Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

To be continued…

Kapitoly 32-35

32. Podepsala (Kateřina)

Asi když člověk jednou přešel přes čáru, bude už napořád nezřízený, pořád s pískem pod nohama. Ta náhlá hnutí mysli: Už nikdy nevylézt zpod peřiny! Bdít až do rána! Vyžrat celou ledničku! Dorazit tu flašku, ať je od ní pokoj! Křičet! Mlčet! Obarvit si hlavu na zeleno! Nic z toho se nesmí, všeho uměřeně. Začala jsem běhat, nejdřív to moc nešlo, ale teď se nemůžu dočkat, až mi pot začne lepit triko na záda. Vyplivnout tak plíce! Vyrážím denně a Tamara po mně kouká starostlivě. 

Přemluvila mě, abych bydlela s nimi – naše kancelář v přízemí hubeného žižkovského činžáku je spojená s poradnou pro uprchlíky a mají i malou ubytovnu, krizové centrum pro nadějné případy, což je pár kapek v moři, ale jsou. Pořád si nejsem jistá, kteří z lidí, co potkávám na pavlačích, jsou uprchlíci a kteří humanitární pracovníci. Ve společné kuchyni se mluví směsí slovanských jazyků, sem tam anglické slovíčko, a do toho ruce nohy. Možná je i lepší, že na detaily našich historek z minulosti většinou chybějí slova.  

Když mě v noci vzbudí zlé sny a jdu si vařit čaj, většinou ve společné místnosti potkám alespoň jednoho dalšího zádumčivého nespavce. 

Reklama

 

Zlé sny: Byl to jeden z nás. Starší chlap, ale z nás. Potkali jsme se někde na divadle. Měl na sobě manšestráky a tvídové sako a vypadal jako elegán z anglického filmu. Prý Rudolf. Všechny znal, všechno věděl. Rozpoutal debatu o vyhlídkách marxismu a socialismu, myšleno reál socialismu versus marxistické vize sociální spravedlnosti. Filip se s ním hádal. Miriam ho balila na džíny bokovky, respektive na obepnutý zadek a odhalený pupík. A on lehce povznesený, měl na všechno odpověď: „A četli jste Manifest? … Uvolnění tvůrčí síly mas je nutné, ale zachování výdobytků, těch, co se už povedlo zavést, taky… Nic se nesmí uspěchat … Rusové, Američani, Jalta, rok 68 … Přátelé neblázněte, tím ničeho nedosáhneme! Změna je na dosah, ale prosím opatrně, opatrně…“ A tam někde, uprostřed debaty padlo: „Kateřino, vy jste inteligentní dívka, že mi na ně dohlídnete?“ A spiklenecké mrknutí. 

A potom, v Dlážděné v podkrovním bytě: „No co blbneš, tak to podškrábni, my to budem vědět a na jejich pravidla hry se přece můžem vykašlat!“  Tak nějak to říkali.

A Kateřina podškrábla. Měla na sobě skládanou sukni a černý rolák a černé silonové punčocháče – dvoje punčocháče na sobě, aby byla černá vydatnější. Šla k Rudolfovi do bytu, svěřila se s obavami, dostala kávu z džezvy a Carla Poppera. A pak to podškrábla, jako by o nic nešlo. Takhle slečnu K. utáhli na intoušský kecy. Takhle jí namazali med kolem huby, pod nos strčili vidinu propustky do zákulisí a družby s těmi, co vědí víc. A hlavně „vždyť přece o nic nejde!“  

Jedna holka z Bosny mi tvrdila, že by si možná líp rozuměla s chlapy, co jim vybili půl vesnice, než s někým, kdo si celý život sedí v klidu v závětří a kdo nad jejími vzpomínkami snaživě kývá, že je to hrůza. Ale ví houby. Jenom ten,kdo podřezával krky, ví, kdy to křupne, jak moc to stříká a v kterém okamžiku se oběť začne kácet k zemi. 

O podřezávání vím houby. O podepisování víc. To jde jako nic. A ani pak se toho moc nedělo. Párkrát jsem byla za Rudolfem na „informační schůzce“. Byly příjemné. Buržoazní (vážně, tohle slovo mě napadlo pokaždé, když jsem k němu vešla). Seděli jsme nad vínem a on se ptal přátelsky: „Tak co, Kateřino, myslíte, že se děje něco převratného?“ Neděje. Co by se mělo dít? Stejně měl o všem víc informací než já. Možná mě i mrzelo, že mu nic nového neřeknu.

