Útlá, střízlivě graficky pojatá sbírka kratších próz „Touha, opatrnost“ navenek vůbec nedává tušit, jak emočně i významově nabité texty obsahuje. Možná je škoda, že neláká na některý z proslulých portrétů autorky s přimhouřenýma očima a v dokonale padnoucím hedvábném brokátu nebo na výjev z nočního života válečné Šanghaje. A možná je dobře, že střízlivost přebalu odkazuje raději na eleganci stylu, že spíše než s obsahem souzní s kompaktní větnou stavbou a s pojmoslovím přesným jako chirurgův skalpel…
Obr. České vydání nakladatelství Verzone a Sbírka próz Báje vydaná v Hong Kongu v roce 1952.
Kratší prózy „Láska v padlém městě“, „Zlatá klec“, „Jasmínový čaj“ a „Uzavřená zóna“ 
vyšly knižně poprvé v roce 1944 ve sbírce Báje (Chuanqi). Novela se špionážní zápletkou „Touha, opatrnost“ vznikla v 50. letech a publikována byla až v roce 1978 na Taiwanu.
Šanghaj – Hong Kong – Los Angeles:
Eileen Chang se narodila, slovy překladatelky a autorky doslovu k českému vydání Zuzany Li, se slovutným rodokmenem. Její dědové byli nejvyššími čínskými státníky a vojevůdci. Rodiče se toužili osamostatnit a z konzervativního a přísně vedeného domu se odstěhovali. Otec však začal vést nevázaný život, rozhazoval peníze, vydržoval si konkubíny, hrál hazard a kouřil opium. Matka se nakonec sebrala, nechala děti manželovi a odjela studovat do Anglie. Říká se o ní, že ačkoli měla v dětství ovázané nohy (tzv. „zlaté lilie“), odvážně se v dospělosti naučila plavat, a dokonce lyžovala v Alpách.
Eileen absolvovala střední dívčí školu St. Maria, jednu z nejlepších v Šanghaji (internátní). Studovala anglickou literaturu na univerzitě v Hong Kongu. Když v roce 1941 obsadili Hong Kong Japonci, Eileen se vrátila do Šanghaje, začala se živit psaním a velmi rychle se stala hvězdou šanghajského kulturního života. Po vítězství komunistů a založení ČLR odjela znovu do Hong Kongu a v roce 1955 se odstěhovala do USA, kde prožila zbytek života. Byla dvakrát vdaná, jednou za čínského a podruhé za amerického spisovatele. V sinologické bibli A History of Modern Chinese Fiction z roku 1961 byla profesorem C.T Hsia označena za nejlepší soudobou čínskou spisovatelku světového významu. Naopak v ČLR byla po válce v nemilosti a znovuobjevení se dočkala až v 80. letech skrze taiwanská a hongkongská vydání.
romance pro otrlé:
Příběhy Eileen Chang jsou často o lásce, ale v žádném případě to nejsou líbivé romance. Číst Eileen Chang vyžaduje pevné nervy a snad i trochu otrlosti, která čtenáři umožní pokývat hlavou, rezignovat na ztotožnění s hrdiny a užít si autorčino slohové mistrovství.
Bývá označována za autorku na pomezí dvou světů –aristokratických rodin sevřených konfuciánskými pravidly poslušnosti a drásajících samy sebe v uzavřeném světě za těžkými závěsy nepropouštějícími denní světlo ani čerstvý vzduch. A jedinců vykročivších váhavě a nejistě do ulic moderního města, dychtivých svobody a upadajících zákonitě do nástrah neznámého. Feudalismus versus kapitalismus – říkávalo se. Ostatně, v příbězích frustrovaných vdov a bezcitných hejsků, z nichž nikdo nedojde revolučního prozření, je politiky mnohem víc, než by se zdálo. Protože absence politického významu, je sama o sobě politickým manifestem.
Eileen Chang mnohokrát výslovně odmítla zabývat se velkými tématy – historií, reformami i láskou k vlasti. Sveřepě lpěla na příbězích jedinců, v nichž slabost, sobectví, frustrace a agrese zaclánějí všechno ostatní. Lpěla na detailních barvitých popisech hmotných statků, především oděvů, šperků, interiérů a jídel a upomínala tak na tradici „feudální“ poezie. Odmítla podlehnout volání lepších zítřků a zůstala zneklidňující, nejednoznačná, podemílající pevné břehy.
Na poprvé si ji dost možná nevychutnáte. Člověka (myslím přirozeně) popouzí příběh frustrované matky, která vlastní dceři hned v zárodku zadupává každou šanci na štěstí, nebo zamindrákovaného chlapce, který se za přátelství a pochopení krásné spolužačky odvděčí výbuchem agresivity vedoucímu téměř k vraždě. Až na podruhé možná vnímáte hru světla barev: kobaltové, antracitové, rumělkové, průsvity v závěsech, vůni hedvábí vystaveného příliš blízko horku z kamen…
...mezi sametovými střapci na závěsu probleskla bílá zimní obloha a řádka těch úzkých průhledů narušila teplou tmu pokoje…
detail jako politikum:
Někteří literární teoretikové tvrdí, že nejmocnější politickou zbraní Eileen Chang nebyla morální selhání hrdinů, ale popisný detail – odmítaný v nové Číně jako zbytečný a škodlivý luxus, jako přežitek starého světa.
