Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

Proč píšu na Respekt

Opožděný seminářový příspěvěk.

Kdyby snad někdo nevěděl: trochu jsme se kousli. My-blogeři versus oni-redakce. My si myslíme, že stojíme za víc – že by si nás měli trochu pěstovat. Nebo, kulantněji řečeno, že by se Respektblog měl péčí redakce nějak vyvíjet, protože ve stojaté vodě život nekvete. Oni-redakce si (zřejmě) myslí, že stačí, když dávají v plen prostor a zavedenou značku, a že na inovace, motivace a debaty momentálně není pokdy. Takže mezi námi-blogery už probleskla i myšlenka, což takhle si spakovat písmenka a jít jinam, kde se to dělá (bude dělat) líp, nebo alespoň, kde bude prostor to líp zkoušet… Uf!

Když jsem před dvěma lety otevřela email admina, který mi na RB přidělil právoplatný chlívek, byla jsem velice hrdá. Věděla jsem, že po několika letech literárních pokusů na www.totem.cz mám chuť dokumentovat naše nové mongolské působiště víc faktograficky, a když jsem zjistila, že Respekt provozuje blogy, nebylo vůbec co řešit – jenom jestli mě vezmou.

Psaní je pro mě nutnost. Když mluvím, přestávám myslet. Nemůžu proto tlumočit a ústní projev mi vždycky drhne. Teprve když píšu, fakta a pocity do sebe začnou zapadat. A publikování v tom taky hraje roli – opravdu ostře se zformulované myšlenky vyloupnou, až když na nich tuším kritické pohledy druhých. Je to radost, ventil, výzva, všechno v jednom. Proto píšu. Obvyklá námitka ovšem zní: "Proč máš, prosim tě, takovou potřebu blít na internet intimity?!"

Reklama

K čemuž bych ráda řekla, že na internetu nezvracím. Nepíšu proto, aby si "kdejaký pitomec mohl přečíst, co měla Kalvachová k snídani nebo jestli je zrovna šťastná či plačtivá." To mě nebaví a nebere. Baví mě intimita a baví mě obecné přesahy – jenže obojího je třeba dosahovat rafinovaněji než prostým odhalováním soukromých detailů, což už jsem se jednou pokusila vysvětlit pro bloggerovu obhajobu. Samozřejmě, ne vždycky se člověku ta rafinovanost správně povede, pročež je bezpečnější psát o Čingischánovi a fotit umouněná děcka. Ale na blogu je skvělé, že ani informativní texty se nemusejí nést v duchu přísně faktografickém (to bych o Mongolsku nemohla napsat skoro nic), ale klidně v duchu "když v tomto deštivém dni uvidím X, vzpomenu si na Y a napadne mě, zda to vzdáleně nesouvisí s A, přinejmenším takhle za deště." Což je forma slibující reativně velmi vysokou míru pravdivosti (a asi proto tak zdatně konkurující klasické žurnalistice).

A teď ještě k prostředí Respektblogu. Bezpochyby žádný idylický rybníček, a přece sem ty dva roky chodím jako do oblíbené kavárny. Kdysi to zrovna touhle metaforou pěkně popsal Jarda Hais (včetně více či méně zhrzených odchodů a více či méně zkroušených návratů). Ohromně mě baví literárně laděné texty Olgy Černé, Kateřiny Sidonové, Michala Matouška, Ivana Derera a Jirky Němčíka. Vážím si textů lidí působících v šíleném terénu – Petra Kostohryze, Markéty Kutilové, Petry Závorkové nebo Terezie Bohmové. Moc oceňuju věcnost a přitom citlivost, jakou třeba v debatě kolem konfliktu v Gaze razili Honza Vurbs a Jirka Just. Miluju komentáře drahouška Rity, yogumina, Ivo Kaipra a neomi. Pořád se ještě chystám pořádně popíchnout čínomila Milana Kovára a pořád zírám, jak mě, zavilou západomilku, staví nohama na pevnou zem Lenka Rubensteinová svými postřehy zpoza velké louže. Nikdy nemám dost sil zformulovat pochybnosti nad některými východisky divoženky Káti Mahdalové atd. atd. A určitě mi uniká spousta zajímavých článků, které při nejlepší vůli nemám prostor přečíst…

To všechno tvořilo docela podstatnou část těchhle dvou let mého života. Svou roli asi sehrálo i Mongolsko a mateřská – jsme tu v UB dvě podobné duše na stejné stezce – obě píšeme s vervou a nadšením (Markéta skončila druhá v soutěži o idnesovou blogerku roku!) a nad pískovištěm nezřídka zaznívá krom témat výchovných, kuchyňských a zdravotních taky "představ si, že u nás na respektu…" a "to já znám, to u nás na idnesu…" nebo "napsala mi na blog nějaká holka, že by ji zajímalo…" a "mně zase poslal nějaký člověk k posouzení seminárku…" nebo "dneska přijdou na kafe nějací cestovatelé, které znám přes internet" popřípadě "chtěla jsem napsat o tomhle, ale neprošlo to doma."

Zkrátka, blog je srdeční záležitost. Když loni zmizel starý blog a objevila se ona nepovedená inovační beta verze, byla to pěkná rána. V tom kontextu asi o velké inovace spíše nestojím. Víc než stojaté vody blogu mě mrzí, že v samotném časopisu Respekt mám občas pocit, že autoři za svoje texty nedýchají tak moc jako kdysi – že v analýze jevů nejdou tolik na dřeň a po povrchu jim to občas ujede. Mrzí mě i to, že Respekt slevuje jazykově – onehdy jsem v editorialu našla dvě hrubky.

Jsem dočista nervózní už z pouhé představy, že bych snad měla respektí přístav opustit. Ale na druhou stranu si říkám, že tahle současná situace je snad užitečná, že je občas dobré v domovském přístavu rozvířit hladinu a podpořit ty, kdo na RB iniciativní a kreativní jsou, ať už jde o inovace technické nebo o návrhy organizační a motivační. Za debaty a úvahy RB určitě stojí. 

Za sebe předkládám desítku textů, které si mě v posledním roce získaly – nejenže senzačně napsaných a zajímavých, ale taky senzačně různorodých. Vtipných, trefných, chytrých, fundovaných, nezávislých. A takových je na RB mnohem víc. Kdyby z nich a jim podobných vyšla kniha, bylo by to moc prima zrcadlo nás a téhle doby. Byla by to taky velká motivace pro ostatní blogery a značka Respekt by se určitě nemusela stydět.

Olga Černá: Babí léto

Ivan Derer: V pánských sprchách

Antonín Kostlán: To je přece pokrok, pokrok, pokrok…

Petr Kostohryz: Brokenleg

Markéta Kutilová: O boji s malárií, Číňany a zánětem v Kongu

Michal Matoušek: Orfeus a Dido (upravený fragment) 

Jiří Němčík: Sex nebo smrt

Angela Rogner: Dosti dobrá matka

Lenka Rubinsteinová: Jedu doma

Kateřina Sidonová: We Don´t Need No… 

 

P.S. Včera, když jsem článek publikovala, zapomněla jsem ještě na tohle: díky, Respekte!