Jeden Čečenec v poradně nám tvrdil: „Kdo nebyl sám nikdy na dně, neumí pomáhat.“ Asi narážel na to, kolik je mezi humanitárníky trosek a jak si kdo pácháním dobra honíme ego nebo kompenzujeme staré hříchy. No co. Taky bych nejradši pomohla sama sobě – od nezřízenosti. Ale někdy je pomoc druhým snazší. Pořád pokání. Ale aspoň, že to vím.

Lidi, co k nám chodí, mají strašé vzpomínky. Pokud nekecají. Je v nich spousta mrtvých, hlad, vojáci, mafiáni. Pokud nekecají. Moje setkání se zhmotněným zlem vypadá takhle:

Šly jsme s Miriam z koncertu, cestou, které rozumné dívky nechodí, protože jsou tam keře a na hlavní ulici je daleko. Šly jsme v náladě a v silonové tašce nesly nacyklostylované komentáře k tristnímu stavu pitné vody v Praze. Objevil se chlápek v šusťákové sportovní bundičce a špičatých polobotkách. Strhl Miriam z cesty do pangejtu, až spadla na kolena a zasyčel: „Dobře si to rozmysli, štětko, dobře si rozmysli, kam se sereš. Příště to bude víc než pár facek.“ A uhodil ji do obličeje. Sebral tašku s dokumenty a odešel. Mě si nevšímal. Miriam seděla v tom pangejtu a mlčela. Nebrečela. Kývala se dopředu a dozadu a nedokázala ze sebe strašně dlouhých pět minut vypravit ani slovo. A to se vlastně skoro nic nestalo. 

Naštěstí zrovna končilo léto 1989. Naštěstí! Stačilo mi to na pár let dopředu. A to jsem Miriam nikdy neměla ráda.

33. Recept na buchty (Elena)

 

 Máma řekla: „Víš, co je nejdůležitější?“

A já jsem odpověděla naučeně: „Nejdůležitější je přežít.“ 

A máma řekla: „Ano, ale přežít ve smečce. Nejhorší je přežít a zůstat sám. To je ze všeho nejhorší.“ A potom se odmlčela a řekla: „Nechali mě tam.“ 

Vzala jsem ji za ruku, pohladila jsem ji po vystouplých modrých žílách a věděla jsem, že už to nebude dlouho trvat a ona bude s nimi, s těmi, které milovala, s nimiž byla šťastná. Bude sama sebou tak jako kdysi – veselá, energická, plná nápadů. Zatím ale sedí na posteli podložená polštáři. Kdysi trochu hřmotná postava seschlá, zesláblá: „Eleno,“ dívá se na mě zpříma, zkoumavě, jako by posuzovala, zda je osoba před ní hodna sdělení, které má na srdci. „Eleno, nebyla jsem ani dobrá matka. Róza by byla lepší. Róza měla ráda děti.“ 

Znovu ji pohladím po ruce: „Ale mami, ty to pleteš. Víš co, vyprávěj mi, jak jste byly mladé, před válkou.“ 

Pousměje se: „Trudi byla hloupá. Nezasloužila si přežít. Ale chtěla to kvůli Ruth.“

Už zase začíná. Řeknu: „Mami, nemysli na to. Vyprávěj mi o něčem, co jsi měla ráda. Myslím opravdu ráda, co tě v životě táhlo nahoru.“ 

Zaboří hlavu hlouběji do polštáře: „Milovala jsem svou rodinu a milovala jsem dva muže. Každý byl jiný a s každým to bylo jiné. Ale to matky dětem nevyprávějí.“ 

Pokrčím rameny: „Tak si to nech…“ A myslím si, že ani teď se nic nemění. Zůstávám mimo matčin život, mimo okruh lidí, kteří pro ni byli významní a kterým věřila. „Nech si ta svoje tajemství, mami.“

 

Večer, když jsem se vrátila do tiché a tmavé vily, jsem vzala dopisní papír s hlavičkou (dělaný a zakázku, od Václava k narozeninám) a plnicí pero po mámě (psalo neuvěřitelně dobře navzdory věku) a odepsala jsem Lidunce: 

Milá Lído, 

konečně se dostávám k tomu, abych Ti poslala slíbený recept. Nejsem zavalená prací, spíše naopak, když jste se mi teď všichni rozprchli. Není snadné si zvyknout, a tak jsem roztržitá, zahleděná do své opuštěnosti a nedokážu se dobře přimět k žádné činnosti, která není životně nutná nebo železně navyklá. 

