Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

To be continued…

Kapitoly 20-23

 XX. Villa Droni (Mína)

Najednou je nad jarem. Ze dne na den a vlastně příliš brzy, už na konci února, vlhkost ve vzduchu. Neklid. Jela jsem s Pavlem pro pozůstalost. Zatuchlý byt v přízemí venkovského domku, spousta deček a závěsů a koberečků, všechno přesycené prachem. Bydlel tam nějaký starý pán a úklidu moc nedal. Asi už nemohl. Největší nepořádek ale nadělali příbuzní, když pátrali po pokladech – obsah skříní byl vyházený na hromady uprostřed pokojů, matrace rozpárané. Předběžná obhlídka vypadala nic moc. Chodili jsme z místnosti do místnosti a koukali po nějakých slibných menších kouscích nábytku, po porcelánu, skle, lampách.

Reklama

Nejlípe vypadal sekretář s mramorovou deskou a řezbami květin a listů – historizující secese. Kolik za něj asi budou chtít? Nejspíš je napadený červotočem. Možná i plísní. Sehnula jsem se, abych prozkoumala, jestli jsou nožičky uhnilé, a na spodní liště jsem objevila zčernalý měděný štítek. Stálo na něm Villa Droni. Tam bydlívala bába, než je komunisti vystěhovali. Zvláštní pocit.

Prozkoumala jsem i ostatní nábytek a stejnou cedulku jsem našla ještě na kulatém servírovacím stolku se skleněnou deskou. Prohlédla jsem u sekretáře všechny přihrádky, zásuvky i dna, jestli tam třeba nebude tajná schránka, nějaký vzkaz ze starých dob. Ale nic jsem nenašla. Možná našli ti, co hledali před námi. 

Pavel se zeptal: „Co je? Jsi v pohodě? Máš něco?“

Řekla jsem mu to. A když jsme jeli zpátky, sjel u rybníka ze silnice a vzal to krokem štěrkovou cestou po hrázi až k výpusti, kde mezi lípami stála usedlost s nápisem Villa Droni. Kolem vedla pobořená zídka, za ní vykukovala blátivá zahrada se spoustou šlahounů a s vrstvou shnilé polehlé trávy. Napadlo mě, jak je divné, že jsme se sem nikdy nešli podívat. Dům byl zchátralý, ale to nevadilo – voněl!  

Věci patří na původní místa, napadlo mě najednou. Ten sekretář a stolek by se sem měly vrátit. Kdyby někdo posekal zahradu. Kdyby někdo dal dům do pořádku. Kdyby se překližkové panelákové dveře (kdo a proč je sem zasadil?!) vyměnily za dřevěné… Tady by máma mohla mít zase psa. Běhal by po zahradě a byl by spokojený. Mohli by k nám zase chodit známí. Mohla by přijet Ruth s rodinou. Měli bychom spoustu místa. 

Najednou jsem viděla úplně jasně, že baráček, kde teď bydlíme, je jenom přechodné provizorní ubytování, ze kterého se všichni, nejen já sama, musejí někam posunout a tam začít normálně žít. Potřebujeme místo, kam se za našima budeme vracet. Úplně se mi rozbušilo srdce, jako když jsem byla malá a vymýšlela jsem, jak chovat koně na smíchovském balkóně, a připadalo mi to naprosto reálné, jen se rozhodnout, jen dost chtít.

Uviděla jsem o kus dál na plotě ceduli a zadoufala jsem, že by tam mohlo stát „na prodej“. Ale bylo tam „soukromý majetek“.  

„Čí to je?“ zeptala jsem se.

A Pavel řekl: „Moje.“

„Děláš si legraci.“

Pavel se usmál tím svým shovívavým způsobem: „Myslíš, že mi tu patří půl vesnice? Žili tady Polákovi, mladí odešli do Prahy, starý pán je myslím taky v ústavu. Před pár lety to tu částečně vyhořelo.“ 

Dojeli jsme k Pavlovi a vynesli sekretář, stolek a krabici s pár drobnostmi do stodoly. „Půjdeš dál?“ zeptal se, jako by to nebyla samozřejmost. Vždycky přece jdu dál.Tak jsme šli dál a uvařili jsme si čaj, seděli jsme u stolu a ve vzduchu najednou viselo napětí, trochu jako tehdy poprvé.

