Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

Řetězení

Napotřetí už si nemyslím, že je to tak obludné. Těhotná žena nemusí vypadat jako lochneska a embrya jsou myslím celkem přátelská hned od začátku. Ale fakt je, že člověka napadaj podivuhodný věci. Dost by mě zajímalo, jak průvodní zostřené vnímání a rozbujelou obrazotvornost zvládají třeba ortodoxní židule, které jsou těhotné kontinuálně. Nebo jako to zvládala Marie Terezie s panovnickýma povinnostma?! No nic. Oprášená morbidní povídka z Podolí 2004, osoby a podobnosti náhodné:

Celkem svěží záříjové ráno. Za okny se míhají zelené stíny kaštanového listí a podzimní světlo ukazuje svět v ostřejších obrysech než obvykle. Ve vzduchu visí neklid. Raději vyjdu z čekárny na nemocniční chodbu.  

Mám nemocnice ráda. Strávily jsme v nich s drahou Li značnou část dětství – dlouhatánské chodby s klouzavými dlaždicemi, tlusté a navlhlé zdi bývalého kláštera, tátovy bílé pláště, kterým z kapes přepadávaly fonendoskopy, diáře a propisky. A on stejně vyzařoval vševědoucí důvěryhodnost a kolemjdoucí mu prokazovali respekt, jehož odlesk padal i na nás. U mámy zase stály vysoké vitríny plné kostí, preparátů a jiných bezživotných pozůstatků, v čele s dlouhou řadou starobylých baněk s lidskými a opičími embryi. Skrčenci měli velké hlavičky a jejich smutné pupeční šňůry povlávaly v nažloutlé tekutině. Byly jsme velmi hrdé, chovaly jsme se spořádaně a pokud možno nebojácně, a matčini kolegové na nás byli hodní a pečlivě zavírali dveře, kdykoli se z chodby ozvala gumová kolečka pitevních vozíků.

V nemocnicích se proto dodnes necítím jako bezmocný chorý žadonící o záchranu, ale spíš jako vzácná návštěva, kterou si všichni budou předcházet a která sleduje okolní dění s blahosklonným zájmem nezúčastněného pozorovatele. Tahle nemocnice je jiná, cizí, stejně jako moje role v ní. Ale pocit pozorovatele zůstává.

Reklama

Budova stojí kousek od nábřeží. A je majestátní. Uvnitř kulatá vstupní hala a do čtyř stran široká schodiště jako chapadla velké mramorové obludy. V čekárně dvě řady koženkových lavic, cosi neurčitého od Čapka a Zrzavého a letáčky o bezpečném sexu a křečových žilách. Ale hlavně břicha, ty obrovské balóny, bubny, měchy různých velikostí, trčící z nakynutých těl. Nastávající matky trpělivě čekají na zvážení a změření tlaku. Některé bojují o důstojné držení těla, navzdory oteklým lýtkům a těžkému dýchání, ale většina sedí s pohodlně roztaženýma nohama a ve vydýchaném vzduchu občas zafuní. Proces rozmnožování je strašidelně živočišná, zvířecí záležitost.

Některá břicha působí jako velké prádelní hrnce, v nichž to bublá kolem naditých jitrniček. Kdyby šla otevřít, jejich majitelky by určitě co chvíli neodolaly, nadzvedly pokličku, sály vůni a nechaly horkou páru, aby jim lepila vlasy na lesklé čelo. Opakem jsou ženy bezkrevné, jejichž břicha jako by byla vycpaná šustivým papírem. Jako by po večerech z nedostatku jiné zábavy pečlivě oddělovaly stránky včerejších novin, každou zvlášť láskyplně zmuchlaly a nacpaly pod kůži. Z vnějšího pohledu se zdá docela zřejmé, které z nastávajících matek povijí snášenlivá jehňátka, které malé dravé piraňky, které tlouštíky s klotovými rukávy… Jenom v mém břiše se kymácí pětilitrová láhev od okurek a je celá z neprůhledného mléčného skla.

Když mě neklid vyžene z čekárny, uvidím nedaleko kávového automatu zvláštní pár. Ona je celkem nevýrazná, s krátkými nazrzlými vlasy a nicneříkajícíma očima. Vypadá mladě, sotva na dvacet a má hubené tělo s jedinou svůdnou křivkou vystouplého břicha. Na břiše leží dvě snědé mužské ruce a tisknou dívku k bokům muže opřeného za ní o kovové zábradlí. Napadne mě, že kdyby se tohle břicho dalo otevírat, ukázal by se v něm dlouhý zauzlený jednooký had. Otáčím se k nim zády, když zaslechnu naléhavé: „No tak, dej mi ho. Řekni, že mi ho dáš.“  Neodbytný tón a cizokrajný přízvuk. Muž má sehnutou hlavu, bradu zabořenou do dívčina ramene, takže mu tmavé vlasy padají přes tvář a mluví jí přímo do ucha. Když domluví, upře pohled dolů na vypouklé břicho. Dívka zavrtí hlavou, popotáhne si šaty a vykroutí se mu. On otráveně předsune jednu nohu před druhou, vrazí ruce do kapes a pokrčí úzkými rameny. Když zvedne hlavu, ukáže se snědá tvář a oválné oči. Jihovýchodní Asie.

