Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

To be continued… 24-27

Naši absolutně nedokážou zacházet s penězi. Asi důsledek minulého režimu. Peníze je obtěžují. Nechtějí si o ně říkat, nejlíp by jim asi bylo ve výměnném obchodu. Vedu účet. Zařizuju prodej domku a výhodnější pronájem pražského bytu. Obíhám hypotéku – konečně je moje místo v bance k něčemu dobré. S Pavlem makáme na tom, aby se ve Ville dalo bydlet aspoň v jedné místnosti.

Můžu se vzteknout, když si pomyslím, že babi tuhle vilu prodala za pár drobných. Kdyby vydržela, možná by jí dům zůstal, anebo by ho zkonfiskovali, ale teď by se vrátil v restituci. Kontaktovala jsem pár realitek a vybrala tu nejslibnější. Ujme se prodeje domku po babičce. Byt v Praze nejde prodat, musíme pár let počkat, až jestli ho zprivatizují. Zatím se bude dál pronajímat. A dají nám na něj hypotéku. Možná je to takhle dobře. Smíchov se hodně rekonstruuje, ceny bytů snad půjdou nahoru. Část peněz dá v hotovosti Ruth. Bude mít ve vile malý byt. Něco by se taky mělo pronajmout, abychom utáhli splátky. S Pavlem jsme se poptali po místních stavařích – doporučili nám někoho z Městečka. Ale nejdřív potřebujeme projekt – musíme zachovat původní ráz. Bude to dražší, ale třeba by šlo sehnat nějaké peníze od obce nebo tak…  

Každý večer se mi hlavou míhají čísla a dojednané schůzky a co je ještě zapotřebí udělat a potom usnu a zdá se mi o zahradní slavnosti s občerstvením na verandě Villy. Dámy mají všechny klobouky. 

S Pavlem jsme přátelé. Řekla jsem mu, že se ještě nechci usadit. Souhlasil. Svým způsobem je to teď mezi námi lepší než dřív. Máma tvrdí, že ho zneužívám. Ale je to dospělý člověk, probrali jsme to, ví na čem je. Že mi pomáhá, je jeho svobodná vůle. Odmítám v tom hledat něco složitějšího. 

Reklama

25. Už víckrát ne (Kateřina) 

Říkala jsem Míně, ať neblbne, ať tolik netlačí na pilu. Je úplně blázen, jako by o tolik šlo – prostě barák, tak snad se z toho všichni neposerem. Jsou důležitější věci. Máma se úplně rozpadla. Táta pryč, Lída s Fančou pryč, já s Mínou věčně v luftě. I věci se zase balí, podruhé v tak krátké době. Vila je pořád v dezolátním stavu, neví se, kdo a za kolik by ji dal dohromady, ale Mína už do domku vodí potenciální kupce. Slyšela jsem ji, jak na mámu křičí: „Copak nejsi ráda, že z týhle hrůzy vypadnem?“ A máma řekla: „Já jsem v týhle hrůze vyrostla.“ A Mína jenom mávla rukou. 

„Dobrý, mami?“ ptám se jí přiblble skoro pokaždé, co ji potkám.

Říká: „Jistě,“ a dívá se nepřístupně.

„Nestýská se ti po tátovi?“

„Ale prosím tě, to se nesmí tak brát. Musel odejet, mně se to nehodilo, tak to vydržíme. Půl roku není tak dlouhá doba.“

Ale já vidím, že jde ke dnu. Takový napjatý výraz. Zhubla. Dělá zbytečné úkony v domácnosti. „Dobrý, mami?“ a zase „Jistě. Proč se ptáš, Kateřino?“ 

Před pár dny se mě najednou zeptala: „Kačenko, proč si nenecháš narůst dlouhé vlasy?“

„Je mi takhle dobře. Tvoje máma měla přece taky celý život krátké vlasy.“

Nepamatuju si, že by mi kdy říkala Kačenko. 

 

V ústavu končím. O ruštináře je zájem. Radimovi jsem se neozvala, ale zavolala jsem šikmooké ženské, co se tehdy při tlumočení taky motala kolem uprchlíků a mluvila snad všema jazykama střední Azie. Daly jsme si sraz na Václaváku pod koněm. A pak jsme seděly v McDonaldu s výhledem na magistrálu. Miluju Prahu. Vladimyr říkal, že je to tu provinční zapadákov. Odpočívadlo na cestě mezi Berlínem a Vídní. Že se tu každý zná a každý o každém všechno ví. Že tu nejsou tajemství a nic kloudného že tu nikdy nevznikne. Ponimaješ, Jekatěrina – Praga, to provincialnyj gorodok, děrevňja. Jasně, Vladimyr, to víš, že máš pravdu. Ale já tohle město miluju – takže ty jsi pryč, ale já pořád tady. 

