Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

Můj Ulánbátar ve 12 obrazech

Nejraději bych fotila portréty, ale většinou z toho vyjdou skupinky lidí obrácených zády k objektivu. Taky mám na fotkách krásnou sbírku usekaných rukou a nohou a rozostřených tváří. A někdy marně hledám, co jsem to fotila - možná ptáka na obloze? Ale což. Koho zajímá, jak se může jevit Ulánbátar po roce známosti, račte vstoupit, nabízí se tu pro tentokrát hlavně obrazem, byť více než nedokonalým:

1. Město mezi Sibiří a Gobi

Ulánbátar má obyvatel jako Praha, nadmořskou výšku jako Špindl a roční výkyv teplot kolem 80 stupňů. Kromě mrazů ho sužuje sucho, vítr, písek a ošklivá architektura v kriticky nekvalitním provedení. Ale má svoje kouzlo – poetiku zrezlého industriálu, jurt, délů, černých taxikářů, polodivokých psů, zlatokopů, buddhistických praporků a lepicí pásky jakožto univerzálního všeléku na cokoli. Zde: pohled na jižní cíp města s řekou Tuul.

ub.jpg

2. – 3. Stopy sovětů

Reklama

Současnou tvář vtiskli městu hlavně Rusové. Na fotce je památník osvobození Rudou armádou s příznačnou budovatelskou mozaikou, jaká zdobí i některé paneláky nebo třeba palác pionýrů. A je třeba říct, že v téhle drsné krajině jako by sorela byla doma – ostře řezané rysy, odhodlání, heroičnost. Rusové navíc byli zřejmě jediní, kdo tu kdy měli nějakou urbanistickou vizi – byť panelákovou. Zbyla po nich taky azbuka, ruština jako možnost dorozumění, sušenky Artěk, mariňácká pruhovaná trička, absolventi ruských vysokých škol a spousta dalších věcí. Zášť vůči několika desítkám let okupace se ze strany Mongolů nezdá být nijak zásadní.

sorela.jpg

Ruské rajony ve své ideální podobě sestávají z pětipodlažních panelákových bloků prokládaných hřišti a dětskými školkami. Je zřejmé, že snaha byla, ale… Hřiště jsou toto léto opuštěná, vzhledem k epidemii dětského enteroviru bude až do podzimu platit karanténa.

skolka.jpg

4. Jurtoviště

Kolem panelákového centra a hlavně směrem na sever se táhnou jurtové čtvrtě – různě velké parcely obehnané prkennými ploty, jurty a slepence nejrůznějších staveb od kůlen až po osobité vily. Problémů je tu spoustu – třeba voda. Když vloni jedna česká firma otevírala na severním předměstí UB novou artézskou studnu, místní babky prý inženýrům líbaly ruce, protože do té doby se muselo s kanystry a dvoukoláky dva kilometry daleko.

voda.jpg

5. Nová výstavba

V centru zatím roste až neuvěřitelnou rychlostí prvních pár ulánbátarských mrakodrapů. Hnědá budova úplně vpravo je malá část nemocnice, kterou tu v 60. letech postavili čeští experti. To modré za ní, co upomíná na plachetnici, je hotel na centrálním náměstí, který prý staví absolventi ze Slovenska – nevím, zda v roli architektů, developerů nebo stavebníků, a taky nevím, proč ta plachetnice, když Mongolsko je samá poušť. Dělníci jsou převážně z Číny. 

vystavba.jpg

6. – 7. U nás na zastávce

Lidi jsou barvití. Chodíme občas na zastávku pozorovat oděvní trendy. Mívají tu všichni co dělat, aby se probili dovnitř nebo ven a nespadli při tom z příkrých schodů, takže můžeme beztrestně civět a kochat se. Baví nás výkřiky japonské módy – kotníkové tenisky, pruhované podkolenky a ofina střižená těsně pod oči. Baví nás vysoké podpatky v kombinaci se vzorovanými punčochami a příznačně odhodlaným krokem zdejších zralých krásek. Baví nás tradiční dély a klobouky starší generace. A baví nás i ti opilci, co se motají na schodech a sklízejí žďuchance.

   moda2.jpg

   del2.jpg

8. – 9. Bojovníci

Mongolové jsou potomci Čingischána a pořád o tom mluví, což by ani nemuseli, protože to je vidět. Mongolové jsou bojovníci a budí respekt, což platí o mužích i o ženách. Zde: parlamentní ochranka (za nimi není vidět impozantní socha sedícího Čingischána v bronzu a velkoryse nadživotní velikosti).

bojovnici.jpg

A zde: matka s dcerami během příprav k fotografování v čingischánovských kostýmech před parádní čingischánovskou jurtou.

tradice.jpg

10. – 11. Strava pro tělo a strava pro duši

Když staří Mongolové vyráželi na daleké cesty, tak se prý porazila kráva, maso se usušilo, rozemlelo a bylo postaráno o potravu na celé týdny. A když se Rusové v 50. a 60. letech pokoušeli zavést ve školách do jídelníčku zeleninu, děti ji prý tajně vyhazovaly do koše: nejsme přece králíci, no ne?! Zde: tržnice Mercury.

maso.jpg

Počítám, že odolnost tělesná je v těchhle drsných krajích sice nutná, ale sama o sobě nestačí. Buddhismus se tu nepodařilo vymýtit ani za dlouhá desetiletí komunistické snahy. Když je život příliš strastný, je asi dobré si alespoň občas připomenout, že tento svět, respektive naše mnohost forem, je jen iluze. Zde: mladý mnich v kláštěře Gandan.

mnich.jpg

 12. Anebo…

tohle je taky osvědčená metoda, která navíc zabírá globálně (nebo by se dalo říct "univerzálně"? – skoro jako ta lepicí páska) 🙂

laska.jpg

 

 

PS: Velký dík Peterovi Galanovi za praktické rady stran úpravy nezvedených fotek v ACDC!