Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

Jak napsat knihu za čtyři měsíce

Jsem devátý rok na mateřské. Můj profesní životopis zeje prázdnotou, kvalifikačním osvědčením povětšinou vypršela platnost, žádosti o překladatelskou práci zůstávají bez odpovědi a já střídavě soptím a mobilizuju síly a pak zase upadám do rutinního provozu matky kuchařky, uklízečky, závoznice a členky SRPŠ. Biorytmus: ratatata – tádydády – aú aúúúú... Loni ve fázi ratatata jsem se zaregistrovala na stránkách kreativního psaní René Nekudy. A tu knihu, co slibuje, jsem vážně napsala.

Nebylo to úplně z čisté vody, měla jsem asi 100 stránek špatně navazujících románových epizod a v hlavě velmi konkrétní závěr knihy a velmi mlhavé ponětí, jak se k němu doberu. A byla jsem líná sednout a textem pohnout. René Nekuda je z mého pohledu holobrádek, absolvent Škvoreckého literární akademie, vyučuje tvůrčí psaní a taky píše, ale to jsem nečetla (napravím). Přestože bych byla bývala radši za barda s plnovousem, moc se mi líbilo, jak holobrádek (to už mu zůstane, snad se proto nebude zlobit) bere adepty kreativního psaní vážně. Má takový americky optimistický přístup: v každém dřímá Hemingway, stačí pár slohových cvičení, disciplína a trocha sebedůvěry, a když o výsledný text nebude stát žádný nakladatel, člověk se prostě vydá sám a je to taky pěkné. Holobrádek má smysl pro sebeironii, což je důležité.

Takže jsem se zaregistrovala do bezplatného korespondenčního kurzu, který mi zajistil na čtyři další měsíce každodenní emailové popostrčení. Něco byly organizační rady typu „dneska si rozmyslete, kdo bude v příběhu vystupovat“ nebo „pokuste se text o čtvrtinu seškrtat“, něco byly citáty o psaní, něco fejetony. Hodně prostoru bylo věnováno autorským výmluvám a odkládání a nejrůznějším fintám, jak na ně vyzrát. Obzvláště se mi líbil tenhle anebo tenhle.

Časového plánu jsem se moc nedržela, ze sta počátečních stránek jsem měla na konci sto padesát, zato mnohokrát překopaných a proškrtaných. Ve fázi, která mi připadala konečná, se mi podařilo dát text k přečtení Daniele Fischerové, která mi nesmírně laskavě odhalila, že v logice a psychologii zápletky jsou ďoury jako vrata a ještě to celé zavání mravním relativismem. Takže jsem překopávala znovu – tedy nejdřív jsem to překopala a pak zase vrátila zpátky, ale jinak akcentované, aby psychologie a gradace dávaly lepší smysl. A pak jsem to odeslala do jedné anonymní soutěže, kde vítěze vydají. Výsledky budou na jaře, ale to je jedno. Bylo to celé skvělé! A do životopisu si můžu hrdě napsat nepublikovaná autorka!

Reklama

V textu jde o tohle:

Dvě ženy z jedné rodiny ale z různých generací prošly ošklivým setkáním se zlem. Jedna za války a byla spíše obětí, druhá v 80. letech a byla spíš pachatelem. Žádná se s tímhle zážitkem nevyrovnala, obě se dostaly do situace, kdy by nejraději dál nežily. Řeší se otázka, jak z tohohle bodu dál, jak přijmout sám sebe, najít smysl další existence a dát šanci lepšímu já. Podstatná je přitom role nejbližších, lidí, s nimiž obě hrdinky žijí svou každodennost, jestli s nimi dokážou zážitky a stav mysli sdílet. Protože unést zlo sám je strašně těžké.

A teď pár poznatků z psacího procesu a z prvních ohlasů:

  • zase holocaust?!

je všudypřítomný, člověka už to trochu nebaví. Přitom ale když se chceme dobrat příčiny současného stavu věcí, často skončíme právě u 2. svět. války. Protože právě tam končí naše živá paměť. A pamětníci pomalu umírají. Proto snad ten oživený záchvěv dalšího zájmu – snaha TO zachytit, dokud jsou tady. Až zbydou jen němé fotografie, rozmazané filmy a písmenka na papíře, už to nebude takové.

Drahá Li, která skládala v Tel Avivu zkoušku z psychologie holocaustu, mi prozradila, že existuje pojem „dvojitá stěna“ – vzniká mezi generací přeživších a jejich dětmi. Přeživší nechtějí o zážitcích mluvit, děti se před tou zdí odtáhnou, a když staří ve své hradbě otevřou okno a chtěli by se svěřit, narazí na zeď, kterou kolem sebe vystavěly jejich děti. Komunikaci velmi často dokážou zprostředkovat až vnoučata.

  • příliš mnoho hlasů

to je slohová záležitost. Můj příběh vypráví pět lidí, všichni v ich-formě. Na začátků jsem měla představu o idiolektu každého z nich, ale pak jsem měla tolik práce s poskládáním střípků dějové linky, že jsem osobitost projevu jednotlivých postav zanedbávala. Myslela jsem si, že na konci si ke každé postavě pustím jinou muziku a doladím je. Někoho jako Rosu na kolejích, někoho jako Billie Holiday, někoho jako Madonnu. Ale nešlo to. Zjistila jsem, že aby byly postavy dost osobité, musel by se jejich pohled na svět odrážet v základním postoji k dění okolo. Zpětně už to nějak nešlo. Poučení pro příště.

  • tkaní

to je zase trocha literární teorie. Jak jsem na konci text překopávala, připadala jsem si jako při tkaní. Každý pozměněný motiv bylo třeba sledovat jako nit, která se v příběhu sem tam vynoří, a zkontrolovat, jestli se s opravenou verzí netluče. Tak jsem si vzpomněla, že v čínské literární teorii existuje pojem „zlatá nit“ – motivy, které probleskují takzvanými epizodickými romány (třeba Literáti a mandaríni) a drží je pohromadě. V Evropě se právě tímhle (i když trochu jinak) zabýval strukturalismus. A taky jsem si vzpomněla, že čínský znak pro „wen“ – překládaný obvykle jako „literatura“ – se odvozuje z piktogramu pro vodící nit na tkalcovském stavu. Jenže v čínském prostředí se tím nemyslela ani tak provázanost uvnitř textu jako spíš pevný řád, který měly texty reprezentovat a upevňovat v Podnebesí.

  • pravda a text

všechno se to stalo, akorát jindy, jinde a trochu jinak. A ten vztah mezi skutečností a textem je pozoruhodná věc. Jako přičinlivý čumil a fantasta jsem vykrádala životy bližních a domýšlela jsem je do krajních situací. A snažila jsem se do všeho dostatečně vcítit, což asi bylo leckdy dost nesnesitelné.

  • ohlasy

ale úplně nejlepší na tom všem byly ohlasy. Jestli by takovýhle člověk takhle jednal a takhle mluvil, nebo jestli je moc zženštilý, škrobený, krkolomný? Jaká byla slovní zásoba nižších důstojníků STB? Kolik věděli nežidovští přátelé židovských rodin o „konečném řešení“ v které fázi války? Jak moc silný argument je ochrana rodiny v koexistenci s totalitou? V čem spočívá účinné pokání?

Do mých sto padesáti stránek se vešel jenom zlomek toho všeho. Ale stojí to za to. Takže pište, v každém z nás dřímá Hemingway a o publikaci jde až na x. místě