Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

To be continued…

Kapitoly 11-15

 XI. Asta (Lída)

Bylo ošklivo – mrzlo, sněžilo a foukalo. Nešly jsme s Fančou za bábou, protože venku se nedalo být a vevnitř je ústav odpudivý – lino, umakart, desinfekce a obraz zkázy. Začátek ledna, svátky v háji a jaro daleko. Najednou na mě padla samota. Zkrátka, surprise surprise, vyrazila jsem na návštěvu – Fanču jako štít a zbytek cukroví jako záminku.

Slavíček otevřel v bílé košili, vzorně vyžehlené a upnuté až ke krku a v tlustých modrých teplácích vytažených vysoko do pasu. Bože, stáří je šíleně kruté.

Reklama

„Dobrý den, mladá paní, co vás k nám přivádí?“ Zdvořilost zažraná do morku kostí. Tak zažraná, že úsměv vypadá jako pravý.

„Chceme vás jenom pozdravit a opožděně popřát k Novému roku. A přinesly jsme ještě na oplátku, co dlužíme za tu vaši bábovku.“ Cukroví jsme letos pekly jen tři druhy – linecké pro tátu, kokosové kuličky pro Mínu a vanilkové rohlíčky, protože bez nich by vánoce nevoněly. Nejsou nic extra, ale co.

„Jéje, to je milé!“ Nadšení, jako bych mu řekla, že vyhrál ve sportce. Bože, stojí tyhle společenské hry za to? 

Uvnitř bylo nápadně čisto a pořádek. Obývací pokoj ověšený obrazy. V rohu pianino. Velká knihovna s pečlivě utříděnými knihami. 

„Ošklivé počasí, v tom je s dětmi potíž…,“ řekl.

„Většinou chodíme za naší babi do ústavní zahrady, ale teď to nejde. A dovnitř Fanču nechci brát.“

„Dobře děláte, mladá paní, tam děti nepatří. Tam patříme jen my, starci. Ale já taky beru paní Rózu raději na terasu. Dáme si spolu kafíčko a vzpomínáme. Já myslím, že ona stejně moc dobře rozumí, co jí vykládáme, i když to tak úplně nevypadá.“

Je milý. Stará škola. Řeknu: „Znáte se od malička?“

„Baže. Máme na co vzpomínat“ Odmlka. „Dají si dámy trochu čaje nebo kávy?“

„Nechceme vás otravovat.“

„Žádné otravování. Ke mně moc lidé nepřijdou“

„Tak čaj, jestli můžu prosit.“

A už to chystá, na velký tác porcelánové šálky, konvici, džbánek na mléko, cukřenku se stříbrnými kleštičkami, ubrousky a vodu hlídá, aby se nepřevařila. „Máte to tu hezké.“ Říkám, ale hlavou mi běží, že zvenku jeho domek taky vypadá jako bezcharakterní garáž. Jak se tu asi octnul s takovouhle domácností?

Fanča se pokouší shodit na podlahu kubistický bronz – hlavu s velkým uchem. „Pozor, maličká, to by tě bolelo.“ Vezme sošku a položí ji na polici, z dosahu.

„Tohle už jsou jen pozůstatky.“

Pozůstatky? „Taky vás odněkud vystěhovali?“ Řeknu to dřív, než si uvědomím, jak je ta otázka netaktní.

„Z hutí. To už je ale strašně dávno. To už ani není pravda.“ Ale vzpomíná očividně rád: „Moje matka milovala umění, konaly se tam salóny. No a vzhledem k možnostem, které nabízela huť, k nám jezdili hodně mladí sochaři, co dělali s kovem. Matka měla nádhernou sbírku – Fillu, Štursu…“

„Naši babi taky vystěhovali – byla z té vily Droni nebojaksejmenovala.“

„Villa Droni.“ Usměje se. „Víte, byly tu tři takové velké rodiny před válkou. Nechci říkat nejbohatší nebo nejkulturnější, ale takové, řekněme výrazné: jedna jsme byli my, Slavíčkové z hutí. Druzí byli Rothovi, vaši praprarodiče – starý pán byl doktor, paní měla hudební školu. A ti třetí to byli ti bratři spisovatelé, co tu bývali na letním bytě v usedlosti Amálie, kolem těch se taky točila spousta lidí od novin, od kumštu i od politiky. Ale my byli tehdy před válkou mladí, neměli jsme z toho žádný rozum. Běhali jsme radši s Rothovic Astou u rybníka nebo jsme randili pod Bukovcem, to je ten kopec za nádražím, jak je tam takové jako skalní městečko…“

„S Astou, neříkejte, že u naší babi měli psy? Vždyť celý život vykládá, jaká to jsou špinavá zvířata a že by jí nesměli do bytu.“

