Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

To be continued…

Kapitoly 16-19

 XVI. Vezmi mě tam (Kateřina)

Seděly jsme s Lídou nad bábinými starými papíry. Skoro jsem se rozskočila, jak mi běhal mráz po zádech. Tohle jsou texty z doby, kdy za barákem dupali esesáci a každým dnem mohlo přijít povolání do transportu. Tušila Ethel s Arturem, co je a jejich děti čeká? Trudi nám podle fotek nikdy nepřipadala jako velký Einstein. To štěně, to je dobré přirovnání – okaté a hravé. Ale teď je mi blízká, zatraceně blízká…

Jsi v oprýskané koupelně/ s výhledem do břečťanů/ modře rozeklaný jazyk karmy/ a šeptáš: spal se!/ Jsem oslněný pavouk/ co kolem tvého zaříkání/ spřádá majetnické sítě/ zadusím tě?/ beztak i bez plamene/ budeš druhým dechem/ syčet rychlou smrt./ V modře rozeklaném břečťanu/ s výhledem do jazyků/ jsi oprýskaná karma pavouků/ bez úniku… 

Reklama

Nadepsáno říjen 1942. Což je moc divný, protože v té době už měla být Trudi dávno mrtvá.

 —

„Babi, víš, co se stalo s Trudi? Mohly bychom se tam podívat a zjistit to.“

„Všechno vím, nepotřebuju se dívat. Róza a Trudi Roth –vždycky spolu – duo Roth – ona měla básničky a já zase divadlo. Byly jsme si nejvíc podobné. Chtěly jsme být spisovatelky.“ 

Řeknu jí: „Babi, vezmi mě tam. Je to i naše minulost.“

„Kampak Kačenko, kampak bys ráda?“ nevinné oči babičky, co plete šály.

„Babi, vždyť víš!“

A nic. Ani další den, ani ten další. Je pryč, spojení je přerušené. 

Až další týden v pátek, když se jdu rozloučit: „Tak pa, uvidíme se v neděli u nás.“ Vezme mě za ruku a řekne: „Dobře Kačenko,“ jako by mě vnímala.

Tak to zkusím znova: „Babi, chci to vědět, kdo a jak zemřel, kdo a jak přežil. Je to i naše minulost. Vezmeš mě tam?“

Položí mi ruku na zápěstí a najednou je tma a chvíli ticho. Ale pak – voda, voda, déšť a slepičí peří na vlnách. „Babi, co to je?“ Hučení. Křik. Vlny. A pak zase ticho a na hladině dlouhé vlasy a modrý pletený svetr a noha bez boty a slepičí peří. „Babi, co to je?“

Bába sedí schoulená v křesle, menší, starší, křehčí, vrásky prohloubené. „Tohle, Kateřino, dělá voda, voda je mstivá, zlá. To není dobré.“ 

Chvíli mi to trvá, ale pak vím. Ta noc kdysi. My ubrečené na půdě a kuchyň plná rozbitého nádobí: „Babi, to byla Slavíčková? Olga?“

„Ona to udělala. Kvůli Michalovi a přitom…“

„Nerozumím!“

„Toho čokla, to udělala ona. Řekla mi to. Sama mi to řekla. Chtěla odpustit, ale já nejsem taková. Voda je mstivá, Kateřino.“  

Staré zrady zapadané prachem, utopené, pohřbené. Pejsek, který stál Rothovic rodinu šest životů. Astička, kterou si nechali navzdory zákazu a za kterou je někdo udal. Takže to byla Slavíčkova žena? Sednu si na opěradlo křesla a bábu obejmu. Voní po mýdlech, která si ukládá do zásuvek. Řeknu: „Babi, ty myslíš, žes ji… Ty myslíš, že za ni můžeš, ale vždyť jsi byla s námi. Takové věci nejde udělat vůlí. Tušilas to, vědělas to – já to znám, ale nemohla jsi přece ovlivnit, co se stane!“ 

Bába řekne: „Olga si myslela, že to s Ruth napraví, ale jak by mohla? Šest mrtvých. Šest mrtvých duší proti jedné. Co to je?“

Nevím, o čem mluví. Řeknu: „Počkej, tu noc, co se Slavíčková utopila, tu já pamatuju. Byly jsme u tebe, vzpomínáš? Byla jsi celou dobu doma. Nikam jsi nešla. Nemohla jsi to udělat.“

„Udělala jsem to. Tady.“ A sáhne si na čelo a hrbí se, mizí v křesle.

