Organismus mobilizuje, moc nespí, moc nejí a vytřeštěně pátrá po záchytných bodech. Patří k tomu orientace v mapě, zjišťování, jak poznat cukr od soli, a snaha vyslovit název nejbližší autobusové zastávky. Taky přivykání, kdy a jak rychle se stmívá a jak se během dne mění teploty. Hned potom následuje vyšlapávání cestiček. Město se jakoby zmenší a zpřátelští a z anonymních davů vykrystalizují známé tváře. Naučíte se nakupovat a zjistíte přitom, kolika a kterých „domovských“ výdobytků se nechcete vzdát – kafe, sýr, dalamánky, kakao, víno… Celá tahle první fáze je hodně fyzická, ale už tady je znát, jak si člověk potřebuje skloubit to „místní“ a to „svoje“.
Teprve když jsou uspokojeny tělesné potřeby, uvolní se kapacity na zjišťování, jak to kolem funguje. Pořád ještě vnímáte hodně ostře a všechno vám připadá zajímavé. My měli vlastně jet do Iránu a až těsně před odjezdem se destinace změnila na Mongolsko, takže jsme si nestačili moc nastudovat. A ve srovnání s Čínou je tady všechno naopak. Nějakou chvíli nám trvalo, než se útržkovité informace začaly propojovat. Ale pak nastoupil báječný pocit objevné plavby a rychle stoupal do hlavy. V opojení jsem začala získané poznatky hrnout na blog. Včetně těch z doslechu, protože i to, co kde slyším, mi připadá vzrušující – ve smyslu: tohle jsou věci, které vám Mongolové vykládají. Jenom pak každá druhá věta vyžaduje „prý“ nebo „údajně.“
Tahle fáze je opravdu moc hezká, protože s každou novou informací jakoby se otevřel nový obzor a navíc máte pocit, že strašně rychle všemu rozumíte. Takže je trochu smutné, když z rozletu začnete střízlivět. Stát se to může třeba takhle:
Alena mě upozornila na nesrovnalosti v článcích. Markéta zase na svůj blog napsala článek o tom, jak se usmíváme nad kdekterým mongolským obyčejem, ale když nám přeběhne černá kočka přes cestu, radši to vezmeme okolo. A konečně, povídala jsem si s jednou Mongolkou o mongolských jménech. Připadalo mi to ohromně vzrušující a exotické, dokud se nezeptala na jména našich dětí – Matouše a Šimona. Pokusila jsem se jí nastínit význam hebrejštiny, potom strukturu Bible (ale že do Marka a Lukáše už nepůjdeme) a nakonec ještě spagetti westerny (a že nás všichni posílají na Rivieru). Tvářila se dosti podezřívavě a stočila hovor na vaření. Jenže já zrovna dělala „apoštolské brambory“, takže začala druhá fáze biblického výkladu. Myslím, že když odcházela, měla mě za příslušnici nějaké hodně ulítlé sekty. Já se přitom řadím do kategorie „bez vyznání.“
Zkrátka krásná lekce z trans-kulturního šumu, kde jsem ovšem (pro změnu) za exota byla já. Naladěna na křesťanskou strunu jsem si vzpomněla na jezuity v Číně. Když se v 16. století objevili, díky vzdělanosti si vydobyli skvělé postavení a přízeň císaře. Ale misijní činnost jim moc nevyšla. Důvodů bylo víc (a podstatnějších), ale mě zaujalo, že Číňanům vadily krucifixy – prý jim připadalo strašlivě barbarské a perverzní věšet si na zeď polonahé tělo ztýraného chlapa. Na čemž je krásně vidět, jak absurdně můžou působit kulturní rekvizity vytržené z kontextu. Jako vnější pozorovatelé přitom vytrhujeme pořád. A navíc nazýváme nepřípadnými jmény. Když už jsme u krucifixů, tuhle znáte? Kohn přijde ve Vatikánu do obchodu se suvenýry a ptá se: „Co by stál tenhle krucifix?“ Prodavač mu sdělí cenu, Kohn se zamračí, zamyslí a pak povídá: „A bez toho atleta?“
Tyhle dvě situace krásně ilustrují dvě věci: jednak jak máme (myslím tím velmi obecně my – „zápaďáci“) stejný exotický potenciál jako ti okolo. A druhak, jak je takové kulturní „my“ různorodé. Pro někoho je krucifix součástí světonázoru, pro jiného vyprázdněný folklór a pro dalšího fraška.
Vytrhování z kontextu a divoké generalizace způsobí obzvlášť velké posuny, pokud pozorovatel vědomě/podvědomě touží po exotice, vděčných historkách a utvrzování ve své odlišnosti. Když to všechno vztáhnu na svoje články, tak napsat o Mongolech, že v roce prasete se množí jako králíci, je podobné jako napsat o Češích, že každou neděli zalézají v kostele do zvláštní kukaně a cizímu chlapovi vykládají o nemravnostech (abychom zůstali u křesťanských paralel). Pravdivé jádro ano, ale zbývá dodat, že jak kdo, jak kdy a zpovědník většinou není cizí. Ach jo.
A teď další související otazník. Když se odsoudíme za zavádějící posuny (a když se jim chceme pro příště vyhnout), co stanovíme za výchozí bod, z něhož jsme tu kterou kulturní rekvizitu posunuli? Nabízí se na to jít historicky (z čeho krucifix vznikl) nebo nějak zprůměrovat, k čemu a jak se nejčastěji používá. Anebo zmapovat, jakých všech významů a funkcí může nabývat – což je asi nejzajímavější a nejblíž „pravdě“, ale kde na to vzít kapacity. (Není tohle rozdíl mezi historií a antropologií?)
Mám ještě jeden příklad s krucifixem, který se k téhle úvaze o různých významech a funkcích kulturních rekvizit pro jednotlivce se snad docela hodí: V Papouškově filmové trilogii o rodině Homolkových je scéna, kdy jeden z protagonistů spí opilý na pohovce pod obrazem Madony s Ježíškem. Jeho matka ho sleduje vyčítavě ublíženým pohledem, pak zvedne zrak k Madoně a řekne něco ve smyslu: „Vidíš, to jsou celí oni. A víš, jak dopadne ten tvůj? Počkej, já ti to ukážu.“ Z vedlejší místnosti přinese krucifix, zvedne ho Madoně před oči a řekne: „To je, co?“ ve tváři kolegiální výraz taky-matky taky-trpitelky. Fantastické, že?! A to nemluvím o jeptiškách…
Závěr: Vystřízlivění nastává, když další informace přestanou svádět ke generalizacím a začnou místo toho generovat další otázky. Těch otázek je velmi rychle tolik, že mnohý pozorovatel zleniví a rezignuje. Čímž nastává fáze číslo tři – skepse a konec legrace. Čerstvé oči otupí, národy se postupně rozpadnou na jednotlivce a exotika se rozplyne v každodennosti. Něco z toho vygeneralizovat je hrozná práce a trvá to dlouho, někdy celou věčnost. Takže do fáze číslo čtyři, kde se lze konečně dobrat kloudných objektivních informací o fungování jiných světů, projde jen málokdo.
Co s tím? Srazit paty, pokorně se pídit, negeneralizovat, odpustit si ironii, soudit leda sebe… atd. atd. atd.
…anebo si snad radši (po mongolsku) dát panáka. Tak na ty čerstvé oči! Jak jsou krásné!
Věnováno Markétě (která se vyzná v antropologii) a Aleně (která se vyzná v Mongolsku) za inspiraci (bez jakýchkoli postranních úmyslů co do hlídání dětí)