Tedy budeš potřebovat:  Ingredience: 1 dl mléka, 1 lžíce cukru, 40 g droždí, 500 g hladké mouky, 1 celé vejce, 1 žloutek, 2 dl mléka, kůru z 1 citronu, 2 lžíce citronové šťávy, 50 g másla, sádlo na vymazáníMaková náplň: asi 200 g umletého máku, 150 ml mléka, cukr podle chuti, skořice, 100 g drcených piškotů, 2 lžíce rumu a 1 vanilinový cukr, případně hrst rozinek nebo 2 lžíce medu 

Na buchtách je důležité, že když už se je rozhodneš péct, nesmíš je v ničem ošidit – nesmíš myslet na hubnutí, na šetření ani na zdravou dietu a nesmíš spěchat. Každý krok musíš provést poctivě a ke každé ingredienci radši ještě kapku přidat – proto ten rum, med, sádlo – nic nesmíš vynechat ani utenčit! Než odbyté buchty, to už je lepší udělat hrníčkovou bábovku (recept ti taky pošlu, to se vždycky hodí). 

Ale k věci. Ohřeješ si mléko – jako když chystáš vodu pro Fanču, nesmí být ani studené, ani moc horké. V mléce rozmícháš lžíci cukru a rozdrobené droždí. Položíš to do tepla a necháš vzejít kvásek. Poznáš to tak, že se začnou dělat bublinky. Vykynutý kvásek opatrně smícháš s moukou, cukrem a jedním celým vajíčkem a žloutkem. Na vůni přidáš citronovou kůru (můžeš i citronovou šťávu). Přiliješ zbylé vlažné mléko, změklé máslo, smícháš a vypracuješ hladké těsto.

Václavova maminka vždycky říkala, že se těsto má alespoň 300krát podebrat vařečkou. Je to docela náročné, ale když těsto špatně zaděláš, buchty se nepovedou. Těsto musí být úplně hlaďounké, mně vždycky připomínalo vaše bříška, když jste byly miminka. Právě takové světlounké, měkkounké, které svádí k popichování.

Když to máš, posypeš povrch troškou mouky, přikryješ utěrkou (čistou a vyžehlenou!) a necháš v teple kynout. Já většinou otevřu zapnutou troubu, přistavím k ní židli a tam těsto položím, ale je třeba dávat velký pozor na děti. I když ta trouba by měla hřát jen mírně. Jinak se ti těsto odspoda připeče. Kynutí trvá tak hodinu. 

Mezitím si uděláš náplň. Svaříš 150 ml mléka s 200 g umletého máku, přidáš 100 g mletých piškotů, 2 lžíce rumu a 1 sáček vanilkového cukru, může být i skořicový nebo se dá sladit medem. Já dávám ještě rozinky, ale někdo je nemá rád. Z vykynutého těsta vykrajuješ lžící kuličky, na pomoučeném prkénku je zploštíš a dáš do nich malou lžičku máku. Kuličku sbalíš a pečlivě (!) zalepíš všechny otvory, aby náplň neutekla. Až máš kuličkami zaplněný celý pekáč, tak každou buchtu omastíš rozehřátým sádlem, aby se neslepily, pekáč necháš v teple ještě asi 15 minut kynout a teprve potom ho strčíš do trouby vyhřáté na 200°C. Upečeš dozlatova a po vychladnutí pocukruješ. 

Kateřina mi vyčetla, že jsem vás neučila vařit. Řekla jsem jí, že jsem vás toho chtěla ušetřit, že si u plotny užijete až až, až budete mít svoje rodiny. Ale asi měla pravda, že jsem si kuchyň držela pro sebe, bylo to moje království. Uvidíš, že vařit je trochu jako čarovat. Pracovat s moukou – to je alchymie. Mít čerstvé voňavé koření – to je radost. Tahat z trouby maso tak akorát – to je věda.

Tak se ti takhle omlouvám, že jsem ti tahle potěšení neprozradila. Určitě mi to odpustíš a vynahradíš si to. 

