Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

Jih proti severu

aneb: pár nepodložených dálně východních klepů o vlivu klimatických podmínek na národní charakter.

Kdo jste viděli Deník Briget Jonesové, určitě si vybavíte scénu, kdy hlavní hrdinka stojí u prádelníku a rozhoduje se, zda zvolit prádlo minimalistické (v němž bude v případě P vypadat víc sexy) nebo prádlo maximalistické (v němž je větší pravděpodobnost, že případ P nastane). Vzpomenu si na tu scénu skoro denně, když stojím taky před prádelníkem a rozhoduju se, zda zvolit „normální“ punčochy a svoje kalhoty (v nichž nebudu vypadat jako dinosaurus), nebo tlusté mongolské kamaše a manželovy plandavé manšestráky (v nichž neumrznu). Začátkem zimy vítězila varianta A (pro krásu je třeba trpět), teď, co bývá značnou část dne kolem mínus 20, jde paráda stranou. Pak je třeba obléct děti, děti pláčou a vzpouzejí se, a než vyrazíme, jsme zpocení, vyčerpaní a otrávení, venku to štípe mrazem a kouřem a za chvíli se stejně zase stáhneme domů.

 

Včera, během (velmi minimalistické) procházky, jsme před Irish pubem objevili několik ledových soch, zobrazujících emblém místního piva Tiger. Připomnělo mi to Charbin a pár souvisejících poznatků z doslechu.

 

Charbin býval Paříž východu. Původně nevýrazná železniční zastávka v dnešní čínské provincii Chej-lung-ťiang, ale pro Velké říjnové tam začali proudit buržoazní ruští emigranti a hned bylo všechno jinak – secesní vily, pravoslavné chrámy, buddhistické chrámy, dlážděné ulice, čilý obchod, kafe a skvělá čokoláda. V chrámu sv. Sofie mají dnes výstavu starých fotek – nejvíc se mi líbila ta, kde před budovou v čínském stylu sedí pár chlápků s mandžuskými copy a kolem jdou ruské holčičky do baletu.

Reklama

 

My jeli do Charbinu na ledové slavnosti – zážitek to byl silný, ale nijak skvělý. Nemám jedinou fotku, protože jsem se nedokázala přimět vyndat ruce z kapes, natož z rukavic. Ledové paláce a sochy vyzařovaly takovou strašnou zimu, že se mi zvedal žaludek. A utratili jsme nehorázný peníz za periodické návštěvy restauračních zařízení každých pár desítek minut.

 

Pak jsme se s domorodci bavili o tom, že takové slavnosti zkrátka mohou vytvořit jen seveřani, a k velkému údivu jsme zjistili, že prý ne, že seveřani na takové akce nejsou, že to všechno Číňani z jihu. A pozor – byl v tom velký kus despektu! Seveřani totiž nejsou obchodníci. Jejich duše je širá a bezelstná jako severské pláně. Zkušenost drsného klimatu jim diktuje maximální vstřícnost k bližním, upřímnost, velkorysost, pohostinnost a družnost. Seveřan má smysl pro humor, rád si přispí a rád se pobaví – i.e. pořádně zakalí.

 

(A propos: Tady v Ulánbátaru jsme dlouho nechápali, jak to, že je zem pokryta téměř souvislou vrstvou střepů. Já měla teorii, že jarní vichry zřejmě tak mocně rozbíjejí okenní tabule. Ale ne, je to skutečně všechno z lahví – ponejvíc od vodky. Nepije se, chlastá se. Šíleně.)

 

Naopak jižní Číňani prý myslí stejně klikatě jako tečou řeky tamní kopcovitou krajinou. Jsou mistři šachu, úskoku a lsti, pročež se hodí pro obchod. Kromě toho jsou mrňaví (a seveřani se při těch slovech všichni narovnali a udělali ramena a fakt byli impozantní), což musejí (chudáčkové) vynahrazovat houževnatostí a vytrvalostí. Chachá, a na to se napijem!

 

Mongolové jsou taky seveřani. A i tady neuvěřitelné množství podnikatelských, ale i řemeslnických aktivit provozují jižní Číňani a Číňanky (!včetně těžkých prací na stavbách). Poslední čínský velvyslanec prý dokonce dostal mongolský řád za zásluhy o výstavbu. Ale vděčnosti se nedočkají – zášť vůči nebezpečně velkému a silnému jižnímu sousedovi je obrovská. Bohatí Číňani prý skupují mongolskou půdu, kradou mongolské ženy a vůbec můžou za všechno, co jde v Mongolsku šejdrem. Druzí na tapetě jsou Rusové (nebezpečně velký a silný severní soused) – ti ale mají polehčující okolnost, že po roztržce SSSR s Čínou v 60. letech z Mongolska odsunuli hodně Číňanů…

 

Ale zpět k věci. Jací jsou Mongolové, nevím. Na národní charakter věřím, ale o tom zdejším vím prachmálo. Pravda je, že srovnání s podnikavými čínskými jižany vázne. Obchody otevírají v 9 nebo taky v 11, a teprve pak pozvolna doplňují regály. Na všechno je dost času. Kvalita řemesel je nízká (ať už pracují Mongolové nebo Číňani) – nové silnice mají po pár týdnech výmoly, když se postaví nové dveře a nejdou zavřít, řemeslníci odevzdaně pokrčí rameny: hm, nějak to nejde. Tož nějak bylo, nějak bude.

 

Jeden sympatický Mongol nám vysvětloval, že prý mongolský trh (3 miliony obyvatel) je tak malý, že tu nelze poctivým podnikáním zbohatnout. Proto prý jezdí Mongolové za prací do zahraničí. A proto prý tak strašně kvete korupce – kdo může, tak bere, dokud může. Ale což, hlavně neztratit optimismus a radost ze života. A na to jsme se napili.

 

Zajímavé. Myslím, že ve velikosti trhu hlavní problém nebude. Spíš v tom severském bohorovném klídečku a alkoholické devastaci. Jak na to asi šli Skandinávci, že i se severskými podmínkami tolik dokázali? Že by prohibicí? Vytanou mi ledové sochy pivních tygrů před irskou hospodou. Starší generace vodkařů je prý natolik odstrašujícím příkladem, že mnozí mladí volí radši pivo (říkal někdo). Tak to vzít postupně? Přes pivo?

 

Že by námět pro českou rozvojovou pomoc?

 

P.S. Venku je –28. Bože, komu by se v TOMHLE chtělo něco dělat!? A na co jedou ti jihočínští dělníci, co v TOMHLE dělají na stavbách se železem?!