„Ale ne, babi, to je něco jiného. Já to znám. To jsou předtuchy, tušení. Někdy je to víc skutečné a někdy míň, nemůžeš se na to ani spolehnout, natož tím něco udělat. Já to znám! Nemůžeš tím nikomu ublížit.“ 

Neposlouchá mě: „Víš, co mi řekla? Že nás chtěla jenom dostat pryč – prý nevěděla, jak to skončí. A pak že jí to prý bylo líto. Líto! Ty dopisy přitom ani nebyly pro něj!“

„Jaké dopisy?"

„Ten pravý adresát byl totiž ženatej,“ a bába se najednou chichotá jako školačka.

„Cože?“

„Přece ten náš spisovatel, ale psssst, nikomu to neříkej, nesmíš to nikomu říct, ta jeho by řádila jako dračice, ještě by nám něco udělala. Taková hnusná bestie. Čůza naondulovaná.“

„Babi, nestíhám.“

„Taky je mi to líto,“ a vadne. Přerývaně dýchá. 

„Počkej, babi, co ti je? Sestro! Sestřičko! Babičce je špatně! Ještě neodcházej, babi. Já tě potřebuju.“ 

A když jí píchnou injekci a uloží ji do postele, když znovu klidně dýchá a má zavřené oči, tak si pomyslím: „A víš, co je zvláštní, že to o těch předtuchách jsem chtěla slyšet já od tebe.“  

XVII. Marie a Anna (Lída)

Někdy si říkám, že je mi vlastně všechno jedno. Že kdyby tu vybouchla bomba a všichni kolem pomřeli, že by to se mnou celkem ani nehnulo. Když bylo Kátě zle, bylo mi jí líto, ale myslím, že to nešlo moc do hloubky. Když jsem zjistila, že čekám dítě, byla jsem tak trochu ráda, že se vyvlíknu ze školy. Když jsme se rozešli s Romanem, Fančiným tátou, chvíli jsem si pěstovala vztek, ale dost brzy to opadlo. Nějak bylo, nějak bude: vstát, nakrmit, přebalit, oblíknout, svlíknout. Stavíme si z kostek a děláme haf, mňau a bububu. Klid hraničící s letargií.

Když se Fanča narodila, byla jsem strašně unavená. A to, co k ní teď cítím, nejde ani ze srdce, ani z hlavy, spíš z břicha. Jakoby tam kouskem pořád ještě byla. Nevím, jestli jsem na ni dost hodná, jestli se s ní dost mazlím a dost se jí věnuju. Myslím, že spíš ne. Tak úplně mě to zase nebaví. Ale nemůžu se odloučit. Když jsem delší dobu pryč, bolí mě břicho.

Mateřství je celé dost živočišná – zvířecí záležitost – alespoň u mě, narozdíl třeba od naší matky, která, jak se zdá, uvažuje pouze v intencích obecného očekávání. Jakoby snad ani neměla srdce? Dřív jsem to tolik nevnímala, ale teď mě stále častěji překvapuje, jak chladně na věci reaguje. A když jsme se dozvěděli o Ruth a s ní to vůbec nehnulo  

 

Stálo se to pár týdnu potom, co se naši vrátili z Tel Avivu. Byly jsme s Fančou, mámou a Mínou v kuchyni. Táta vedle překládal. Otevřely se dveře a vešla Kateřina. Padla ke stolu tím svým zdecimovaným způsobem, protřela si unavené oči a řekla: „Mami, kdo je vlastně Ruth?“

Všichni jsme překvapeně vzhlédli. Máma se chvíli ošívala, ale pak z ní vypadlo, že Ruth není jen tak nějaká kamarádka z dětství, jak jsme si do té doby všichni mysleli, ale že je to dcera bábiny mladší sestry Trudi. 