Moc nám tu obě s Fančou chybíte, ale budeme šťastní, hlavně když budete spokojené, ať už to má být kdekoli.  Pořád jste naše. máma P.S. Pokud jde o muže, buď prosím opatrná. Všichni bychom Fanče přáli dobrého otce. Já nejvíc, protože vím, jak těžké a smutné je to bez něj. 

pusu,

máma

34. DOMA? (Václav)

 

Když přijel, nevěděl, zda se ještě bydlí ve starém domku, nebo už ve vile. Ze setrvačnosti zajel nejprve do starého, ale dveře byly zamčené. Oknem viděl vybydlenou místnost, kde míval počítač. Na zvonku byla stržená jmenovka. Nastoupil znovu do auta a popojel k vile Droni. Příjezdová cesta byla prosekaná a největší výmoly zavezené štěrkem. V přízemí se ve dvou oknech svítilo. Uvědomoval si, že o takovém domě se za celý svůj život neodvážil ani snít. Skutečně na tohle s Elenou mají? 

Kateřina Václava potěšila. Vpadala vyrovnaněji, než když odjížděl. Samostatnost a nová práce jí svědčí. Marně se snažil odhadnout, kolik za tím klidným zevnějškem dřímá z divoženky. Z té dívky, která se mu před lety vzdorovitě dívala do očí, když se ji snažil usměrnit. Jak pod jejím přímým pohledem těžko hledal slova – „vhodné“, „přiměřené“, „společenské“, „rozumné“.  

S Elenou osaměli až chvíli před půlnocí. Teprve v tu chvíli si připomněl její ustaraný telefonát: „Jak je mámě?“ 

„Poslední dva týdny už nechce z postele. A špatně jí. Sestřička říkala, že se blíží konec.“

„To je mi líto. Ale má svůj věk…“ Nic vhodnějšího ho nenapadlo. Najednou neměl ani chuť Elenu obejmout. „A Kateřina?“

„Kačenka mi vyprávěla, jak… jak to tehdy bylo.“

Řekl: „Byla to složitá doba.“ V Německu o minulosti často a hodně přemýšlel a postupně v něm narůstala zášť. Zformuloval mnoho rozhořčených vět, ale žádná mu teď nepřicházela na jazyk. Šli spolu do kuchyně a uvařili si kávu. Ve vzduchu ještě voněla večeře. Řekl: „Tobě nikdy nevadilo, co jsem dělal?“

„Ne.“ Elena to řekla tak rezolutně, až Václav překvapeně vzhlédl. Chtěl s ní mluvit o textech, které čte, o dokumentech – co všechno tušil a co teď jiní pojmenovávají ve vší ošklivosti – jak to společenské monstrum fungovalo, kontrolovalo, ohýbalo, mrzačilo, utahovalo. Jaký kdo nesl díl viny. Elena se svou zásadovostí to přece musí vidět podobně, možná to viděla po celou dobu ostřeji, ale neřekla to. A teď tak rezolutní „ne“. Podíval se na ni tázavě.

„Vážila jsem si tě,“ řekla Elena.

„Ale vždyť jsme věděli, jak to je… A pak Kateřina!“

„V naší rodině už mučedníky máme.“

„Koho myslíš?“ Nevěděl.

„Mou matku a její rodinu…“

„Ale to je dávno, to bylo něco jiného…“

„Nikomu jsi neublížil.“

„Ale to právě není pravda. Tohle nebezpečné „o nic přeci nejde“, to je lež. Stačilo držet krok, nevzepřít se. A já dělal víc než to…“ V Německu mu jako vtip (!) dali číst starý výstřižek z Rudého práva, kde se absolventi VUMLu doznávali, že díky marxismu porozuměli své práci a pochopili svět i společnost. Čtyři z pěti díky studiu odhalili podstatu mezilidských vztahů a téměř stejný počet poznal i sama sebe. Odhalil vlastní nitro. Řekl Eleně: „Vidíš, jak je to absurdní? Uvědomuješ si, jak je to devastující? A to nás jenom v osmdesátých letech prošlo VUMLem přes sto tisíc. Přes sto tisíc lidí ochotných takhle žvanit, protože ‚o nic nejde‘.“

Elena jako by ho snad ani neposlouchala. Dívala se na stůl před sebou a potom řekla: „Nejdůležitější je zabezpečit rodinu. Vychovat dobře děti. Když zbude na ostatní, dobře, ale zbytečně vystrkovat hlavu…“

„Jak to myslíš?“ Někde hluboko v paměti se rozsvítila vzpomínka na tchyni. „Myslíš, že o něco jít začíná teprve až v koncentráku?“