Řekl: „Zdědil jsem, po tetě nějaké peníze.“ A po odmlce: „Co s tím uděláme?“  

My?! Takže už je to tady. O budoucnosti jsme nikdy nemluvili a mně se to tak líbilo. Jsem asi předčasně vyspělé děvče, co se týče romantických představ o vztazích. Ten náš byl zatím krátký a nejistý. Já jsem mu taky neřekla o přihlášce do Prahy. Ošklivě řečeno (ale proč si něco nalhávat) nestojí mi za to, abych ho zahrnula do svých budoucích plánů. Tak je to. A on teď začne s budoucností a já budu v roli zrádce, sobce, toho, kdo si vypočítavě zahrává s cizími city. Jistá část mého já jako by se na nás dívala z výška a viděla tu nerovnováhu tak zřetelně jako strukturu buněčné tkáně pod mikroskopem. Nevím, co říct: „Chceš si mě vzít?“ Zeptám se, jako že je to vtip.

„I tak by se to dalo pojmout.“

„Vždyť ani nevím, co dělaj tví rodiče. Ani nevím, koho volíš“

„Brala by sis přece mě, ne mojí rodinu. A volit nechodím.“

„Žiješ ve vzduchoprázdnu?“

„Já jsem já.“ 

Ani jsem nevěděla jak, asi ve snaze rychle svést řeč na jiné téma, jsme začali mluvit o tom baráku – o vile – co by se s ní dalo a mělo dělat, za kým zajít, kde se poptat. Proč ne, za to se nic nedá. A zavolat si statika, Pavel jednoho zná, co a jak se střechou, ta by musela být nová, ale nosné zdi vypadají slušně. 

Vracela jsem se domů po půlnoci, s hlavou v oblacích. 

XXI. Villa Droni (Elena)

 

Někde jsem četla, že domy ve snech zastupují lidi – nejčastěji toho, kdo sní. Kdybych byla dům, byla bych tenhle baráček – ne dvakrát krásný, ale takový obsáhnutelný, útulný, vyhřátý. Máma je samozřejmě vila – velká, schátralá, s vlhkými zdmi; prostor, který se jen obtížně vytápí, se dvěma dřevěnými schodišti s příliš vysokými schody, se spoustou tajemných místnůstek. Labyrint, kde straší. 

Když myslím na vilu, vybaví se mi často E. A. Poe a jeho obrazy starých sídel plných kostlivců – Úsměv Bereniky je úplně nejhorší – rozsypaná krabička zurážených zubů, hu! Do nové práce jsem si přenesla i Poeův portrét, mám ho nad stolem už od nepaměti, i když jeho díla nijak zvlášt nemiluji. Jsou strašně studená. Úplně nejraději mám Alexandrijský kvartet od Durrela – moje staré odeonské vydání na cigaretovém papíře už je celé osahané – hřeji se jeho obrazy a barvami, spletitými uličkami, láskami, osudy. To je román – šťavnaté psaní pro zahřátí. Ale nad stolem mi uhrančivě hledí Poe, hejskovský šátek kolem krku – určitě psal někde v zimě v rukavicích bez prstů.

 

Přijela Ruth. Poprvé! Chtěla přijet, když zemřela Olga, to bylo v začátkem 80. let a asi by ji pustili, ale nakonec se bála. Dodnes si to vyčítá. Michal jí to taky úplně neodpustil. V poslední době Ruth pokaždé napíše, že letos v létě určitě, ale pak jí do toho něco přijde. Až teď. Cítím zvláštní šťastnou rozechvělost. Rozvzpomínám se na nejrůznější místa, kam jsme tu kdysi chodili a vesnice a okolí jsou najednou plná přátelských zákoutí

Ubytovala se u Michala, ale hned druhý večer přišla k nám. Seděli jsme kolem stolu, jedli bublaninu, kterou jsem jí upekla z poslední várky loňského rybízu v mrazáku.  

