Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

Döröngma sní o štěstí

Hledali jsme v Ulánbátaru na hlídání dětí seriózní paní, nejlépe matku, která umí dobře anglicky. Osud k nám zavál Döröngmu – na vysokých podpatcích, s rudými nehty a lámanou ruštinou. Než jsme se vzchopili k činu a vyměnili ji, stala se součástí rodiny. Děti mají potrhlou starší sestru, která je za našimi zády krmí čokoládou a televizí, a my víme, o jakém štěstí sní mongolské dvacítky.

Döröngma, neboli Degi, je z dobré rodiny. Babičky jsou kočovnice na divokém mongolském západě. Rodiče jsou městští lidé, oba ve školství. Tatínek býval docela vysoký funkcionář, část raného dětství strávila Degi v Moskvě. Dnes je jí lehce přes dvacet a až do nedávna měla o budoucnosti jasno: odjede do zahraničí, zbohatne, vrátí se do Mongolska, koupí si byt a auto, začne podnikat a bude šťastná. 

V Mongolsku se vydělává špatně. Plat ve státním sektoru se pohybuje kolem 100 dolarů měsíčně. A s tím se i tady vyžije mizerně. Kdo podniká, potřebuje kapitál – a ten lze vydělat jen v zahraničí. Degi mi vysvětlila, že zahraničí se jí nabízí dvojí. Dvě sestřenky (nebo tak něco) udělaly štěstí v Čechách. Čechy mají v Mongolsku dobrou pověst, protože tam tisíce Mongolů vystudovaly a mají vesměs dobré vzpomínky. Navíc záhy budeme v Schengenu, čímž se otevřou netušené možnosti dál na západ. (Všichni chápou, že Česko pořád ještě není úplně to ono.) Degi by ráda hlídala děti (lámaná ruština by snad stačila) nebo dělala cokoli (ve vší slušnosti), za co by jí platili. Mongolové se často najímají na práci s kůží, neb pro to mají vlohy – tak třeba to. Degi by pobyla 3 nebo 5 let, pak by se vrátila domů. 

Reklama

Druhá možnost je Korea. Mongolové jezdí ke svým bohatším bratrancům pracovat často. Když začátkem léta vypsala zprostředkovatelská agentura konkurs na 15 000 míst pro manuální pracovníky, přihlásil se zájemců dvojnásobek. Přijímací pohovory, kde měli osvědčit alespoň základy korejštiny, musely probíhat na stadionu. Obrovský zájem byl pochopitelný. Šlo sice o těžké práce a 12 hodinové pracovní směny, ale plat měl být 2000 dolarů. Z toho se dá našetřit na menší obchod, hezký pozemek nebo slušné stádo! Snad by stačily i dva roky. Degi nechtěla vyjet s pomocí agentury. Má v Koreji kamarádku, která už pracuje. Babička jí slíbila půjčit 5000 dolarů do začátku, na byt a na rozkoukání. Práci by si pak našla sama. Prý snadno. 

Dívala jsem se na ni, jak je to vlastně ještě holka – hezká, veselá, nezkušená a přivyklá pohodlí domova. Představila jsem si, jak se její rodina skládá na peníze pro nějakého mafiána, který jí zařídí místo u pásu někde v Blansku. Nebo jak obíhá korejské fabriky a čeká, až ji vezmou na noční směny. A myslela jsem na všechny nástrahy, které na takovéhle holky číhají. 

A byla jsem ráda, když mi minulý týden prozradila, že čeká miminko, bude se vdávat a pak, až se dítě narodí, pojede za manželem do Austrálie. Ten už tam prý má místo domluvené. 

Přeju jí, aby to klaplo. Máme ji rádi. Taky úplně chápeme, že touží po lepším. A doufáme, že až ty vysněné peníze s manželem vydělají, investují je v Ulánbátaru do něčeho poctivého, co bude dobře fungovat, hezky vypadat a co tu prospěje všem.