Mína pronesla jedovatě: „Počkej. Myslíš té Trudi, co ve dvaačtyřicátém skočila z okna? Jaks nám alespoň doteď tvrdila v té své báječné rodinné historce?“ Mína opravdu neví, jak by ještě silněji dala najevo svoje všeobjímající znechucení.  

Máma věděla jen tolik, že Trudi z okna neskočila, to se jen rozhlásilo, aby nemusela do transportu. V té době čekala dítě a věděla, že by o něj přišla. Skrývala se. Slavíčkovi jí pomáhali. Po porodu nechala dítě tady a někam utekla. Víc se asi neví. Nejspíš zemřela. To dítě, to je Ruth. 

Kateřina nám pak vysypala, že podle báby ty staré Trudiny dopisy, co jsme našly ve staré krabici, nebyly pro Slavíčka. Slavíček je měl jen předat Trudinu milenci – nějakému ženatému chlápkovi, snad jednomu z těch spisovatelů, co tu bývali na letním bytě. Takže otcem Ruth mohl být on. 

Připadalo mi to celé blbé – hotová telenovela. A štvala mě matka, jak tam tak blbě stála opřená o linku a tvářila se jako u mučení. Je to snad koneckonců i naše rodina, ne, tak proč nám normálně neřekne, co se s těmi lidmi stalo? A jestli o minulosti bábiných rodičů a sourozenců vážně nic neví, tak jak to, že si nikdy víc nezjistila? Že se svojí mámy nezeptala – copak ji to nezajímalo? 

Poznamenala jsem něco v tom smyslu a máma řekla studeně: „Moje matka měla svá tajemství: ví jeden, ví jeden, vědí dva, ví dvacet dva.“ 

Pak vešel do kuchyně táta, jako kdyby chtěl mámu před něčím zachraňovat: „Nechte maminku…“ 

 

Šla jsem za Slavíčkem a nechala jsem si to vyprávět od něj:  

Když se Trudi u Slavíčkových ukryla, byla Olga taky těsně před porodem. Ale první se narodilo dítě Trudi, holčička, dostala jméno Ruth. Zabarikádovali se v domku a zkoušeli všechno možné, aby Olga porodila taky, i když měla ještě měsíc čas. Za pár dní se to povedlo. Byla to taky holčička. Pojmenovali ji Anna. Rozhlásili, že mají dvojčata. Další ukrývání bylo neúnosné, Trudi odešla k partyzánům a ztratila se jim z dohledu. Olga se starala o obě holčičky. Ruth říkali Marie. Marie vzkvétala, Anička chřadla. Celou válku se báli, jestli přežije.

Teprve když bylo holkám osmnáct, prozradili jim Slavíčkovi, že Maruška je vlastně někdo úplně jiný. Marie alias Ruth krátce nato odjela na zájezd do Berlína a utekla na západ. Skončila v Izraeli.  

 

Máma řekla: „Muselo to vědět strašně moc lidí – aby nakamuflovali sebevraždu, aby zvládli oba porody, aby Trudi tak dlouho schovávali. Záviset na tolika cizích lidech!“ 

Mě na tom ale drtil úplně jiný aspekt: „Mami, umíš si představit, jak ty dvě ženské rodily v zabarikádovaném domku? Obě poprvé, bez doktora? Jak je šili? Jak se hojily?“ 

Máma jenom pokrčila rameny: „Tehdy se to asi tak neprožívalo. Kdekterá ženská rodila bez pomoci.“ 