Řekla: „Podivte se, chci tu něco důležitého zařídit. Jsem Izraelka, tu zem miluju, jsem tam doma. Byla bych nejradši, kdybyste přijeli k nám a všichni tam zůstali. Ale může se něco stát. Kdyby byla válka a my ji prohráli. Může se to stát. Rodina potřebuje bezpečnou základnu. Tady je taková bezpečná kotlina. Lidi jsou flegmatičtí, ne jako Arabi nebo jako na Balkáně. Tady se nic takového nemůže stát. Mám nějaké peníze. Myslela jsem na villu. Michal Slavíček mi psal, že je prý na prodej…“ a nechala to viset ve vzduchu. 

A po chvilce, zcela nečekaně, řekla Mína: „Vila je v dezolátním stavu. Bylo by zapotřebí zavolat statika, jestli se nemusí strhnout. Někdy v půlce osmdesátých let v patře hořelo, střechu neopravili a moc dlouho tam teklo.“ 

Já sama jsem se na vilu ani nebyla podívat. Ostatně, ani máma mě tam v dětství nikdy nevodila. Ale s Ruth jsme se vypravili na obhlídku. Počasí je teď lezavé, předjarní. Sníh slezl, zůstalo jen bláto a shnilá loňská tráva. Plot vily byl prorostlý šlahouny, zahrada je naprosto zanedbaná. Dům působí nevábně. Pomyslela jsem si, že tohle Ruth z jejího bláznivého nápadu vyléčí.  

Kupodivu řekla: „To je fantastické.“ Prošla předzahrádkou, obešla dům s oprýskanou omítkou a vzadu zacloumala prosklenými dveřmi terasy. Zámek nepovolil, ale vysypala se jedna skleněná tabule.

Vykřikla jsem: „Pozor! Vždyť to někomu patří. To nemůžeš!“

„Já vím,“ odpověděla, sáhla dírou po vypadlém skle dovnitř a otočila klíčem, který byl z druhé strany v zámku.  

V domě bylo vlhko a zima. Ruth řekla: „Původně tenhle dům patřil k hutím, ale náš praděda ho koupil, protože stál příhodně stranou a měl výhled na rybník a krásnou zahradu. Všechno přestavěl a zmodernizoval – byl ohromně progresivní. Babi Ethel ho dostala věnem a pak se sem s dědou nastěhovali.“ 

Procházeli jsme přízemím – některé místnosti byly prázdné, jenom v kuchyni a vedlejším pokoji stál starý nábytek, všechno pod vrstvou špíny. 

Řekla jsem: „Kolik by to stálo?“ 

A Mína řekla: „Chtějí za to 800 tisíc a aspoň milión by stála rekonstrukce.“ 

„Míno, jak to víš?“ 

Řekla: „Pamatuješ, jak nám táta vyprávěl o tom experimentu s kolektivní pamětí? Ten s těma sýkorkama, co si dokázaly otevřít láhve s mlíkem? Já to mám – já cítím, že sem patřím. Myslím, že bychom ten dům měli koupit.“   

XXII. Odstředivé síly (Lída)

Začaly se kolem nás dít věci, otevírají se možnosti, najednou pořád zvoní telefon. Mína se pobláznila do myšlenky na obnovu polozbořené barabizny, která kdysi patřila bábině rodině. Počítá, jak si nejlíp vzít hypotéku. A mně se před pár dny ozval Roman, Fančin otec, jestli se na malou může přijet podívat. Kateřina řekla: „Pošli ho do řiti!“ Máma řekla: „Nechceš si to, Lído, ještě rozmyslet? Vychovávat dítě není snadné. Potřebuješ k sobě muže.“


 

Nemohla jsem ho odmítnout, je to přece i jeho dítě. A přitom ani nevím, jestli jsem ho kdy opravdu milovala.