„Víte, mladá paní, ten psík jim přinesl neštěstí. I když možná za to nemohl, válka byla zlá a Židé dopadli špatně dřív nebo později skoro všichni.“

„U nás se o tom moc nemluví. Babi nerada vzpomíná.“

„No, ten pejsek se jmenoval Asta, takový smetáček, foxík. Vzpomínám si, že milovala knihařský knih a vašemu pradědečkovi okousala hřbety spousty krásných knih. Několikrát už měla namále, že půjde z domu. Ale rodina ji tak velice milovala, že Astička přestála všechny své hříchy i všechny výhrady stran hygieny a náboženských předpisů. Ono není košer mít doma psa. Asta zkrátka vyhrála na celé čáře a trávila většinu svého psího života na pohovce na polštářích. V rodině bylo pět dětí a každý ji stále drbal a rozmazloval. Ta si žila, té bychom mnozí mohli závidět. Pak přišel rok 1941 a vyhláška, že Židé nesmějí mít psi. Byl to vlastně detail ve srovnání se vším ostatním, co se dělo. Ale Asta, to byl člen rodiny. Obrečelo se to a musela k nějakým známým tady ve vsi. Ti se milé Asty sice ujali, byli to hodní lidé, ale vykázali jí místo u boudy na dvoře. Za týden z toho byla nemocná a rodina si ji vzala zpátky. Mysleli si asi, co by se mohlo stát? Vždyť pan Roth byl doktor – i když tehdy už nesměl vykonávat praxi, ale půl lidí v okolí mu vděčilo za zdraví. Paní Rothová členka všech místních spolků, byli mecenáši ochotníků, jak jsem říkal, byla to významná místní rodina. Tak si asi říkali, co znamená takový malý pejsek? Jenže ten malý pejsek jim přinesl záhubu. Někdo je udal a oni šli celá rodina přednostně do transportu do Terezína. To bylo v březnu 1942. Proto paní Róza říká, že jí psi nesmějí do domu, že psi nosí smůlu.“ 

Cestou domů mě napadlo, že bychom se na tu „naši“ vilu mohly s Fančou zajít podívat. Ale vůbec jsem nevěděla, kde ve vesnici stojí. 

XII. Rozechvělost (Kateřina)

Nepochopila jsem přesně, jak na mě přišli. Rusky přeci umějí všichni. Za oknem autobusu zimní pole, ale uvnitř se topí a tahle nečekaná cesta s nezřetelným cílem je příjemná.

Včera zavolal spolužák z gymplu. Radim. Skoro jsem už nevěděla, kdo to je. Sedával vždycky vzadu a vší silou se snažil nebýt vidět, což se mu dařilo. Pravý opak mě, která jsem si připadala jako hvězda (jak trapné takhle v retrospektivě) a upozorňovala na sebe při každém kroku. Teď prý dělá něco s uprchlíkama, práce je hodně a překladatele skolila epidemie chřipky či co. Nestihla jsem ten příval vysvětlivek vstřebat. Celý telefonát mi běželo hlavou jenom jestli „to“ ví, jestli se na „to“ bude ptát. Nezmínil se. 

Na gymplu jsem byla přes ruštinu jednička. I dnes cítím hrdost. Nevím, odkud to vzešlo, ale ruština mi šla. A těšila mě její měkkost a zpěvnost. Bavilo mě učit se nazpaměť celé dlouhé fráze – rytmické, kompaktní vyjádření něčeho. Teď mi vyplouvají na jazyk útržky gramatických nepravidelností breť – ja brjeju; syn – syny – synovja; kremljovskaja stěna. A jak si je promítám v hlavě, stahuje se mi krk tím zvláštním neklidem obsaženým ve slově Petěrburg.  

Ne. Stahuje se mi krk tím zvláštním rozechvěním obsaženým ve jménu Vladimyr. 

V Praze rozechvělost zesílí. Koukám neustále do všech stran a ani nevím, jestli je silnější touha ho potkat, nebo strach, že ho potkám. Mám čas, mám hodinu času k dobru, a aniž bych co rozmýšlela, zjišťuju, že jedu do Dlážděné. A tam, před výlohou antikvariátu se podívám do zrcadla. Tak jiná? Tak stejná? Tady v podkrovním bytě kolegy z tiskárny jsme se poprvé sešli. Štěstí. Absolutní štěstí jako vítr nad pláněma. Jako letět, ale letět spolu – houf ptáků v rozletu. 

Štěstí. Zastávka noční tramvaje, prší – v loužích a na mokrých kočičích hlavách se množí světla lamp a semaforů. Nebo padá sníh, takže ulice vypadají širší a ještě opuštěnější. A tramvaj, která by nás rozvezla každého jinam, nejede a nejede. Stojíme v hloučku, vážní a vystřízlivělí nočním vzduchem. A všechny možnosti jsou ještě otevřené. 

