Stěhování mě těší. U manžela v Praze bylo vždycky všechno dané, na svém místě. Neměnně ukotvený nábytek po někom. Já bývala zvyklá na průběžné změny. Když nás s mámou vystěhovali z vily a přidělili nám tenhle baráček, spousta věcí se sem nevešla a spousta se nehodila. Naučily jsme se na nich nelpět, nelitovat, jít dál. Přesně to, co teď potřebujeme.
Ačkoli, vlastně dělám opak. Vracím se do minulosti. Našla jsem ve skříni šábesový svícen. S ostychem neznaboha jsem ho vyleštila. Vkleče jsem vydrbala starý peršan. Když jsem skončila, vyhodila jsem velký chuchvalec bílých vlasů. Vzpomněla jsem si na jeden japonský román, kde si hrdinky schovávají vyčesané vlasy, aby si z nich ke stáru nechaly vyrobit paruku.
Myslím, že jsem přečetla příliš mnoho knih. Jak jinak, po deseti letech v pobočce městské knihovny. Knižní prach a vůně osahaných stránek a klihu a razítkovací barvy. Moje oblíbené. Teď mě čeká nové místo v knihovně městečka, kde už dávno nikoho neznám. Těším se.
Jak se mám? Kolegyně se ptají jakoby nic, ale dívají se zkoumavěji, vážněji, se špatně potlačovanou zvědavostí. Radost z nářků jim nedopřeju: „Dobře se máme,“ říkám dokola. „Dobře se máme a co vy? Co je u vás nového?“
Trochu se překvapuji, jak jsem klidná. Bolest se omezuje na oblast kolem žaludku. Jako bych vypila příliš mnoho kávy. Ale dobře spím. Celé dny stěhujeme věci. Málo se mluví a hodně dělá. Večer padnu do peřin. Ráno se, jako vždycky, budíme s manželem zaklesnutí do sebe. Objímá mě zezadu, dlaň na mém břiše. Když se chci zvednout, tíha jeho hlavy mě zatáhne za vlasy. Odsune se a spí dál. I ve spánku vypadá velmi úpravně a spořádaně. Plavovlasý hrdina se staromódní bradkou, jako ze šrámkovského filmu pro pamětníky.
Vstanu, začnu se oblékat a po chvilce zaslechnu cvaknout dveře, jak Kateřina vyráží do práce. Rozhodla se nastoupit do ústavu, kde je moje matka, jako uklízečka. Vymlouvali jsme jí to, ale nedala si říct. Mína si našla práci v Městečku v bance. Pořídila si lacinou černou sukni a bílé blůzy. Vypadá trochu jako servírka, ale ostatní slečny za přepážkami jsou na tom podobně. Jakoby serióznost vylučovala nápaditost. Lída je doma s malou. Fanče je rok, už by mohla do jeslí a Lída zpátky do školy. Ale prý se jí nechce, prý nedá Fanču k cizím. Nechápu to – holky přece všechny chodily do jeslí a nijak je to nepoznamenalo.
Můj muž tráví dny i večery u stolu s počítačem, obložený papíry. Ve všem pořádek. Když něco neví nebo si není jistý, obvolává odborná pracoviště. Napříč místností vede pod stropem konzole se závěsem. Může si zatáhnout a pracovat skrytý, mít soukromí. Vím, že by to rád udělal, protože přecházení nás ostatních ho ruší. Ale neudělá to. Myslí si, že uzavírat se, stranit se, dát najevo, že chce být oddělen, není správné.
Co je a co není správné? Je to pár dní. Věšely jsme na dvorku prádlo. Kateřina řekla: „Jsem černá ovce rodiny.“ A já si pomyslela, že pojem „černá ovce“ se hodí spíš na někoho, kdo nosí příliš krátké sukně nebo hraje v hospodě mariáš, a ne na … Nechci to slovo vyslovit ani v duchu. Vím, v co doufala, ale řekla jsem jen: „Jsi naše.“
—
Napsala jsem Ruth o recept. Odpověď přišla obratem, naškrábaná obyčejnou tužkou na listu z kroužkového bloku. Bez ptaní, jako by šlo o recept na bramboračku a jako bychom si rady do domácnosti vyměňovaly pravidelně:
1) omýt si ruce rituálně: střídavě pod tekoucí vodou pravá levá ruka – celkem 6x
2) zapálit svíčku za „cadikim“, aby byli „při díle“ a pomohli…
3) 2 kg hladké mouky (polohrubé) + 2 lžíce sušeného droždí + 2 lžíce soli + 6 lžic cukru + ½ skleničky oleje (cca 100 ml) + teplou vodu – postupně přileješ a zpracuješ těsto – čím víc vody, tím jemnější těsto. Mně to vychází asi na 1 – 1,5 litru.
4) Když máš těsto, tak ho dáš do mísy, z prostředka vezmeš kus o velikosti ping pong míčku a řekneš: „Baruch ata Adonaj Elohejnu Meleh ha Olam, ešer Kidošanu be micvotav u cvanu lehafriš chala.“ Pak zvedneš ten kus těsta a řekneš „Harej zu hahala.“ Ten kousek zabalíš do něčeho a vyhodíš, a umyješ si ruce, přikryješ těsto, dáš do tepla a necháš kynout – nejlíp 2-3x
5) a pak už děláš vánočky a housky a tak…
a nakonec:
P.S. Můžeš to vnímat dvěma způsoby. Buďto pečeš za trest – dědičný hřích. Nebo výsadou – jako ten nahoře Adama a Evu taky z těsta.
P.P.S. Přijeď-te!
Tak jsem začala péct šábesový chleba. Každý čtvrtek večer dům zavoněl a bylo to dobré.
(to be continued – propříště již na soukromém blogu)