Marně lovím v paměti, co nebo koho mi ta situace připomněla. Nechám se tedy unášet představou, jaké okolnosti mohly ty dva svést dohromady. On nejspíš student, obchodník nebo diplomat. A ona? Unylá prodavačka z trafiky odnaproti. Anebo z masny – vybledlé vyžle, které s odporem krájí šunkový salám a počítá vepřové nožičky. Chodil si k ní pro čerstvá játra a hovězí oháňky, byl zlákán její zelenkavou kůží a zjevnou neschopností klást odpor a pak na ni jednoho dne čekal, až stáhla rolety a vyrazila k domovu, pozval ji na kávu a ohromil spoustou peněz a nablýskanými lakýrkami s ostrou špičkou…

Z ordinace vycházím chvíli po poledni, a když v kartotéce odevzdávám kartu, stojím zase kousek od té zrzavé holky. Z budovy jdeme současně. Chlápek čeká na lavičce vedle vchodu, a když ji uvidí, přispěchá, aby se o něj mohla opřít. „Ty jsi tu ještě?“ zeptá se ho zaskočeně. „Ještě u tebe něco mám,“ usměje se on kysele. „Ty s tím naděláš. Copak bez toho nemůžeš být?“ řekne ona. „Nechápu, v čem je problém.“ U brány na ně čeká auto s diplomatickou značkou. Na zadním okénku leží dečka s kambodžskou vlajkou.

V tu chvíli si vzpomenu.„Řekni, že mi ho dáváš.“ Taky tlumený hlas, cizí přízvuk a tmavé oči otevřené doširoka, které při vyprávění nikdy neuhýbaly do stran. Žena, která mi vyprávěla o místech, kde po nocích pláčou duše nespravedlivě zemřelých, jmenovala své tety posedlé duchy a kreslila obrazy nejstrašnějších představitelných násilností. Člověk potřebuje ochranu – talisman: „Řeknu ti, který je nejmocnější,“ ztišila hlas, takže jí skoro nebylo rozumět, „je to talisman z nenarozeného dítěte. Dělá se to tak: muž vyláká těhotnou ženu do lesa a tam ji přinutí říct, že mu svoje dítě dává. Ona to musí říct, jinak by kouzlo nefungovalo. Teprve když to řekne, chlap vytáhne nůž, rozpárá jí břicho a vyndá ještě živé embryo. Pak ho usuší nad ohněm a nosí upasu. To je nejsilnější talisman.“

Vlastně docela lituji, že jsem si vzpomněla, protože ta vzpomínka a stín samozřejmě nesmyslného podezření, které mi teď hlodá v hlavě, mě nutí sejít z cesty k tramvajové zastávce a ještě chvíli ty dva zpovzdálí sledovat. Zadívám se na svoje břicho a morbidně si představuju, že by do něj někdo zatnul nůž, ven se místo hrnce s jitrničkami nebo zmačkaných novin vyvalily vnitřnosti a mezi nimi v prokrveném měchu plném tekutiny zárodek jedince, jemuž nebude souzeno přijít na svět. Bezživotné embryo z baňky v anatomickém ústavu.

Od rána se zatáhlo těžkými mraky. Vítr znervózněl a listí na stromech se chvěje. Jakoby očekáváním. A všechno je stále tak ostré, tak řezavě zřetelné. Chlápek k dívce napřáhne ruku a tentokrát už zlostně rozkáže: „Dej mi ho.“ Zrzatice ještě jednou zavrtí hlavou, ale pak sáhne do kapsy těhotenských šatů a položí do nastavené dlaně zapalovač. On vytáhne cigaretu, zapálí si a výsměšně vyfoukne první šluk té holce přímo do obličeje. Pak oba nastoupí do auta a odjedou.

Bezvýznamná epizodka. Nic než střední míra tuposti a bezohlednosti. I když i bez smrtelných úkladů nemá nezrozená bytost v mizejícím dipl autě zrovna nejlepší vyhlídky. Ačkoli, kdo ví…

Fouká podzimní vítr a zalézá pod šaty. Studí to. A ještě něco je jinak. Mezi lopatkami zůstal neurčitý, plíživě vtíravý pocit ohrožení. A s ním dřív nepoznané odhodlání bojovat a bránit. Loudám se na tramvaj. Zvláštní. Děti jsou prý hotové osobnosti, jen dočasně svěřené rodičům do péče. Tvorové stvoření k vlastní nezávislé existenci. A přece příroda spoutá matky instinkty a nutí je ty neznámé jedince milovat a chránit. Je to vůbec fér?

Tramvaj drncá po nábřeží. V okně se proti potemnělé řece ukazují obrysy mého neforemného těla. Neznámý jedinec tam uvnitř, v němž se podle záhadného klíče spojily rysy bůhví kolika generací napříč rodokmenem, mě stále spíš uvádí do rozpaků. Položím si dlaně na břicho. V láhvi z mléčného skla si představím neklidného kapříka, kterému za smutnýma očima barvy podzimní řeky pochodují chromatidy.

„Řekni, že mi ho dáš…“ Jednou, za spoustu let, si třeba vzpomenu a budu mu vyprávět, jak jsem dnes podezírala nějakého cizího chlápka z osnování rituální vraždy. A moje dítě, jestli se toho oba dožijeme a jestli bude ochotné tu banální anekdotu vyslechnout až do konce, řekne jenom: „prosim tě, mami…“ a obrátí oči v sloup a půjde si po svých. O starostlivém, mrazivě nesmlouvavém odhodlání, které se mi usidluje mezi lopatkami, a které jako by už nikdy nemělo zmizet, nebude mít nejmenší tušení.

Na okno si vedle vlastního odrazu promítnu tvář kambodžské vypravěčky – bolavé vědění toho, co bylo a co může být, a napadne mě, že pro svoje dítě chci čistou, čisťounkou dušičku bez vzpomínek.

Pak začne pršet a léto a podzim, déšť a řeka i předtím a potom se slijí v jediný dost chladivý a trochu kalný proud. 

 

původně na totem.cz – ale bylo třeba proškrtat asi tunu adjektiv a znechucený popis těhotenské poradny