Vladimyr, milyj moj, zabít tě, rozsekat, spálit a zadupat do země tak hluboko, jak to jenom jde. Jak se konečně zbavit svírání na prsou, kdykoli něco zazní tvojí ozvěnou?! Jak zapomenout? Copak tě už vždycky budu mít v uších, v dlaních i na jazyku? Vsjegda? Šedé oči tak pichlavé a nespolehlivé. Trochu cikán, trochu magor. Jako já. Vyhozený z akademie maloval pražské střechy křiklavýma barvama na kšeft. A dlužíš mi portrét, Vladimyr milyj moj, ať jsi kde jsi – v Rusku, v Americe nebo v Pešti. Ať ti to malování sype, nebo ať šlapeš chodník, dlužíš mi portrét, jaks říkal – s nervózním rysem u pusy, protože to jsem já. Rozechvělost. 

Mít tu moc a nahlížet – jen sem tam se podívat, jak spí, jak jí, jak stojí ve sprše… Jsem idiot i po tom všem. Jsem idiot. A přece. Moct tak prohodit pár slov – nic o nás, radši o druhých. Kdo si polepšil, kdo šel ke dnu. Já stojím v Dlážděné před antikvariátem a vidím se ve výloze – a ani tělesná schránka není, co bývala, natož to uvnitř. Ten brajgl uvnitř. Dobře, že mě nevidíš, Vladimyr milyj moj. Dobře, že mě nikdo z vás nevidí… 

Překládala jsem celý den. Střídali se přede mnou přičmoudlí uprchlíci z postsovětských republik a líčili tragický anabáze svých životů. Jak tohle může někdo dělat každej den od pondělí do pátku a po víkendu zas, napadlo mě, akorát když Radim vstal, protáhl se a řekl:  „Kdybys chtěla, práce je tu spousta. Vnitro hledá překladatele na plný úvazek pro správu uprchlických zařízení. Plat nic moc, ale ubytování – kdyby ti nevadily ostnatý dráty.“

Směje se, ale mně je úzko. Stísněnost stoupá, ručkuje od žaludku až ke krku. „Ne, díky, asi ne.“

A on: „Dobrý, tak ne.“ 

 

Řekla jsem: „Babi, budu si muset najít jinou práci. Normální. Možná něco s ruštinou.“ 

Podívala se na mě a řekla: „Já jsem vodní. Voda má spodní proudy, které jsou studené a nevyzpytatelné. Voda je mstivá. Ty jsi vzduch, vzduch ničí sám sebe, když ho necháš moc rozfoukat. Rozumíš, Kateřino?“

„Nerozumím, babi.“

„Ona nerozumí,“ a smála se. „Třeba na to přijde.“ 

Potom mě vzala za ruku, přitiskla mi prsty na své zápěstí a přenesla mě k bráně villy Droni v noc, kdy si nad jarem roku 1942 přišlo pro Rothovy přišlo gestapo. Alespoň myslím. 

Pevný, nepříjemný stisk. „Takhle, Kateřino, už jsi tam?“ Tep na zápěstí. „Jsi tam?“ A najednou… Najednou tma. Noc – taková jako teď bývají – zimní, mrazivá, s nízkým nebem. Dupot jako bolest zubu v pravidelných šlehnutích až hluboko do středu. Kužel světla a kroky na příjezdové cestě. „Jsi tam, Kateřino? Dívej se! Bylas tam?“

„Počkej, babi, já nechci.“ Radši se vytrhnout, pryč od toho. Ale drží mě pevně. „Byla. Jsem. Jsem tady, babi.“ Kovová mříž brány kdysi hrdé. Štěknutí němčiny a bílý papír.

„Takhle se to dělá, Kateřino, takhle. Dívej se.“         

XIII. Návrat (Elena)

Jsem strašně unavená. Myslím, že jsme za Ruth neměli jezdit. Je to jiný svět. A co jsme byli pryč, jakoby se něco stalo i tady, jakoby věci nebyly na svých místech. Bolí mě z toho hlava.

Kateřina s Lídou se rýpou v minulosti. Vyptávají se, chtějí vidět staré fotografie. Chtějí vědět, kde stojí Villa Droni. Nemyslím si, že by to bylo k něčemu dobré. Ale co jsem měla dělat. Když jsme přivezli mámu v neděli na odpoledne, otevřeli jsme komoru a vytáhli staré krabice s dokumenty, fotografiemi a spoustou dalších papírů a památečních drobností. Ze zažloutlých pokroucených fotografií na nás vykoukli usměvaví, vyretušovaní prarodiče, prastrýci a pratety. Mámin otec – seriózní lékař s plnovousem a vycházkovou holí. Jeho žena s mohutným poprsím a hudebním nadáním – u piána, jak jinak. Moje matka v bílých punčocháčích a krajkových šatech, maturitní fotografie jejího nejstaršího bratra Oskara s hrdým pronikavým pohledem a obrovským zahnutým nosem, skupinové foto rodiny před transportem v zimě 1942.  