Eileen sama v roce 1943 napsala: žádný umělec přeci nemohl doufat, že někdo ocení rafinované výšivky na podrážkých ženských střvíčků … toto nekonečné zabředávání do zbytečností a ztráta citu pro funkčnost, toto plýtvání energií na věci, na kterých nezáleží, jsou příznačné pro životní postoj honorace … (I dnes) ulpívání na měnící se módě … může odrážet obecný nedostatek uplatnění, frustraci v jiných sférách života, pročež veškerá intelektuální a umělecká energie je nucena se ventilovat skrze odívání.“
Přestože detailní popisy oděvů v textech Eileen Chang lze číst jako kritiku životního stylu vyšších vrstev, kritický realismus, po jakém volali levicoví intelektuálové, nikdy nepsala. Nenabízela šťastné konce, nadějná východiska ani kladné vzory. Její hrdinové nikdy nedošli k „uvědomělému“ revolucionářství ani nacionalismu. Ke štěstí se dokázali přiblížit jen v letmých záchvěvech a lásce se otevírali až na prahu katastrofy:
V tomhle pohnutém světě nebylo nic jisté, mamon, půda, všechno trvalé přišlo o svou cenu. Jistý byl jen dech v její hrudi a člověk, který leží vedle ní. Najednou se přivinula k Liou-juanovi a přes pokrývku jej objala. Vytáhl ruku zpod deky a sevřel její ruku. Na chvíli se skutečně uviděli, a i když to byl jen bleskový záchvěv naprostého smíření, tahle chvíle jim vystačí na deset let života ve dvou. On byl jen sobecký muž a ona jen egoistická žena. V téhle válečné místě není místa pro individualisty, pro obyčejný pár se ale nějaké místo přece vždycky najde. (Láska v padlém městě, str. 56)
ženy na rozcestí:
Dalším politikem v díle Eileen Chang je „ženská otázka“ – respektive její přínos ke stále ještě velmi novému „ženskému hlasu“ čínské kultury po pádu císařství. Ženy si rozvázaly zmrzačené nohy, zkrátily vlasy a nastoupily do škol západního ražení, ale starý svět byl stále všude kolem.
Ve vztazích mezi mužem a ženou například přetrvával ideál konfuciánsky ctnostné manželky (pro popis odpovídajícího druhu krásy se používá pojmu „dan“ – mírná, souměrná, ničím nerušená, ovšem neuctivě též neslaná nemastná či vycmrndlá) doplněné ovšem paralelním vztahem k temperamentní, vášnivé, dekadentně oděné kurtizáně. Odděleně to takhle bylo v pořádku – ovšem žena, která by chtěla ovládnout celé mužovo srdce, duši i tělo, byla v čínské kultuře hrozbou, překážkou klidu a stability, bořitelkou řádu a, nedej bože, i státu. A aby to nebylo tak jednoduché, otěže tohoto starého světa, přinejmenším na klanové úrovni (ovšem co je víc?), držely v rukou také ženy – babičky, tchýně atd., strážkyně rodinných financí a plánovačky sňatků. Právě tyto ženy se významně podílely na marnění snů nové generace, odchované již místo konfuciánských klasiků viktoriánskými romány a francouzskou modernistickou poezií.
Pravdou je, že nejen ženy, ale i muže s moderní představou o seberealizaci čekal v úsilí o nalezení naplnění, sebejistoty a vyrovnanosti, běh na velmi dlouhou trať. Eileen Chang je velmi krásným a barvitým střípkem v mozaice, která tuto cestu ilustruje. Nenechte si ujít!
Chang, Eileen. Touha, opatrnost. Přeložila a doslov napsala Zuzana Li. Praha: Verzone – edice Xin svazek 1, 2012
Obr.: Psychologickou drobnokresbu se špionážní zápletkou „Touha, opatrnost“ zfilmoval před několika lety režisér Li Ang.
Další čtení:
Huang, Nicole. Women, War, Domesticity: Shanghai literature and popular culture of the 1940s. Leiden, Boston: Brill – China studies, 2005
Zhang, Yingjin. The City in Modern Chinese Literature and Film: configurations of space, time, and gender. Stanford University Press, 1996
Chow, Rey. Woman and Chinese Modernity: the politics of reading between West and East. Minnesota, London: University of Minnesota PRess – Theory and history of literature, volume 75, 2003.
Gunn Jr., Edward M. Unwelcome Muse: Chinese literature in Shanghai and Peking 1937-1945. New York: Columbia University Press, 1980.