Naštvalo mě to: „Jo. A kdekterý ženský se to taky nepovedlo.“ 

A ona zase tak klidně: „To je pravda. A proč křičíš?“ 

Sama jsem s překvapením zjistila, že zvyšuju hlas. Jako by to nebylo jedno. Má pravdu. Ale přece: „A umíš si představit, jak Trudi to svoje dítě opouštěla? Jestli kojila, tak že si to mrně fakt utrhla od prsu, nechala ho skoro cizí ženské a šla sama někam do lesa, do kopců, v zimě?“ 

A máma rezignovaně: „Neumím si to představit.“

Jenže ona se vůbec nesnažila si tu situaci představit. Nebo snažila, ale nic to s ní nedělalo? Představila jsem si ten moment odloučení – jednu chvíli Trudi ještě své dítě drží v náručí a pak ho položí a raději už se neohlédne a jde. Sevřel se mi krk. Co mám Fanču, jsem hysterická, všechno mě dojme. Ale naší matce je všechno jedno. Kdyby některá z nás – já, Káťa nebo Mína po porodu zemřela, nejspíš by to s ní vůbec nehnulo. Šla by si zkontrolovat, jestli nemá oko na smutečních punčocháčích. 

Jednou jsem s ní chtěla promluvit o tom, jak se po porodu cítím, o tom zvláštním pocitu povinnosti fungovat, všechno vydržet a ustát, který jsem nikdy předtím nezažila. Řekla jenom: „To jsem nikdy takhle neprožívala. Za nás bylo hlavní po porodu cvičit, aby se člověk vrátil k původní postavě. Nijak víc jsem to neřešila.“ Neprožívala to. 

Kateřina řekla zamyšleně: „Mně zase připadá, že pro Olgu to muselo být hrozný. Rodila předčasně, mohla tušit, že na to její dítě může doplatit. A taky doplatilo. Ta její Anička byla několik let pořád na umření. Blbej osud blbý vesnický holky, co se vdala nad poměry…“ 

Kdyby mi umřela Fanča, zbláznila bych se. 

XVIII. Tajemství (u Slavíčků, 1942)

Řekla: „Michale, prozradím ti strašlivé tajemství, můžu?“ Stála před ním a snažila se na tváři vyloudit svůj obvyklý výraz. Ale on viděl hlavně rozechvělou vrásku v koutku úst – vyčerpání, vykolejení, strach a začátek beznaděje v tom hnusném čase, kdy vzpomínky na minulost řezaly a pálily lítostí.

„Jistě, Trudi. Co mám udělat, přísahat na tu šunku, co máme schovanou v kůlně?“ Pokusil se o žert, stejně zoufale jako ona. 

„Čekám dítě.“  

Podíval se nevěřícně na její tělo, mnohem štíhlejší, než kdy bývalo, a řekl jen: „On to ví?“  

„Nemůžu se mu dovolat. Jsou v Praze. Musíš mu to říct nebo mu dát tenhle dopis.“ A podala mu obálku rukou, která se chvěla.

Pomyslel si: drahá přítelkyně moje, kdybych mohl převzít kus z toho břemene, naložil bych si tolik, až by mě zavalilo, vtisklo do bláta a tížilo až do skonání věků. Přál si vyměnit její obálku za klíč od jiného světa, kde by čekalo šťastné rozuzlení. Ale řekl jen: „Co budeš dělat?“ 

A ona sevřela roztřesené rty. Tak odhodlaně. A narovnala se v ramenou. A přihladila si kabát k tělu a ruku nechala ležet na hvězdě, aby tak nesvítila. Tvář měla tak bledou, že jí nad horním rtem vystupovalo tmavé chmýří. A on si pomyslel, bože, přál bych si pro ně zemřít, pro ni, pro Rózu, pro Karla, pro paní Ethel. Copak je možné, že se všechno tak změnilo? A krk se mu svíral, když řekla: „Co by mělo dělat slušné děvče v téhle situaci? Oběsit se? Skočit z okna? Já nevím. Musím s ním mluvit.“ 

Řekl jen: „Ale vždyť on má ženu a děti.“ A pomyslel si: Trudi, moje drahá předrahá přítelkyně, co budeš dělat, co můžeme udělat, aby tvůj osud nebyl tak strašný jako to, co vidím šklebit se ti za zády? 