Nevybavuji si, že by mi máma někdy tyhle fotky ukazovala nebo že by mi o své rodině vyprávěla. Ale ty fotografie dobře znám. Při velkých úklidech a stěhováních jsem se jimi od dětství probírala – opatrně, jako by to byla svatokrádež. A trochu s odporem – protože s těmihle tvářemi byly spojené ony nepopsatelné, nevyslovitelné hrůzy a zvířeckosti. Pamatuju si, že jsem je po chvíli vždycky rychle zavřela a zastrčila dozadu do skříně, pod postel, do komory – někam hodně hluboko.

 

Bývali bohatí. Artur Roth, mámin otec, byl lékař. Babička Ethel měla klavírní školu. Pocházeli původně z Městečka, ale někdy v polovině 20. let koupili Villu Droni. Měli pět dětí: Oskara, Elsu, Karla, Rózu a Trudi. Mluvili spíš německy, ale pokládali se za Čechoslováky. Válku přežila jenom máma. Vrátila se z Terezína (jedna z mála šťastných) a přivedla si odtamtud tátu – jmenoval se Karel Štern. Usadili se v podkroví Villy Droni, ostatní prostory pronajímali. Dva roky po válce jsem se narodila já. Za další dva roky můj otec zemřel. Máma pak podlehla výhružkám, že jí vilu zkonfiskují, a hluboko pod cenou ji prodala. Od té doby až do letoška živořila v tomhle baráčku.  

Dívala se na fotografie nepřítomným pohledem, ale asi vnímala, protože když se jí Kateřina zeptala: „Babi, a kdo je tohle?“, řekla pohotově: „Tohle, no Trudi přece, s Michalem.“

 Lída si fotku zkoumavě prohlédla: „Byly jste si hodně podobné, viď? A ten chlap… Není to ten…? Není to pan Slavíček?“

A máma se zasmála: „No jo, Michal Slavíček, legrační jméno pro chlapa, ne? Měkkosrdcatej, chlapec. My byli kamarádi odjakživa – Róza, Trudi a Michal. Měl u sebe schované všemožné naše spisky – někde tady budou. Ta jeho rachejtle sprostá mu je schovala, našel je, až když zaklepala bačkorama, fuchtle.“

Nemám ráda, když je máma vulgární, tak jsem ji chtěla usměrnit: „Mami. Vždyť Olga Slavíčková byla tvoje přítelkyně.“

„Zmije…“ procedila mezi zuby záštiplně. Kdoví, s kým si co pletla.

Lída řekla: „Babi!“

A já si neodpustila: „Mami!“

„Neokřikujte mě! Nejsem malé dítě!“ Zase už měla ty svoje rozčepýřené vlasy a zavilý výraz.

Chtěla jsem ji uklidnit, tohle pro ni není zdravé. „Klid, mami, nikdo na tebe nekřičí. Tak co ti udělala?“

„Olinka! Jak šlo o chlapa, neštítila se ničeho.“

Mína řekla chlácholivě: „Trudi přece zemřela hrozně mladá. Přece bys nechtěla, aby ten chlap žil do smrti sám jako vdovec.“

A máma si odfrkla: „Ale o to přece nejde…“ A pak řekla vítězoslavně: „Tady jsou. Trudi mohla být spisovatelka. Ale byla hloupá. Trudi byla hloupá.“ A vytáhla z jedné z krabic štůsek zažloutlých papírů se sotva čitelným krasopisem. Byly složené a na rubu nadepsané Michal: 

po špičkách/ se dotýkám vzpomínek na tebe/ a bojím se zavadit o zanícená místa/ po špičkách/ olizuje nože mořská pěna v kodaňském přístavu/ a cesta…/ prostě bolí 

Kateřina se zeptala překvapeně: „To psala Trudi pro Slavíčka?“

Ale máma už byla pryč, oči zastřené, škrábala se na kořeni nosu a mumlala si rozrušeně nesmyslné shluky slov: „Snídani – bez ovoce to je – úroveň!!! Do prahy vesnická – smrdí – to byste nechtěli! To byste nechtěli!!!“

Je mi jí pokaždé strašně líto. Jak ztrácí důstojnost. Jak je absolutně zranitelná. Někde jsem četla, že Japonci odvádějí své starce do hor a nechávají je tam zemřít. Je v tom možná určitá míra milosrdenství – nenechat slabost, aby se v člověku tak rozmohla. Řekla jsem: „Mami, nechceš kakao?“