Elena zvedla hlavu a potom řekla rychle a tiše: „Máma měla buržoazní původ, byly jsme tady jako pěst na oko. Zvlášť tady, mezi všemi těmi lidmi od hutí a z fabriky. Byly jsme Židovky, a i když pro nás to nic neznamenalo, tak lidi to věděli. Neměla jsem tátu, i to bylo divné. Jiné. Máma si svoje mučednictví pěstovala, ale já si nemyslím, že je to tak správné. Nemůžeš spasit svět. Každý se musí starat nejdřív o to svoje. Mučednictví je nefér vůči těm okolo.“

„To přece nemyslíš vážně?“

„Myslím.“ A Elena vstala a odešla do ložnice, aniž by se na něj znovu podívala. 

Šel za ní a v posteli řekl: „Nesmíš minulost své rodiny tolik řešit. Žiješ svůj život – náš život. Já chápu, že není správné zapomenout, ale nemůžeš přeci mrzačit vlastní život a vlastní mravní měřítka padesát let starým utrpením svých tet.“ Nechtěl, aby to vyznělo tak neuctivě. Jako by slovo teta mělo pejorativní nádech. „Tyhle problémy měli řešit jiní, třeba tvoje matka, ale ne ty.“ Dodá smířlivěji.  

Spali každý na své straně postele aniž by se dotkli. Když ráno odjížděl, rozloučili se rychlým věcným polibkem na tvář.  

35. Výlet do Prahy (Mína)

 

Bylo třeba podepsat papíry kvůli bytu na Smíchově, pronájmu a hypotéce. Vytáhla jsem mámu hned prvním ranním autobusem a v Praze jsme byly moc brzo. Daly jsme si snídani na rohu Opletalky v mlíčňáku a neměly jsme si moc co říct. Musela jsem skočit pro noviny a Reflex, abychom aspoň mohly něčím listovat. 

Potom nastalo vlastní chození po úřadech. Nebylo to nakonec tak příšerné. Vzala jsem si do desek úplně všechno, co se bytu týkalo, a povedlo se mi vytáhnout každý papír, který po nás kde chtěli. Super. Máma zírala. A nejvíc v bance! Pořád by mě nejradši viděla jako mimino. Ale dneska, když jsme všechno zvládly, koukla na mě uznale a řekla: „Jsi šikovná.“A já řekla: „Jo!“ a cítila jsem, že se tvářím hrdě, což jsem nechtěla. Ale bylo to skvělý. Skvělý! 

Pak jsme zašly za Kateřinou do její nové práce. Mámu už docela bolely nohy a Prahu nemá ráda. Chtěla domů. Ale Káťa si ještě musela nechat něco schválit, tak jsme čekaly. Mají moc hezkou kancelář a vypadalo to, že tam dělají docela sympatičtí lidi a že mají Kateřinu rádi. Taky působila spokojeně a byla hezky oblečená, dokonce i trochu namalovaná a s velkýma náušnicema. Když skončila, trvala na tom, že nás nepustí, že když už jsme všechny v Praze, musíme si to trochu užít. Pak jsme šly na Václavák a v Alfě jsme mámě koupily klobouk. A šly jsme na knížky a do drogerie. Bylo to fajn, jenom máma se tvářila vyjukaně jako venkovský buran. Ach jo. Nakonec nás Kateřina zatáhla do své oblíbené kavárny na Starém Městě. Tvrdila, že to bude kousek, ale šlo se dlouho, uličky se klikatily, na chodnících bylo dost plno a to mámu asi odrovnalo.  

Pak jsme seděly v tmavém koutě zakouřené kavárny, nad námi trčel ze zdi pozlacený anděl s plynovou maskou na krku, na stěnách visela spousta ulítlých obrázků a slečna za barem byla šíleně pomalá, tři espressa jí trvala neodpustitelně dlouho. Řekla jsem trochu moc nahlas: „Tu slečnu ráno zapomněli natáhnout.“ A ona to asi slyšela a vrhla na mě jedovatý pohled a dělala snad ještě o něco pomaleji.

Kateřina si zakryla pusu, aby se nerozesmála a řekla: „Odpusť jí, je to chudinka vegetariánka.“

A máma řekla: „Mám ještě v tašce jeden řízek – kdyby to mohlo pomoct.“ A vážně vytáhla pytlík s jídlem a termosku! Nemyslela to jako vtip, ale vyznělo to tak. A já se přestala divit, že se jí tak špatně chodilo, s takovým nákladem.

