Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

Porodnost v roce prasete

Zachovat se jako prase; řádně něco zprasit; prase v žitě; perly sviním; hnát svinským krokem; sele na rožni; podříznuté podsvinčátko... Myslím, že nadávka „prase“ patří v češtině k nejhorším vůbec – není vysloveně sprostá, ale je v ní hluboké opovržení, které se zařízne až do morku kostí. Ovšem jiný kraj, jiný mrav, a tady v Asii se mají věci úplně naopak.  

Lidé narození v roce prasete mají být milí, velkorysí, ušlechtilých zájmů a má se jich držet štěstí. A takový člověk se hodí v každé rodině. Takže po celý loňský rok porodnice praskaly ve švech. A to i v Číně, kde to při politice jednoho dítěte znamená, že si rodiče na své prasátko třeba i pár let počkali.

Jestli udělali dobře, těžko říct. Tohle znamení zvěrokruhu původně nebyl žádný blahobytný pašík, ale nebezpečný divočák. A rok prasete je také dodnes spojován s náhlými zvraty událostí, které nemusí být vždy k lepšímu. Loňský rok byl navíc ve znamení ohnivého kance, takže žádná selanka. Co na to asijští astrologové, bohužel nevím. Ale rodilo se o sto šest. 

Svedla jsem boj se statistickými zdroji na internetu, abych ten dramatický nárůst porodnosti, o kterém jsem opakovaně slyšela a který tady v Mongolsku dotvrzovalo neskutečné kvantum všudypřítomných těhotných žen, podložila tvrdými daty. Moc jsem neuspěla.  V Číně, která je co do populačních ukazatelů nejvíc na tapetě, se prý hodně rodí už delší dobu, neboť a) do produktivního věku dospěly silné ročníky z poloviny 70. let; b) sociálně nejvyšší a nejnižší patra obyvatelstva začínají kašlat na politiku jednoho dítěte; c) k rozmnožování vybízela a vybízejí hned tři šťastná znamení – rok psa, do kterého se vešla dvě lunární jara (2006), rok zlatého prasete (2007) a rok olympiády (2008). Mnohé páry by prý rády, aby jejich potomek prvně spatřil světlo světa při euforii zahajovacího ceremoniálu ve šťastné datum 8. 8. 2008.  

Reklama

Narozdíl od Číny, která populační přírůstky vidí nerada, v Mongolsku je podpora porodnosti jednou z dlouhodobých národních priorit. Pochopitelně. Když byl v roce 1921 vyhlášen samostatný stát, činila jeho populace asi milion obyvatel, z čehož skoro sto tisíc byli lámové (u těch se s potomstvem nepočítá a navíc je vzápětí plošně zmasakrovali stalinisti) a další desítky tisíc lidí trpěly různými zavlečenými chorobami, například syfilidou. Vymření bylo reálnou hrozbou a na mongolskou půdu si brousil zuby jak ruský medvěd, tak čínský drak. Heslo dne proto znělo: milujte se a množte se! Součástí pro-populační politiky byl po dlouhou dobu i velmi přísný zákaz interrupcí.  

Výsledky vázly až hluboko do druhé půle století, a to hlavně vinou nedostatečné zdravotní péče. Ještě v roce 1990 skoro každé desáté dítě zemřelo před dosažením 5 let věku (!). Dneska takhle umře "jen" 23 dětí z každé tisícovky narozených a další zlepšení patří k častým cílům rozvojové pomoci. Zákon ukládá povinnost rodit v nemocnici (i nomádům!) – a zřejmě je dost přísný, takže porody doma jsou prý naprostou výjimkou. Ale zpět k dětem z roku prasete: populace tu narostla oproti předchozímu roku o 1, 6 procenta, což je v posledních letech běžný přírůstek. Ovšem i tak zůstává Mongolsko se svým 1,4 člověkem na kilometr jednou z nejřidčeji osídlených zemí na světě. 

A konec čísel. Máme v nejbližším okolí jednu prima nastávající matku, a tak z ní samozřejmě tahám rozumy. A dozvídám se zajímavé věci. Když chcete mít dítě, hodně se hodí pořídit si medvědí tlapu a přejíždět si s ní po břiše. Léčí neplodnost, a když ji používáte i během těhotenství, usnadňuje porod. Těhotenství ženu posiluje. Když je někdo dlouho neduživý nebo po ošklivé nemoci, měl by porodit dítě a tak si pročistit organismus a obnovit energii. Moč malých dětí se používá k urinoterapii, s močí dospělých to nejde, vyjma moči vlastní matky. Během těhotenství není dobré si stříhat vlasy, aby pak dítě nemělo omotanou pupeční šňůru kolem krku. Můžete si připlatit a rodit císařským řezem, protože to je pohodlnější. Kojit je třeba dlouho, většinou tak tři roky. Kluci jsou lepší než holčičky. Novorozenci mají na sobě tmavomodrý flek, podle kterého se pozná, že jsou z Čingischánovy krve (vyskytuje se to taky  Tibeťanů a Korejců). 

A nakonec, pro potěšení, ještě pár častých mongolských jmen (znalci prominou ignorantskou transkripci): Ujanga (Melodie), Solongo (Duha), Ceceg (Kvítek), Naraa (Slunce), Saraa (Měsíční srpek), Bajar (Svátek), Tomor (Kov), Orgil (Vrcholek), Bator (Rytíř), Togaldar (Klavír). Jméno vybírá většinou otec, zásadně ale až po porodu (dřív to nosí smůlu). Poradit se lze taky s lámou, ale můžete pak skočit třeba se jménem jako „Horský vrcholek, na kterém nikdy neroztaje sníh“, což je, alespoň dle naší kamarádky Degi, dost trapný, ne? 

A abych to nezamluvila: ten dramatický nárůst porodnosti v roce prasete, ten vypadá na novinářskou kachnu…