Ale ona si dál nabručeně mumlala: „To byste nechtěli! Bez ovoce! Sestřička nepřišla…“

„Mami, už jsi unavená, viď?“ 

 

Seděla jsem pak u ní v ústavním pokoji, kolem čtyři další bílé postele a v nich pozůstatky někdejších žen, skoro prázdné skořápky, věchýtky. Máma ležela na polštáři s otevřenýma očima a nejspíš nevnímala. Myslím, že mě nikdy nevnímá. Ale tak to ostatně bylo po většinu našeho společného života, takže změna není tak obrovská.

Řekla jsem: „Mami, ani jsem ti nevyprávěla, jak bylo u Ruth. Je to zvláštní země. Nevím, jestli by se ti líbila. Ruth se změnila. Je úspěšná, má sebevědomí, ale pořád je to ona. Řeknu ti to příště. Stavím se zítra po práci, ano?“ 

Máma řekla: „Jsou horší věci.“

„Já vím, jsou horší věci.“  

Až u dveří jsem sebrala odhodlání. Říkala jsem si, že nejspíš stejně není při smyslech, tak že si tu výčitku můžu dovolit: „Mami, proč jsi mi o tom nikdy nevyprávěla?“

Podívala se na mě pichlavě: „Karel, tvůj táta, vždycky říkal, meine leibe apfelstrudel, on mi říkal apfelstrudel, víš?“ a usmívá se, celá rozzářená vzpomínkou na staré časy. On mi říkal: „Nehrabej se v tom, nebo zcvokneš. Fajnovej chlap to byl.“

„Mohlas mi vyprávět o něm.“

„Na co řeči, Elen. Řečma mrtvýho nepřivoláš.“ Ale koukala na mě, jako by říkala: Tobě, proč bych tobě něco vykládala. Obvyklý výraz. Má šťastný svět minulosti, která končí tátovou smrtí. A pak má éru přežívání, co jsme byly samy my dvě. 

Překvapilo mě, že v krabicích nebyly žádné otcovy fotografie. To mě zklamalo. Co holky začaly propírat minulost a tahat na světlo staré stíny, si zase jednou říkám, jak bych ho bývalem ráda znala, jaká je to díra ve vlastním já nemít jednoho rodiče. Bývala jedna fotka, nevím kde skončila. Pamatuji si z ní tak nějak abstraktně, nezávisle na konkrétních rysech, dvě věci – že můj otec byl štíhlý a velmi křehce krásný. 

Doma jsem vzala fotky – ty naše, že je utřídím do alb. Vždycky jsem chtěla, aby měla každá holka svoje album, aby nebyly jako já bez památek. Ale jak jsem fotografie třídila, začala jsem vyřazovat – tady vypadám hrozně – příšerná trvalá ze 70. let, kalhoty do zvonu, co mi neslušely. Příšerné. Holky s pionýrskými šátky jsem taky vytřídila a také Václava v prvomájovém průvodu s transparentem vedoucí úloha KSČ – záštita světového míru!

Hromádka na vyhození rychle rostla. Potom přišla Lída a ptala se, co dělám. „Třídím fotky.“

„Hele, Kateřina, když vyhrála partyzánský samopal.“

„Tyhle vyhodíme,“ řekla jsem rychle.

Vrhla na mě zavilý nesouhlasný pohled: „Co blázníš!“ Vzala všechny hromádky, které jsem měla roztříděné na stole a nastrkala je zpátky do krabice.   

XIV. Městopis (Václav)

Vrátil se do prázdna. Téměř. Práce stála, všechno odevzdal před odjezdem. Na stole zato ležela hromádka vzkazů Lídiným písmem – katedra, bývalý kolega, pán z nějaké farmaceutické firmy. Odkládal chvíli, kdy zvedne telefon a začne zjišťovat, co od něj chtěli. Tři dny za sebou se hned ráno oblékl a vyrazil na procházku. Ještě stále má pod kůží ten zvláštní zážitek ptačí perspektivy. Potřebu se rozhlížet a orientovat v prostoru.

Stoupal zmrzlou polní cestou k lesu a kolem skalního městečka na kopec, k místu, kde byl mezi stromy výsek a na skalnatém ostrohu lavička. Odjakživa měl rád horskou turistiku. Elena také. Na každém zdolaném vrcholu si zorientovali mapu a snažili se zjistit jména všech hor okolo. Kdo zná jména, jako by měl svět jistým způsobem pod kontrolou. I tady jako by si teď potřeboval zorientovat mapu.

