Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

České stopy v Mongolsku: mizející svět

Jsou země, kde řeknete, že jste Čech, a domorodci tápou. Mongolové vědí. Několik tisíc jich za socialismu vystudovalo v Československu vysokou školu a chová k nám nostalgické city. Což je ohromné. Protože populace je tu malá a příbuzenská soudržnost velká, našinec má otevřené dveře do spousty domácností. Zatím.

Nejdřív mě množství českých stop v Ulánbátaru překvapovalo – třeba, že v nemocnici je na dveřích cedulka „zvoněním přivolejte sestru,“ že vybavení dodala Transporta Chrudim (pravda, v roce 1962) a že paní doktorka byla v 80. letech na brigádě v Ženě a módě a dodnes vzpomíná na skvělé české rohlíky. Dnes už mě nezaskočí, ani když z lešení houkne zedník: „Ahoj! Vy jste Češi? A jak se vám líbí Ulánbátar, díra, co?“  

Mongolsko dlouho nemělo skoro žádné vysoké školy a inteligence studovala v zahraničí. Kdosi mi říkal, že třeba většina doktorů v Moskvě a většina zubařů na Kubě. No a spousta jiných profesí zase v Československu. 

"Českou“ absolventkou je i bývalá ministryně zahraničních věcí S. Ojun. Její bratr Zorig patřil k průkopníkům mongolské demokracie a byl zavražděn za nevyjasněných okolností v roce 1998. Ojun vystudovala v Praze na UK geochemii a mineralogii, ale od Zorigovy smrti dělá politiku. Snaží se prosazovat větší transparentnost vlády a už několik let patří do desítky nejoblíbenějších mongolských politiků. V letošních volbách byla jediným nezávislým kandidátem, který se dostal do Parlamentu. 

Reklama

Několik let strávil v Československu i známý mongolský malíř Sanšir. Vystudoval umělecko průmyslovou školu v Uherském Hradišti, navázal na ni akademií v Leningradě a dnes vystavuje po celém světě. 

Bezkonkurenčně nejluxusnější rezidenční areál v Ulánbátaru, kde bydlí celá americká ambasáda a několik velvyslanců a kde mají tolik zahradníků, že po celé léto udrží při životě nefalšovaný anglický trávník (!), vedou pro změnu dva bratři s diplomem z pražské VŠE. Škole dělají dobrou vizitku – krom rezidencí jim patří ještě velké mlýny a mají rozestavěný kolosální Hilton. 

A to není zdaleka všechno. Spolek československých absolventů v Ulánbátaru čítá okolo 500 aktivních členů a hodně z nich mluví dodnes perfektně česky a je s Českem v kontaktu. Na tom můžou stavět obchodníci i politici – málo se ví, že Mongolsko je spolu s Vietnamem a pár dalšími zeměmi prioritním příjemcem české rozvojovky. 

Ovšem časy se mění. A s nimi i cíle, za kterými Mongolové do Česka jezdí. Máme souseda, kterému přezdíváme Rambo – hlavu jako koleno, ramena od Šumavy k Tatrám, nátělník, zlatý řetěz a džíp jako hrom. Pracuje pro Japonce jako bodyguard, ale předtím prodával v Plzni ve stánku podprsenky. Prý to bylo prima. 

Spíš než prodávat ale jezdí Mongolové do Česka pracovat do fabrik. Nevím, kolik jich v Česku žije celkem, ale třeba v Havlíčkově Brodě je asi osmisethlavá komunita, další velké centrum je v Blansku aj. Podle množících se zpráv se mnoha Mongolům v Česku nevede nijak skvěle. Ze slíbených platů jim zaměstnavatelé strhávají často nepřiměřené částky za byt a stravu, bydlení je mizerné, pracovní podmínky drsné. Přesto počet zájemců o práci stále stoupá. Prý za to může i mongolská povaha – leckdo, než aby přiznal, že v zahraničí "neuspěl," píše domů nadšené dopisy a posílá peníze, které si vypůjčil od lichvářů. A za ním se vydávají další…

Česká ambasáda v UB byla celé léto obležená žadateli o víza. Bylo jich tolik, že mnozí čekali ve frontě i několik dní. Většina se ale stejně k podání žádosti vůbec nedostala a přišla tak o naději na vysněný výdělek v Evropě, jakož i o peníze vložené do vyřizování dokumentů. Vlny zájmu využilo pěkných pár gangsterů a rozjelo výnosný business se zprostředkováním kontraktů a s prodejem míst ve frontě. Dospělo to tak daleko, že se téma opakovaně probíralo v českém tisku i v mongolských hlavních zprávách.    

Když se podíváte na reakce pod články o pracovních vízech pro Mongoly (taky Vietnamce nebo Ukrajince), dají se většinou rozdělit do dvou skupin, z nichž jedna dští na žadatele (ať si jsou tam, kde jsou) a druhá na státní úředníky (škoda rány, která padne vedle).

Já celé léto přemítám, co si o tom všem vlastně myslím. Zjišťuju, že na otázku "jak regulovat migraci ku prospěchu (když už ne spokojenosti) všech zúčastněných" nejsem schopná vyprodukovat věcný názor. A ze smíšených pocitů převládá lítost. Lituju jak zoufalé žadatele, tak i úředníky – za to, že obvinění z korupce padá i na nevinné a že "shoda odpovědných institucí" je zřejmě v nedohlednu. A lituju taky tu krásnou a neodvratně mizející českou reputaci.

Komentář M. Hrdouškové si můžete přečíst zde. Novinky.cz referují takhle.   

 

Tento článek vznikl pro internetový magazín UB dnes, na jehož vzniku se amatérsky (ale o to nadšeněji) podílím.