Řekla: „Chci s ním jenom mluvit. My už se dávno nestýkáme.“ 

Řekl: „Když se nestýkáte, tak jak to…?“

Řekla: „To bylo rozloučení.“

Michal řekl: „Tak dobře.“ A vzal si dopis, že ho zkusí po někom spolehlivém poslat.  

Trudi ještě řekla: „Nesmíš to prozradit. Neřekneš to nikomu, že ne?“

A pak se otočila a odcházela a Michal zavřel dveře, zašel do pokoje, posadil se na pohovku s dopisem v ruce a stále ji viděl, jak zahýbá v ohybu ulice i jak jde dál a ať půjde kamkoli, lidský zárodek v jejím těle půjde s ní. Je to přeci tak nedávno, co se vznášela na trávníku pod verandou Villy Droni a všechno bylo krásné a nerozumné a nic zlého se nemohlo stát! 

Slyšel o transportech. Nejdřív nevěřil, ale potom zpráv přibývalo. Nikdy o tom s nikým od Rothů nemluvil. Ostatně, stýkali se málo. Nebylo to bezpečné.

Olga se zeptala: „Stalo se něco? Kdo to byl?“ 

Řekl: „Nic. Nikdo.“ 

A Olga sklopila hlavu a odešla z pokoje do kuchyně, aby si mohla poplakat lítostí, vztekem, záští a bezradností. 

Michal zatelefonoval do Prahy a zjistil, že Spisovatele zatkli. Trudi řekl, že dopis předal, že odpověď jistě přijde později – ten známý, co dopis předával, prý jezdí do Prahy jen zřídkakdy. Po týdnu přinesla Trudi další dopis a pak ještě další. Michal je všechny ukládal do krabice v zásuvce s prádlem. 

A pak byla noc, temná a mrazivá s nízkým nebem a zabušení na dveře – zlověstné jako doba, co byla všude kolem: „Michale, musíte mě tu nechat! Naše za hodinu vezou do Prahy, do transportu. Já nemůžu. Pomůžete mi?“ 

A Olga, bledá, v noční košili ve studené chodbě: „Trudi!“

 

Potřebovali někoho „od nich“, kdo to dosvědčí. A noc byla zlá, světla zhasnutá a každý zvuk budil hrůzu v těch uvnitř i v těch venku: „Musíte nám pomoct! Pomůžete nám?“

A poprvé: „Nezlobte se, mám děti… Nemůžu.“

A podruhé: „Nechte nás na pokoji! Vypadněte odtud, nebo zavolám policii!“

A potřetí: „Doprdele! Vás mi byl čert dlužen. Všechny nás zastřelej. Počkejte, než si vezmu něco na sebe.“ 

Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Ačkoli, to ne, bez viny nestačí. Kdo stál v takové noci v bezpečí zavřených dveří a váhal, jestli otevřít, co říct, jak se rozhodnout. Kdo řekl ano, a pak litoval, když nesl následky. Kdo řekl ne, a pak se celý život snažil slabost té chvíle napravit. Kdo řekl ano a do smrti se holedbal nerozvážností, která jen s obrovským štěstím neskončila katastrofou pro něho i jeho blízké. Jaké rozhodnutí je správné, když se otevřou dveře a za nimi chrochtá strach svoje: „kéž by se mi tohle všechno jenom zdálo“.  

Té noci poprvé zemřela Trudi Roth. Bylo jí 20 let a zemřela pro nešťastnou lásku skokem z okna druhého patra Villy Droni. Stvrdil Ivan Dejmek, arizátor v Městečku. 

IXX. Olga (Elena)

Někdy se díváte do minulosti a ona je placatá a mrtvá. A někdy vystoupí z obrazu a zdá se přítomnější než současnost. Včera večer jsem ve svých dcerách viděla máminu rodinu – obyvatelky villy Droni ve staromódních kloboucích.