Jeho „domovská“ obec se táhla ve svahu. Východní cíp protínala výpadovka od Prahy. Dominanty tvořil kostelík (nefunkční), rybník (nyní vypuštěný), trať s nádražím, areál hutí (dnes nefunkčních) a kus bokem, na břehu říčky Ledné usedlost Amálie, kde kdysi trávili letní dobu slavní bratři spisovatelé. Směrem po výpadovce začínalo Městečko, k nebi z něj trčely věže zámku a tovární komíny. 

Z hlediska společenského úzu by bylo obvyklé, aby muž zůstával a žena ho následovala. Tady je ale on cizákem, přivandrovalcem. Tohle býval Elenin svět, i když k němu podle všeho příliš nepřilnula. 

Hned druhý den si zajel si na kole do Městečka. V zámku byl archiv. Přinesl si sešit na výpisky a termosku s kávou. Ale otevírací dny byly jen v úterý a ve čtvrtek. „Potřebujete něco?“ Ze dveří vyšla starší žena v bačkorách s bambulkami.

„Chtěl jsem si něco dohledat o historii jedné vesnice tady kousek.“

„Tak to musíte zítra, dneska nemáme pro veřejnost. A čaj vám tu uvaříme nebo kafíčko, to si nemusíte nosit,“ a usmála se sladkým úsměvem strážkyň zaprášených informací. Úsměvem měkkým po pavučinách a nerušeně plynoucím čase. Jako kdyby v archívu nebyl každý vetřelcem. 

Přišel druhý den a dostalo se mu uvítání jako starému známému: „Tak jste přišel! Dneska vás tam pustím, pojďte. Tady je lístečkový katalog, nebo mi rovnou řekněte, co potřebujete a najdeme to spolu.“ 

Taková úslužnost. Vzpomněl si na fakultu a byl rád, že tam není. Otevřel sešit, ale nakonec si poznamenal jen pár letopočtů – faktů získal mnoho, ale pocit zdolaného vrcholu a pokořené krajiny se nedostavil. Texty klouzaly po povrchu: 

Nejpravděpodobnějším datem vzniku obce je rok 1684. V té době byl majitelem panství František Maxmilián Meinheld. Mladý podnikavý šlechtic využil výhodných přírodních podmínek k zavedení průmyslové výroby a vybudování hutě.  

Přestože text byl důkladně bezživotný, Václav se cítil dobře. Domovské kouzlo badatelny. Vstřícnost archivářky. Měl rád ženy, které voní po knihách. Tu vůni měl rád i na Eleně. Nebo si tu vůni oblíbil proto, že ji znal od manželky? Seznámili se brzy, ještě na střední škole. Byla spíše tichá, ale když něco řekla, bylo to vždy chytré a vždycky si také za svými názory stála. Byla velmi zásadová, člověk by to do ní býval neřekl. I tvrdá dokázala být. Až příliš. Navzdory jemnému zevnějšku. 

Život obyvatel v průběhu staletí nebyl snadný. Opakované morové epidemie, napadení úrody kobylkami, změny majitelů panství, svévole panských úředníků, neúroda. Průmyslová výroba v hutích, slévárnách a později strojírně, procházela svým zákonitým vývojem. Byla zde zřízena jedna z prvních válcoven železa v celém Rakousku, později byla továrna přestavěna na strojírnu. K prosperitě železáren přispívala také slévárenská výroba.  

Text mu klouzal pod očima, nikde záchytný bod – „svévole panských úředníků“ a „průmyslová výroba procházející svým zákonitým vývojem“ – autor článku byl podle všeho pevně zakotvený v materielní základně.          

V roce 1909 se obec dočkala železniční zastávky. Krátce nato byl zaveden elektrický proud a instalováno veřejné osvětlení. Během první světové války byla v železárnách zavedena válečná výroba pro rakouskou armádu. Většina mužů odešla do války. Čtyřicet jich padlo, další se vrátili se zraněními. Provoz železáren poznamenala všeobecná průmyslová krize. Železárny měnily majitele, došlo ke slučování s jinými firmami, hrozba úpadku visela nad celou vesnicí po celá 20. léta. Krize postihla i rukavičkářskou výrobu, druhý zdroj obživy, kterým se zabývaly především ženy.  

Ani nevěděl, kdy sem Elenina rodina přišla. Ale tyhle události, ty už je nutně musely také postihnout. Jak asi?          

Druhá světová válka znamenala pro obec totéž, co pro ostatní místa v republice. Vyžádala si i řadu obětí na životech. A ještě 9. května 1945, kdy Praha už byla osvobozena a všude vládla radost a veselí, se po zdejší silnici valily proudy silně ozbrojených německých vojsk směrem na jihozápad, do amerického zajetí. Došlo tu také ke střetnutí Němců s partyzány. V obci panoval ještě několik dní strach a nejistota. Až v polovině května 1945 přijela vojska maršála Malinovského. Armáda zde zůstala do poloviny října 1945.        