Když čtu Trudiny staré dopisy, říkám si, že TOHLE jsem nikdy nezažila. Takovou náklonnost, porozumění, potřebu toho druhého.

v kapse kabátu/ jsem nahmatala prsty z loňské zimy/ studené a špatně prokrvené/ moje podstata je vodní/ s hladinou nezčeřenou/ a víry podél břehů/ to tebe, příteli/ tebe pán bůh tesal z lipového dřeva/ a vůni stáčel do slov/ která říkáš/ i dnes, před slunovratem,máš dlaně hřejivé/ a pevně rozkročený/ mě odléváš do přehrad/ s alejemi na hrázích /díky, pošetilý… (prosinec 1940) 

Vlastně si nejsem jistá, jestli bych se vůbec chtěla takhle zamilovat, takhle otevřít, propadnout druhému člověku, který se může kdykoli sebrat a zmizet, rozmyslet si to, zamilovat se do jiné, odhodit masku, odhalit své skutečné nevábné já. Myslím, že jsem se chovala dost pitomě i tak, a to jsem vždycky věděla, že Roman není úplně to pravé. Nebo nevěděla? Už se nepamatuju. 

Přijel a bylo to utrpení. Fanča k němu nechtěla. Já se nemohla dočkat, až zase odjede. Ptal se na tátu. Vykládal, že dělá na katedře asistenta. Ptal se, jestli občas jezdím do Prahy, že musíme zajít na kafe nebo na skleničku. Už ten výraz: „Nezajdeme na skleničku?“ je slizký jako nikdy.

Je možné, že kdyby z toho koukala kariérní příležitost, tak by se ke mně vrátil? Hubený brejlovec s vlasy po ramena. Přitažlivost nulová. Slaboch. Dívala jsem se na něj a malovala jsem si přes jeho podobu obraz dřevorubce nebo vojáka nebo námořníka – někoho, kdo by mě na skále vytáhnul jako nic a odnesl do bezpečí. Nejlíp Patrick Swayze. Zamlada samozřejmě.

Nechtěla jsem být zlá. Řekla jsem mu, že do Prahy jezdím a že se určitě ozvu. Vždycky jsem byla hodné spořádané, spíš tiché děvče, které sedí v koutě a jenom jednou za čas překvapí něčím nepředvídaným, co ale stojí za to – nejdřív Fanča, a teď…

Nejsem jako Mína. Necítím se tady doma, nemám potřebu obnovovat rodinné sídlo. Vždycky jsem si myslela, že mým patronem je praděda z tátovy strany, vídeňský kavárník, co se nechal omámit slovansky kyprými boky jisté české slečny, opustil vzkvétající podnik ve Vídni a v orlickém podhůří se stal mým prapradědem. Přesně tam se vidím – mezi velkoměstskou kavárnou a loukami a lesy, co se oble zdvíhají k nebi. Po mámině rodině jsem nezdědila ani pichlavě pronikavé oči ani zálibu v podnikatelském plánování nebo co by tak k jejím židovským předkům mělo být typické. Jenže tátova rodina nebo, jak to říct, jejich odkaz, jejich rodová historie je jakoby mrtvá. Nevím, kolik toho táta ví, jestli má schované památky, dokumenty. Když zemřela jeho maminka, zbyl po ní panelákový byt se sektorovým nábytkem. Pár knih, pár kousků oblečení, jedno pečlivě vytříděné album. Všechny staré krámy se vyhodily, když se babi s dědou stěhovali ze Smíchova, aby nám tam uvolnili místo. Dneska jsou oba mrtví a po jejich rodové větvi jako by zbyla jen legenda o tom Vídeňákovi, co se v 19. století přiženil do Východních Čech. Historka prostá všech životadárných detailů. 

Šly jsme s Ruth na procházku. Žádná sláva. V téhle díře, kde asfaltka končí za první řadou baráků, a dál vedou jenom blátivé výmoly, se nikam moc jít nedá. Řekla: „A holky, vy za mnou taky musíte přijet. Najdu ti tam práci a Fanči bude na sluníčku u moře dobře.

Pouštěla jsem to jedním uchem tam a druhým ven: „Jasně, díky, teto.“

Ale potom v noci jsem si představila nový začátek, nepopsaný list v neznámém prostředí – když všechny možnosti jsou ještě otevřené. A chtělo se mi vstát a začít hned balit. 

Ráno jsem Ruth řekla, že za ní s Fančou přijedeme. 