Šla jsem za Michalem s balíčkem od Ruth: „Michale, proč jim ty věci vykládáš?“

„Ptají se. Nevěděly vůbec nic. A je to i jejich rodina.“

„Ale neřekls jim…“

„Ne. Na to přeci nemám právo.“ 

Přemýšlela jsem, jestli on má právo vědět o Olze. Ale hned jsem tu myšlenku zahnala – kdoví, jestli si máma něco nevymýšlela. Není jisté, jestli jí Kateřina dobře rozuměla. A i kdyby, kdoví, co všechno se za tím příběhem skrývá. 

 

Kateřina řekla: „Prý to udělala ze žárlivosti, ale pak jí to bylo líto nebo co.“ 

A mě napadlo – chudák Olga, nešťastný osud. Kolik jí mohlo být – dvacet? Vesnická holka zamilovaná do synka z bohaté rodiny, který měl kamarádky z jiné bohaté rodiny. Muselo být těžké se prosadit. Musela mít pořád strach, že o něj přijde. I jako novomanželka, i když už s ním čekala dítě. Nebo si zrovna jako těhotná začínala být jistá, že už to bude dobré, a najednou objevila Trudiny dopisy. Co si myslela? Co mohla vědět o Terezíně, o koncentrácích? Udala Rothovy, že mají psa a pak se nestačila divit, jaký to nabralo spád. Chudák. Jak jí asi bylo v tu noc, když přiběhla uplakaná Trudi? Když se ukázalo, že tahle předpokládaná sokyně ve skutečnosti s Michalem nic neměla. Když se postupně dozvídala, do jakého pekla Rothovic rodinu poslala – a úplně bez příčiny… 

Mína, naše naivní, iluzí nezbavená, se tentokrát od hovoru neizolovala a pronesla procítěně: „To je strašný. Mrcha hnusná!“  

Kateřina řekla: „Neblázni Míno, vždyť ta Slavíčková byla taky chudák. Takhle blbej osud!“  

Podívala jsem se na ni – snad mi čte myšlenky? Seděla shrbená u stolu a opírala si hlavu o obě ruce. 

Mína řekla: „Snad se jí nebudeš zastávat?“ 

A já chtěla Míně odporovat a podpořit Kateřinu, ale raději jsem mlčela.  

Zloba za to, co Kateřina udělala, pomalu slábne, vím, že jednou se jí na tu věc zeptám. Zeptám se jí, až si nechá dorůst vlasy. Je to zvláštní, taková hloupost. Ale kdysi jsem někde četla, že duch ženy je ve vlasech – a holčičky měly odmalička vlasy dlouhé – na všech školních fotografiích mají copy. Já sama se také nerada stříhám. A myslím, že to snad ani nebyl ten moment, kdy jsme se dozvěděli, že je Kateřina na seznamech, ale ta chvíle, kdy se připravila o vlasy – možná tehdy se něco stalo, co mezi námi zpřetrhalo řeč. 

Měla jsem taky chuť zatelefonovat Ruth a promluvit s ní. Ale ani to jsem neudělala. Takové věci se přece po telefonu neřeší.  

Dělí nás pět let. To je u dětí hodně. Ale tehdy jsme spolu trávily hodně času. Teta Olga se skoro pořád točila kolem stonavé Andulky. Mě s Máničkou, jak jí říkali, bral Michal Slavíček na procházky. Jak to, že nikomu nepřipadalo divné, jak moc jsme si podobné? Elena – Marie –Ruth – Róza – Trudi. Tváře a jména se prolínají, proniknout mezi ně asi vyžaduje ten zvláštní ostrozrak, který má moje matka. Jen Olga se svým věčně ustaraným výrazem nad Andulčinou postelí se vymyká. Když se řekne slovo „maminka“, vidím Olgu – starostlivou, vždycky doma, navařeno, naklizeno, pro každého pohlazení. Zpráva, že to byla, nebo mohla být právě ona, kdo máminu rodinu přivedl do neštěstí, na tom obrazu vůbec nic nemění.