O transportech, arizaci a konfiskacích ani slovo. Václav ještě prolistoval kulturní věstník a v článku o kulturních tradicích obce se dočetl: 

Společenský život na přelomu a v prvním desetiletí našeho letopočtu obohacovaly také plesy, koncerty, vínky a věnečky, floriánské, cecilské i prokopské zábavy, pořádané různými spolky. Spolky organizovaly přednášky, průvody, oslavy, sportovní akce apod. Okrašlovací spolek se na příklad zasloužil o to, že zmizelo mnoho nepěkných, železářskou výrobou poznamenaných míst a nahradila je nově vysázená a pečlivě ošetřovaná zeleň. Obec tak dostávala jiný, rozhodně příznivější ráz. Oblíbené byly tzv. "Benátské noci". To na rybníku projížděly loďky, ozdobené lampiony. Tato tradice se udržela ještě několik let po druhé světové válce.  

Po válce. To už je Elenina historie. Musí se jí zeptat, jaké to tu bylo. Zeptá se, až se trochu zacelí rány, které jejich vztahu uštědřil Izrael. Najednou odstup. Nedůvěra – jeskyně, kterou ona mohla nerušeně přicházet a odcházet, jako by nabyla obřích rozměrů. A přitom – vždyť byli stále spolu! 

„Chcete to kafíčko?“ zeptala se archivářka. 

Vy pamatujete benátské noci?“

Zazářily jí oči: „Benátské noci? Jak by ne. To byla největší událost roku, alespoň pro nás mladé tehdy…“ a zahihňá se. „Oni to pak museli zakázat, protože se děly nepřístojnosti. Tak tehdy předseda SSM v městečku vystoupil proti tomu jako že je to buržoazní přežitek. Ale takovou věc jde těžko zakázat – to je mládí, mládí to potřebuje…“ A skoro to vypadá, že se červená.

„Jak to myslíte?“ Václava to vlastně moc nezajímá, vede konverzaci ze slušnosti a doufá, že ta žena nebude téma rozvíjet příliš detailně.

„Benátské noci, to byly vlastně svatojanské noci – letní slunovrat, víte? Chlapci si zdobili lodičky nebo vyráběli vory a dělali na rybníku závody. Brali to strašně vážně. Večer byly ohně jako na čarodějnice a tancovalo se, něco se vypilo a kluci zvali dívky na lodičky – a co vám mám povídat, co se pak dělo. Skoro žádný rok se to neobešlo bez maléru. Rozumíte?“ A zase se hihňá. 

Václav si vzpomene, jak před lety viděl surrealistické koláže – velké fotografie zasloužilých brigádnic na chmelu a učitelek z devítiletky – měly všechny nadšené úsměvy a úpravné účesy, ale od pasu dolů jim autorka přimalovala mohutná růžová stehna a hýždě. Říkal si tehdy, že je to snad vtipný nápad na jednu, možná dvě koláže, ale celá série mu připadala zbytečná. Teď ho napadlo, že na takových benátských nocích se musely spouštět právě takové ženy – od pasu nahoru zasloužilé mládežnice a od pasu dolů poživačné prostopášnice. 

Václava najednou napadne, zda se těch červnových veselic účastnila i Elena. Tohle je taky její historie… 

XV. Mrazení (Mína)

Letošní zima je štědrá na sníh. Hodně mrzne, často sněží, hromadí se závěje a krajina je čistě bílá, měkká. Zatažené dny s těžkými mraky a sněžením se střídají s modrou oblohou, která štípe. Za dveřmi máme hráblo a koště a skoro každé ráno musí někdo uklidit chodník. Dělá to asi třicet metrů, tak si vždycky řeknu, že nestojí za to se příliš strojit, a pak promrznu až do morku kostí.

Zajela jsem si do Prahy pro zkušební otázky na přírodovědu. Do přijímacích zkoušek zbývá necelý půlrok. Když jsem se poprvé ponořila do studia, cítila jsem, jak se mozek vzpírá. Je to pár měsíců od maturity a cítím, jak jsem odvykla. Ale když jsem se rozhodla pro vysokou a vybrala jsem si obor, připadalo mi, že všechno v mém životě nabylo právě takové krystalické průzračnosti, klidu a přirozené samozřejmosti, jakými dýchá tahle bílá zima. Nebo jak to mám říct? Nemůžu se dočkat, až odtud vypadnu. 

Asi měsíc po tom, co jsem s Pavlem poprvé spala, mě vzal do hospody. Začínal zrovna advent. Prý: „Dobře, že jsi normální, tady lidi na intoše moc nejsou.“ To jsem brala jako poklonu, ale pak, mezi místními neomalenými chlapy nadšení pominulo.