XXIII. Odstředivé síly (Václav) 

Stal se zázrak. Myslel si, že do konce života už bude ťukat do počítače překlady cizích článků, že kariéra skončila a teď má pokorně pracovat a rozjímat. Že svou šanci měl a částečně snad i využil, ale za hříchy, kterých se přitom dopustil, že musí platit životem v ústraní a v bačkorách. A také ztrátou srozumění s Elenou. Obojí bylo palčivě bolestné, ale přijal to. Když přišla nabídka práce pro farmaceutický projekt, otálel s odpovědí tak dlouho, až se věc promlčela. A byl rád. Ale potom stál na terase Villy Droni, kde Mína říká Eleně: „Pamatuješ, jak nám táta vyprávěl o tom experimentu s kolektivní pamětí? Ten s těma sýkorkama, co si dokázaly otevřít láhve s mlíkem? Já to mám – já cítím, že sem patřím. Myslím, že bychom ten dům měli koupit.“

Tenhle okamžik měl několikerý účinek – potěšilo ho, že jeho někdejší vyprávění padala na úrodnou půdu. Nečekal, že si z nich holky budou mnoho pamatovat. Dojalo ho to. A potom vidina starého domu s bohatou historií. A představa, že by bylo možné dům koupit – vybrat si a koupit, co chci. Opravit to a navrátit k životu, usadit tu svou rodinu a zajistit jí život srovnatelný s životem úspěšných předků. Nešlo tu jen o společenské uznání, akademický úspěch a morální kredit – nebo nejen o to. Bylo v té představě také cosi souvisejícího s půdou, s rodovým majetkem a zabezpečením rodiny. Byla to vzrušující myšlenka. Její nemístnost si uvědomoval. Bylo to celé nepatřičné, asi jako když si chce dítě koupit celý kolotoč nebo jako by zatoužil po mladé milence. Nikdy přece nelpěl, on ani Elena, na majetku a hmotných statcích. Ale bylo v tom něco příjemně aktivizujícího, vytrhujícího z odevzdanosti dlouhé řady uplynulých měsíců. 

Do debaty mezi Ruth a Elenou se nezapojil. O koupi a rekonstrukci domů nic nevěděl a nápad, že by se vila mohla koupit byl beztak příliš hypotetický. Takže mlčel. Ale pozdě večer udělal jinou věc: Bylo to asi měsíc, co překládal sborník článků o medicínském využití bakteriofágů. Bylo to téma, kterému se věnoval těsně před tím, než odešel z katedry. Potěšilo ho, že zatím nedospěli k řešení problému. Překládal a najednou viděl chybu – chybu ve východiscích – drobnou, ale významnou. Takhle jim to nikdy nevyjde, pousmál se – to už nebyla jeho věc. Večer po návštěvě ve vile si sedl k počítači a napsal autorům článku do Kolína nad Rýnem. Druhý den zašel na poštu a dopis odeslal. Cítil se dobře – to kolegiální nezištné gesto jako by alespoň částečně napravilo nepříjemné pocity spjaté s odchodem z oboru – teď nahlédl zpátky a udělal něco pozitivního. 

A stal se zázrak.

Nejprve mu z Kolína telefonovali a konzultovali otázku chybného východiska. Potom se ozvali ještě dvakrát. Pak ho požádali o zaslání životopisu pro případnou další spolupráci. A pak ho pozvali na pracovní stáž do výzkumného týmu při fakultě v Kolíně. 

 

Řekl Eleně, aby jela taky. Řekla ne. Najednou ho napadlo, jestli taková byla vždycky, nebo jestli tak zpřísněla a ochladla až s ním. Možná, že kdysi jako dívka tančila při Benátských nocích na břehu rybníka, nechávala se od místních mladíků vozit na lodičce a líbala se s nimi v rákosí. Možná kdysi zažívala věci, které on zná jen z filmů – letní vábení jako v romanci pro křídlovku, přírodní kypění, vzrušení, živočišnost, živelnost – a radost! Třeba až s ním, v jeho spořádaném životě v Praze tak povadla, seschla jako okrasná kytice, která zůstává krásná, ale nevoní? Cítil provinilost. Jako by motýlům trhal nožičky nebo zavíral kobylky do krabičky, dokud nepošly.

Rozhodl se, že pojede sám. 

Okamžitě jsem se uviděla v rukavicích s ustřiženými prsty, jak si ve zdobených krabičkách suším cizí zuby.