Řekla jsem: „Mami, kdyby se dostala do rukou tobě, tak s tvýma porcema masa by se určitě rozpohybovala.“

Kateřina řekla: „Zkusíme ji trochu rozehřát – já si dám toasty, dejte si taky něco.“ A objednaly jsme si ještě šunkové toasty, štrůdl, palačinku se zmrzlinou, džus, Colu bez cukru a všem ještě jedno presso. Slečna ublíženě povytáhla obočí a odploužila se za bar. Nejspíš umřít.

Máma řekla: „Teď tu budeme do rána.“

A Kateřina řekla: „To nevadí.“

A potom jsme se bavily o dnešním zařizování – co se všechno povedlo a jaké máme do budoucna možnosti. Ptaly jsme se mámy na tátu, jaké má vlastně plány, až se vrátí, ale řekla, že neví, že to možná ještě neví ani on sám. Najednou se v přední části kavárny objevila hlučná skupinka, Kateřina se k nim otočila a zbledla. Jako by chtěla zmizet v křesle.

„Co je?“ Vyklonila jsem se, abych líp viděla. „Tak co je?“

„To je on.“

„Kdo?“

„Vladimyr. Ten vysokej. Ať nás nevidí. Já s ním nechci mluvit.“ A strnule se dívala na stolek před sebe. „Neviděl mě? Nejde sem?“

Měl kudrnaté neučesané vlasy, vysoké čelo a takový neústupný pohled. Hezkej chlap, i když na mě trochu moc frajer. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho kdysi viděla někde na ulici s Kateřinou. Že ji držel za krk. Ne kolem ramen, ani ji nehladil po vlasech, ale za krk. Měl velkou dlaň s dlouhatánskými prsty. Řekla jsem: „Jednou jsem vás spolu viděla. Tehdy. Už dávno. Pěknej donchuán, co? Stejně je zamilovanost mrcha.“

Kateřina nic neřekla, strnule seděla a dívala se do klína na své ruce s propletenými prsty. Doufala jsem, že máma něco řekne. Podívala jsem se na ni – nasadila si dokonce brýle, sevřela pusu a důkladně si toho cizího chlapa prohlížela. Jak se něčeho dožadoval, jak vrhl na barmanku vražedný pohled, když mu nevyhověla, jak sekl ironickou poznámkou a obrátil se ke dveřím. Ostatní šli za ním, nemusel ani nic říkat. 

„Vidělas ho?“ Kateřina se tázavě na mámu podívala.

„Připadal mi dost… vyžilý. Hezký člověk, ale nesympatický. Takový, který chce všechno, co mu přijde na mysl, a co chce, to musí dostat. Já tenhle typ nemám ráda. Jsou vlastně dětinští a přitom nebezpeční. Obtížní. Ale chápu, že někdo, kdo tak moc vyzařuje svoji vůli, je přitažlivý. Je v něm něco ďábelského, a ďábel má sílu. A má krásné ruce. Ale víš jak to onehdy říkala Lída – příště takového, co tě bude zachraňovat ze skal a nosit v náručí – Patricka Swayzeho zamlada.“

Kateřina konečně vzhlédla, zhluboka se nadechla a vydechla a řekla: „Já jsem hroznej idiot.“ Pak se obrátila na mě: „A co ty a ten tvůj vetešník?“

Opravdu nevím, proč to pořád vytahuje, je to ubohý. Ale v tu chvíli jsem nechtěla kazit den: „Jsme kamarádi.“

Zasmála se: „Chlap a ženská nemůžou být kamarádi. Spíš s ním?“

Zavrtěla jsem hlavou, jako co blbne. Pravda je, že jednou za pár dní se to občas stane. Ale co na tom?! A jí do toho rozhodně nic není.

„Takže jenom soudružsky?“ Oklepala se po tom šoku z Vladimyra nějak moc rychle.

Než nás posadila na autobus na Smíchově, ještě mi stranou zašeptala: "Dávej na mámu pozor. Kdyžtak mi zavolej."

Připadalo mi to strašně nespravedlivé – tolik práce, kolik s Pavlem dáváme do vily a všeho zařizování, zatímco ostatní se jenom občas staví! Jenom občas vznesou pochybovačnou poznámku! Já se přece nejvíc starám o to, aby byla máma v pohodě! "Neraď!" řekla jsem s maximální mírou znechucení a pokud možno i opovržení v hlase.