Pily jsme kafe, snad čtyři za sebou. Dvě omlácené, zhrublé ženské – pořád bylo o čem mluvit. Říká si Tamara. Je z Kazachstánu. Svoje původní jméno mi řekla, ale bylo tak dlouhé, že jsem ho hned zapomněla. Žila v nějakém zapadákově ve stepi a učila ruštinu. Toužila po lepším. Pár let žila s francouzským obchodníkem a doufala, že ji vezme k Eiffelovce. Odejel sám. Nakonec si vzala jiného posla bohatého vzrušujícího západního světa – Čecha. Až v Mělníku zjistila, že visí na krku primitiva, který je šťastný, když může doma chodit ve slipech, alespoň obden se namazat a po jídle si uprdnout. Překvapení. Párkrát se dokrve pohádali, pak od něj utekla. Česky uměla rychle, po ruštině to nebylo těžké. Získala práci v poradně pro uprchlíky: „Kecaj. Skoro všichni kecaj. Někdo jim řek, jaký historky tu zabíraj a oni to zkoušej, ale chtěj si jenom polepšit. Ale mě neoblafnou.“ Teď dělá pro právnickou kancelář orientovanou na postsovětské republiky. Prý hledají posily. Za zkoušku nic nedám.                           

 

„Babi, budu tady končit.“ Dáváme si cigárko na terase, bába zabalená v dece pospává v křesle a já už teď vím, že tyhle chvíle mi budou chybět. Sednu si k ní na bobek a pod dekou ji vezmu za ruku. Má vystouplé žíly a artritické klouby a na vnitřní straně zápěstí rozpité číslo z lágru. Nevidím ho, ale cítím nad ním obláček chladu.

Znamená to pro ni něco, že už se nebudeme denně vídat? Nebo je šťastná ve světě zašlé slávy Villy Droni, s Astou, Michalem Slavíčkem, s Trudi a jejím milostným dobrodružstvím?  

Před pár dny mě napadlo, že spolu zjistíme, co se stalo s Trudi, ale bába nechtěla – tvrdila, že Trudi přece žije, že na ni čeká, že to ví, nepotřebuje se prý nikam dívat. Byla zatvrzelá jako malé dítě. 

Zkusila jsem to sama. Doma jsem vylovila Trudinu fotografii a snažila jsem se proniknout jí za oči. Nejdřív dlouho nic. A pak blikavé světlo, šváb na mokré zdi a pach – částečně z výkalů a částečně z těla, které na konci své existence spaluje samo sebe. Děs se chvěl v každé částici vzduchu. Nemohla jsem se dostat zpátky. Všude ty vězeňské zdi jako zrcadlové bludiště, kde se všechno bezvýchodně násobí a nepustí. Křičela jsem. Nejdřív přidušeně, šeptem: „Pomoc!“ „Pomoc!“ a pak, když se mi podařilo se pořádně nadechnout, ze všech sil, pronikavě: „Pomoc!“ a ten výkřik se nesl po vlhkých zdech nekonečnou mrazivou ozvěnou, a když dozněl, někdo mě zezadu objal a silně přitiskl k sobě.

"Babi! Babičko!" Měla na sobě temně zelený saténový župan a voněla mýdlem.

„Pojď pryč,“ řekla přísně. „Sem nesmíš!“

A byla jsem zpátky. Tričko jsem měla mokré páchnoucím studeným potem a po celém těle husí kůži. Na prsou jako by mi ležel obrovský kámen. Pomoc! Co to bylo za konec, který na Trudi čekal? Poprvé, když mě bába vrátila do minulosti, zlo zrovna bušilo na vrata Villy Droni – vrátila mě přesně do okamžiku, kdy hrůza začínala. Když se uprostřed noci vrata otevřela a byl konec všemu normálnímu. Rozdělená rodina, rozdělení milenci, strach, tma, násilí. Myslím, že jít ze seřadiště rovnou do plynu bylo štěstí.  

Další den bába řekla: „Už tam nepůjdeme.“

A já řekla: „Ne, babi, už tam nepůjdeme. Je to příliš strašlivý: byla jsem tam, když bušili na vrata…“

Přerušila mě: „Nemluv o tom. Už ne.“ A pak zašeptala spiklenecky: „Už víckrát ne! Už víckrát ne!“  

A já čekala, že se zvedne vítr a zaprší z větví stromů. Tohle funguje? Bylo by fajn, kdyby to bylo takhle jednoduché. Kdyby zabralo takovéhle zaříkávadlo. Řekla jsem: „Máma by z tebe měla radost, jak pěkně cituješ z Poea. Má ho ráda.“

Poe ji nezajímal: „Už se tam nevrátím. Uteču za Rózou. Počkala na mě. Schováme se.“

„Jasně, babi, akorátže myslíš Trudi. Ty jsi přece Róza.“

„Trudi byla hloupá. Trudi je mrtvá.“ Zasmála se: „Nikomu to neříkej.“

„Nikomu.“

„Ví jeden, ví jeden, vědí dva, ví dvacet dva.“

„Já vím.“

 

Dostaly jsme dopis od Lídy. Prý v Izraeli zůstane na neurčito. Ruth jí sehnala možnost nějaké práce s dětmi a je jí tam dobře. 

