Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

Jeden den na severu

Účelový sestřih: sever - jih - východ - západ - střed

Dobelhám se uvařit kakao, a než se vrhnu zpátky pod peřinu (ještě aspoň 10 minut!), skouknu plachetnici. Zkraje nám připadalo absurdní, že si Mongolové staví na centrálním náměstí zrovna takovýhle mrakodrap – to má být jako v Dubaji, nebo jako brázdí moře trávy, nebo co? Ale sžili jsme se. Ráno se v její prosklené stěně zrcadlí východní nebe – narozdíl od toho západního s vytrčenými čoudícími komíny je čistě modré a jakoby prohřáté.

plachetnice.jpg

Než vyrazíme do školky, zkontrolujeme pro změnu prapor na ústředí mongolského červeného kříže – když se třepetá, je to špatně, ochlazování větrem stlačí teplotu třeba o deset stupňů. I když nás to tolik nebolí, protože školku máme ve vedlejším vchodu. Ostatní děti svlékají slupky kožešin, velbloudí vlny a bavlněných podvlíkaček, nám stačí přeběhnout nalehko. 

Good morning, sain baina uu, ahoj,“ zdraví hlavní učitelka Kimiko.

Reklama

Orgil jezdí ze severního předměstí a mívá zmrzle rudé tváře. Jezdí ve středu a v pátek a hlídá Ester, abych mohla do tržnice. Snažím se chodit pěšky, ale když moc fouká, radši mávnu na první volné auto a doufám, že to řidič nevezme přes Suchbátarovo náměstí a neuvízne v zácpě. To by mi konverzace nevydržela:

„Mongolsko být krásné, Ulánbátar džóchen džóchen žádná sláva, zima brrrrr.“

Tržnice otevírá v deset, ale zboží se teprve vykládá – no co, největší mrazy polevují až kolem jedenácté, a teprve pak začne Mongolsko doopravdy fungovat. U oblíbeného stánku vezmu čtyři kila hovězího a velký kus vepřové kůže s tukem na vyškvaření. Jednou asi koupím celou krávu. I když pozor, M. říkala, že prý se v tržnicích objevuje maso z dobytka, který pošel mrazem – letos už pochcípalo asi 2 miliony kusů a bude hůř. Ale mrtvé maso se prý snadno pozná – má „úplně jinou barvu“. No dobře. Ještě zeleninu, jogurt v plastovém pytlíku zavázaném na plastovou mašli, a když se budeme chtít praštit přes kapsu, tak uzeniny nebo dalamánky od Němce. 

Orgil se myje. Každou středu se zamkne v koupelně a vydrží tam skoro hodinu. Doma musejí vodu nosit od veřejného vrtu – na dva dny asi 60 litrů. Zvlášť teď v zimě je to práce pro vraha, naštěstí to má za úkol švagr. Orgil se jinak koupe v lázních, asi čtyři stanice autobusem. Dá za to dva dolary (což není tak málo), ale bývá tam špína, nacpáno a mizerný tlak teplé vody. 

Pak normálně: vaření, podlahy, prádlo a chvíle na internet. Některé dny je volného času dost, ale stejně mívám pocit, že za chvilku bude „něco zapotřebí“, tak proč se na něco soustavného soustředit, to radši zemdleně civět do zdi. Poslední knížku jsem přečetla ještě v Praze v tramvaji, to jsou takové jisté, byť krátké chvilky. Doma je to pořád v očekávání, ale když ty pauzy sečtete, zjistíte, že jste procivěli majlant.

Pak je po školce a hrne se velká voda. Stavíme hrady, píšeme obloučky, chystáme večeři a pro Ester velké hrnce zeleného čaje na koupání.

– Jak bylo?

– Normálně. Co kašle, rýmy a vyrážka?

– Kašle slušný, rýmy žlutý, vyrážka jakž takž.

– Chcete jet domů?

– Nechceme.

Za plachetnicí zapadá slunce a dává krásně vyniknout dýmajícím teplárenským komínům.

Pipi Dlouhá punčocha vyráží na plavbu k ostrovu Kurekuredutů. Je to móc daleko, a zatímco švédské děti jsou bledé a nosí pod tričkem nátělník, kurekuredutské děti jsou černé a stačí jim krátké sukně. Taky se zahrabávají do teplého písku.

Naše pohádka se odehrává na sever od nás v tajze a hlavní hrdina je estonský lovec s neklidným srdcem. Sledujeme bez dechu, vlastně spíš zíráme s očima navrch hlavy, když hned v úvodu mrzne před rozestavěným srubem. A pak když ho zachrání domorodec Dutý ořech. A pak když si ho najde žena medvědice a běhají spolu nazí mezi stromy a ona, krásně baculatá, s předlouhými černými vlasy a šikmýma očima, vydává tu spokojené, tu zlostné zvířecí mručení a skřeky. Happy-end nečekejte, hřejivé rozechvění ano.

V noci mezi krmením zase postávám u okna a koukám na plachetnici. Loni v zimě tam i v tuhle hodinu mezi psem a vlkem sršely jiskry svářeček. Na jaře došly peníze, zástupy dělníků zmizely a zbylo jen pár chlapů, kteří dokončovali skleněný plášť v nejvyšším patře, aby stavbu zakonzervovali. Proto vypadá o tolik líp nežli ostatní přízračná rozestavěná monstra odsouzená k postupnému chátrání. Hyzdí Ulánbátar jako neštovice. Čím ambicióznější plán, tím šerednější monstrum na viditelnějším místě. A kolik jich je!

Někde v diskusi, tuším, že to byla babza, napsala: Čas běží a nakonec litujeme víc věcí, které jsme neudělali, než těch, které jsme udělali. A Kateřina S zase, že člověk později lituje, co všechno pěkné si neužil. To je to neklidné srdce – ta lítost i ty chyby: co jeden chtěl a neudělal, začal a nedokončil, prožil a neužil si.  Když se ohlédneme, straší ve vzpomínkách podobně jako naše ulánbátarská nedostavěná monstra. A kolik jich je! A přece je neklidné srdce lepší než zamrzlé.