Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

Jak to funguje, když to nefunguje

Vlastně maličkost. Drhnul nám zámek. Prasklo tam pérko či co, a když každodenní cloumání klíčem hrozilo zanechat trvalou stopu na nervech hlavy rodiny, rozhodli jsme se přikročit k výměně. Jenže v Ulánbátaru tyhle zámky nejsou. Naše dveře se sem dostaly v izolované zásilce a zde dostupné zámky se do nich nehodí. Snad vyměnit celé dveře? Nakonec jsme jakž takž použitelný zámek sehnali, a tak jsme zase zamykatelní. Ale tahle epizoda je příznačná.

V Mongolsku v hodně věcech nefunguje systém. Auta tu jezdí s volanty vpravo i vlevo (a umíte si představit, jak se předjíždí s volantem u krajnice). Elektrické zástrčky jsou tu na střídačku čínské i evropské. Zboží se často dováží bez náhradních dílů a bez zajištěného servisu, často též s popisky jen v jazyce výrobce – třeba turecky nebo korejsky. A k tomu tu jaksi vymizelo odborné školství a s ním i řemeslníci.

Onehdy se ucpal odtok ve vaně, a když jsem aplikovala louh, voda začala vesele odtékat odkudsi z útrob vany rovnou na podlahu. Chtělo to vyměnit trubku, ale jak, když k odpadu se nedalo nikudy dostat? Zavolali jsme manažerku domu, která po dlouhém telefonování sehnala instalatéra ze sousední nemocnice. Nastoupili k nám pak ve třech, ještě s hlídačem z garáže. Instalatér byl takový nítěnkovitý mužíček se zádumčivým výrazem – dlouze vanu prohlížel, načež obřadně rozepnul ledvinku, vyjmul pečlivě ovázaný balíček a vymotal z něj půlku nůžtiček na nehty. Vyzkoušel ostří a uprostřed vnějšího boku vany začal dloubat dírku. Byl moc rád, když jsem mu půjčila svůj švýcarský zavírák s pilkou – pižlání nepravidelného obdélníku mu pak šlo mnohem lépe. Trubku spravil izolepou. Jak jinak. Poté přiložil vypižlaný kus plastu na původní místo a z jedné strany ho izolepou připevnil jako dvířka. Dvířka se samovolně otevírala. Chvíli se zádumčivě rozhlížel, načež zpod vany vylovil úlomek suti a dvířka jím proti otevírání zajistil. A bylo to.

Je to vlastně docela strašidelné. Když se takové věci opakují pravidelně, začnete se ptát, jak to v takovém ne-systému může fungovat. A žije-li z podstaty (socialistické?), tak jak dlouho ještě vydrží, než všechno definitivně klekne? Ale ony ty lepenkové konstrukce a zbastlené dráty podivuhodně drží. Mluví se o tom, že sítě jsou nebezpečně přetížené, ale přesto se na ně připojují další a další stavby, a že to jednou rupne a celý Ulánbátar bude nahraný. Ale zatím jsou výpadky proudu sice pravidelné, ale dočasné.

Reklama

Přitom zdánlivě v mnoha věcech by stačilo “jen” změnit přístup. Mongolsko prý má na svých 2,5 milionu obyvatel několik desítek univerzit nízké kvality, které produkují často nepoužitelné absolventy. Nezaměstnanost je velká, ale většinu manuální práce dělají Číňani – převážně nekvalifikovaní. Mezi firmami se jako cennost předávají telefony tu na ”spolehlivého německého truhláře” tu na “důvěryhodnou korejskou elektrikářskou firmičku”. Tak proč se někde nevyškolí pár normálních mongolských řemeslníků?

Hned zpočátku pobytu nás šokovaly zkušenosti Češky, která tu vedla kurzy ergoterapie a nemohla pořád pochopit, proč se tu necvičí s pacienty po zlomeninách, proč se jim končetiny nechají doživotně zatuhnout, takže zůstanou chromí. Když cvičení přece nic nestojí! A co ta fronta k rentgenu, která vede z chodby otevřenými dveřmi až k pracujícímu přístroji?! Doktoři neslyšeli o škodlivosti radiového záření? Jenže kdo se chce nechat poučovat od cizinců. Tady se to prostě dělá takhle! Lidé jsou trpěliví a rány osudu přijímají smířlivě. Přitom skoro za všechno se v nemocnici platí tvrdě na dřevo, servis musejí zajistit příbuzní a třeba na operaci je lepší si přinést i vlastní nitě.

Přestala jsem se divit, proč jsou tu lidé tak pověrčiví. Proč se přikládá takový význam znamením a snům. V Evropě je zlomenina banální věc – tady může člověka doživotně zmrzačit. Jakákoli nehoda může mít osudové následky. kdo se vydává na cestu, nikdy neví, kdy a zda do zamýšleného cíle dorazí. Spokojená budoucnost tu strašidelně závisí na štěstí. Ačkoli. Co je to spokojenost? Ono to většinou všechno nakonec nějak jde. S chromou rukou, s vypadávající elektřinou, s děravou silnicí. Nápravy se stejně nikdo nedovolá a vlastní přičinění nad určitou mírou rozkladu už taky nepomůže.

Nepíšu to všechno proto, abych Mongolsko očernila. Jsme tu koneckonců hosti a žijeme si dobře. A je především na Mongolech, jak se rozhodnou svoje problémy řešit. Narozdíl od mnoha jiných zemí k tomu mají díky nerostnému bohatství i slušné zdroje. Mnozí jsou si kritičnosti situace vědomi, a když můžou, posílají děti na studia na západ, aby pak Mongolsko trochu pozvedly. Jenže navrátilci mnohdy nastoupí v mongolských firmách a institucích s velkými ideály, a po pár letech utečou ze zdejšího ne-fungování zase do “civilizace.” Říká se, a prý to udává i Světová banka (musím ověřit), že u kořene obecného rozkladu je v Mongolsku především korupce a alkohol – nahoře velké sobectví a dole velká nezodpovědnost. Obojí vymýtitelné jen obtížně…

Píšu to taky kvůli zprávám z Česka – pád vlády během předsednictví, tance kolem poplatků ve zdravotnictví, korupčí aféry, manipulace soudů, náhubkový zákon atd. Kdyby míra sobectví nahoře a nezodpovědnosti dole přesáhla určitou míru, jak dlouho bychom ještě žili z podstaty, než by všechno kleklo? Zmohli bychom se na účinnou akci, utíkali bychom na západ za lepším, nebo bychom si vypěstovali odevzdanou trpělivost a začali se vyhýbat černým kočkám?