 

Dostaly jsme dopis od táty. Psal, aby máma přijela za ním, ale řekla, že ne. Prý nechce opustit babičku. 

26. Sesuv (Elena)
Doma je stále uklizeno. Chodím do práce a za mámou, jsem u ní skoro každý den. Ale nevšímá si mě. Ve světlých chvílích se ptá po Kateřině. Vlastně mi to nevadí.

Budím se v prázdné posteli. Odcházím z prázdného bytu, ve kterém po sbalených věcech zbyla ozvěna. Než jdu spát, umyju plotnu, otřu ji utěrkou, kterou jsem ten den používala na nádobí, utěrku dám do špinavého prádla a vedle dřezu pověsím na další den čistou.Úkon starý jako moje rodina. 

Když jsme se s Václavem seznámili, nemohla jsem uvěřit, že by o mě mohl stát. Byl tak dokonalý, hezký, úspěšný, milý, oblíbený. Vždycky jsem měla na paměti, že může prohlédnout a opustit mě. A byla jsem na to připravená. Den za dnem jsem se na to chystala, až jsem věděla, že když odejde, nehne to se mnou ani o milimetr. Odešel teď. A já stojím ztěžklá jako balvan a nemůžu se pohnout, i když bych chtěla. Než jdu spát, umyju plotnu, otřu ji utěrkou, kterou jsem ten den používala na nádobí, utěrku dám do špinavého prádla a vedle dřezu pověsím na další den čistou. 

Někde jsem četla, že v Egyptě byly považované za přitažlivé tlusté neopálené ženy. Tak zavírali mladé dívky do chlívků, nepouštěli je na slunce a nedovolovali jim žádný pohyb. Aby byly měkké, tučné a bílé a šly dobře na odbyt. Nevím, proč se mi to vybavilo zrovna teď. 

V jednom z těch beztížných večerů telefonovala Ruth. Prý jak se máme. „Dobře, dobře se máme, a co vy, co je u vás nového?“

Ptala se na vilu, jak to vypadá s prodejem, kolik dělá odhad na rekonstrukci.

Moc jsem o tom nevěděla. Těchhle věcí se chopila Mína. Myslím, že na to nemám buňky. Čekám, jak to celé dopadne. Nevím, jestli je reálné vilu opravit alespoň natolik, aby se tam dalo přežívat. Nejsem si jistá, jestli to chci.

Když hovor končil, zeptala jsem se, jestli ví, co se stalo s její matkou, s Trudi. Řekla, že neví, že jenom moje máma, která přece vidí věci, tvrdí, že Trudi zemřela na konci války. Že to prý bylo rychlé a bezbolestné. 

Moje matka – Róza Šternová. Její matka – Trudi Roth. Moje matka, která vidí věci. Její matka, která zemřela na konci války. Duo Roth. Na starých fotografiích jen těžko rozlišit, která je která. Já nikdy nepoznala ani jednu z těch veselých dívek v šatech na míru – svým způsobem zemřely obě a určitě to nebylo ani rychlé ani bezbolestné. Žena, která se stala mou matkou, už byl někdo úplně jiný. 

Šla jsem do koupelny a pustila jsem si na zápěstí studenou vodu. Když jsem se vrátila do kuchyně, seděla u stolu Kateřina a pozorovala mě tím svým neoblomně kritickým pohledem. Bylo mi to jedno. Řekla: „Dobrý, mami?“ a podala mi starou fotografii: „Koukni.“ 

Byla zima, na hustě obrostlých smrcích tlustá vrstva sněhu, až se ohýbaly větve. V lese cesta s čerstvě vyjetou běžkovou stopou. Nahoru. Studený vzduch v krku. Dobře namazáno, nepodklouzne ani centimetr. Svižně, pravidelně, nahoru. A za každým ohybem cesty další stoupání. Teplo, radost. Sílící radost čistě jen z pohybu za vytyčeným cílem. Ještě nahoru. A konečně pláň. Smrky zůstanou za zády a setrvačnost mě postrčí do otevřeného prostoru horského sedla s výhledem do krajiny. Štěstí. Štěstí. Štěstí. „Václave, to je nádhera“, řeknu a podám Václavovi v běžkařských pumpkách a s bílými námrazky na vousech termosku s horkým čajem. „Nechci,“ řekne on, opře se o dlouhé bambusové hůlky a sípavě oddechuje: „Eleno, ty jezdíš jako šílenec.“ Potom vyloví z baťohu fotoaparát a vyfotí mě, rozesmátou a šťastnou, když si zrovna sundám čepici a prsty prohrabuji slehlé vlasy. 

Tohle že jsem já? Držela jsem tu fotografii v ruce snad pět minut.

Kateřina řekla: „Pamatuješ?“ 

Řekla jsem: „To byly strašné šponovky, co tady mám na sobě.“ 

27. Vzlet (Václav)

V prostoru V Kolíně se ponořil do práce. Rád. Samozřejmě, že rád. Asi po dvou týdnech ho kolegové pozvali po práci do hospody. Ani si nepamatoval, kdy si někdy takhle vyrazil na pivo. Možná nikdy. Ale bylo to nenucené, uvolněné. Bavili se hovorem na téma, čím nebo kým by kdo chtěl být, kdyby nebyl tím, co je. Usměvavá doktorandka, která ho měla na starosti, prohlásila, že by si přála být zpěvačkou v soulové kapele a pak se na něj obrátila: „A co vy, pane doktore? Já vás tipnu – kovbojem!“ A rozesmála se, trochu provinile, ale nezadržitelně. 

Nikdy by to nepřiznal, ale zatímco se bavili, představoval si pumpu uprostřed amerického středozápadu, nekonečnou linku silnice a v rádiu Elvise Presleyho. Nebyla s tím kovbojem tak daleko od pravdy.

Řekl: „Já myslím, že jsem rád tím, co jsem.“ A usmál se na ni, aby věděla, že se nezlobí. 

Myslel na Elenu. Chyběla mu. Snažil se rozvzpomenout, zda někdy, na počátku jejich vztahu cítil tlukot křídel, marné zapírání hmyzích nožiček – jestli ji třeba držel příliš pevně v dlaních a ona chtěla ven, jestli za to skutečně mohl on? Nebo byla taková sama od sebe? Vždycky? 

Toužil se jí zeptat. A aby ona řekla: „Ale ne, tady jsem.“ A aby se usmála a chlad aby z ní opadal, jako když se nad jarem loupe tenká vrstva ledu z kovových zábradlí. 

 

Večer, než odjel do Kolína, se v předsíni střetl s Kateřinou. Podíval se na ni starostlivě a ona  řekla: „Máš chvilku?“

Měl. Sedl si na botník a ona se opřela o rám dveří. Řekla: „Byl to jeden z nás. Starší chlap, ale z nás. Všechny znal, všeho se účastnil… Byla jsem blbá.“

Řekl: „Mrzí mě, že jsem ti tenkrát s tou medicínou nepomohl.“

Zeptala se: „Jak?"

„Mohl jsem se přimluvit.“

„To by přece nebylo správný, to není tvůj styl."

„Mohl jsem ti zajistit ještě jednu šanci. Zkoušky by byly na tobě."

„Stejně bych to neudělala. Byla jsem blbá.“ A po chvíli: „A ty? jak ty se na to zpětně díváš… na sebe tehdy.“

„Já?“ Tu otázku dlouho čekal. Předpokládal, že se ho na to lidé budou ptát, že s nimi bude diskutovat. Ale to téma nikdy nepřišlo na pořad dne, takže odpovědi, které si připravil, se dávno v hlavě pomíchaly a zapadly. Řekl: „Asi jsem měl vždycky pocit, že potřebuju zasahovat do věcí veřejných – že je to správné, odpovědné, ale taky příjemné, naplňující, uspokojující. A byl to hladký přirozený průběh. Angažoval jsem se, přijímal funkce. A neviděl jsem alternativu… víš, četl jsem nedávno vzpomínky nějakých lidí, přišli v 70. letech do kontaktu s disidenty, co dělali bytové semináře, koncerty, umělecké dílny. Psali, že když jednou přičichli k tomuhle tvůrčímu svobodnému způsobu života, tak už nemohli jinak. Museli se odstěhovat z Prahy, estébáci je pak z několika míst vyštvali, bydleli u známých, měli přitom velkou rodinu… Nevím, jestli by mi byli sympatičtí. Působí to trochu přepjatě. Ale zaujal mě ten moment „když jsme jednou přičichli k tomuhle tvůrčímu svobodnému způsobu života, už jsme nemohli jinak“. A tohle mě možná mrzí, že jsem nepotkal nikoho…, že jsem neviděl alternativu…“ 

Václav se dívá do tváře usměvavé doktorandky a najednou si přeje o tom mluvit znova a víc.