Hospodský mi připomíná kocoura – má rezaté fousky, poživačný pupek a mlsný pohled. Na každou ženskou, která projde dveřmi, se podívá, jako by ji chtěl odtáhnout za vlasy do kuchyně a tam obskočit. Nemůžu si pomoct, úplně ho vidím, jak to dělá – zásadně zezadu, nadskakuje mu u toho pupek a možná i slintá. Když jsme vešli, uchechtnul se a řekl: „Jo to je ta od těch novejch Pražáků. Tak co, Pavle, jak vám to dupe?“

„Jdi do háje, Karle, a natoč nám jedno malý a jedno velký,“ řekl Pavel a vzal mě ochranitelsky kolem ramen.  

Pak jsme seděli u rohového stolu, upíjeli pivo a poslouchali řeči, co se kolem vedly. Mohutný chlap s pleší a přehazovačkou vykřikoval: „A to sem vám řikal, jak se ti naši lufťáci ofrňujou nad plísní na marmeládě? Já to žeru celej život, prostě seškrábnu a jedu a oni že prej ne…“

Chtělo se mi říct tu známou historku o krocanech kdysi a kdesi, jak je krmili plesnivýma ořechama, a pak v Anglii na vánoce neměli, co prodávat, protože celý chov pošel na rakovinu. Plíseň je neodstranitelná, napadené potraviny jsou kontaminované celé, kořínky sahají mnohem dál, než kde je plíseň viditelná… Historky o přírodních zákonitostech a velkých objevech jsme od dětství poslouchaly místo pohádek. Nejradši mám tu o kolektivní paměti sýkorek, co se v Londýně naučily otevírat lahve s mlékem, odletěly na jih, a když se napřesrok vrátila nová generace, uměla to taky. Jak jsem tak seděla uprostřed těch vesnických řečí, cítila jsem hřejivou převahu někoho, kdo ví jinak a víc. Racionalita vědeckého úsudku.

Ženská v ošklivém zeleném svetru klidným hlasem vykládala o tom, jak její sestra potratila. Krvácela. Odvezli ji do nemocnice. Doktoři chtěli vidět plod. Plod nebyl. Vrátili se domů, kde tchyně prala krvavá prostěradla. Ptali se, jestli něco nenašla, a ona: „Jo, našla jsem to, bylo to v prostěradle. Zahrabala jsem to ve skalce.“ Celá hospoda se chechtala, nepochopila jsem čemu vlastně.

Nevzpomínám si, že bych někdy cítila tak silně, že někam nepatřím. Těšila jsem se domů mezi své. Do jistoty. Nechala jsem Pavla v hospodě a zvenku jsem ještě oknem zaslechla: „Prosim tě, Pavla, proč jsi nezůstal s Marcelou, dyť tahle Pražanda má cecky jak veverka uši…“ Skoro celou cestu domů jsem běžela. Odemkla jsem si, shodila jsem boty a vpadla do kuchyně. A přistihla jsem tam mámu, jak zaříkává těsto!!! Ne že by mě to překvapilo. Kateřina je jasně cvok, Lída zapšklá, táta skoro nemluví, tak teď ještě máma skončí někde v sektě. Super.

Vánoce proběhly tiše a bez nadšení. Na večírek v bance jsem nešla. Pavlovi jsem se vymlouvala. Trochu se mi ale stýská. Často myslím na den, kdy umřela pejska. Ležela v kuchyni na pelechu, tlamu pootevřenou, oči bez lesku, vyhublý hrudník se dávno přestal zvedat a klesat. Chodili jsme kolem ní půl dne, až máma donesla starý slavnostní ubrus s vyšíváním a spolu jsme ji zabalily. Byla lehounká a úplně ztuhlá. Zavolala jsem Pavlovi, přijel hned. Naložili jsme ten neforemný balík do auta a vyjeli nad vesnici do lesa. Podzim byl letos teplý, zem měkká. Pavel začal kopat hrob – šel poctivě do hloubky a mně teprve v tu chvíli došlo, že toho od něj chci docela hodně. Měl na sobě starý svetr s výstřihem do V a kostkovanou flanelku zapnutou až ke krku. Když jsme pak stáli nad pohřbenou Trudi, vzal mě zase tím svým siláckým způsobem kolem ramen: „Nebul. Ta si žila. Tý můžeme všichni závidět.“ A já mu najednou chtěla o nás všechno říct, ale věděla jsem, že svěřování nemá rád.

O škole jsem mu taky neřekla. Tenhle sen je jenom můj. Čistý a hladivý jako čerstvě napadaný sníh, do kterého si přeju spadnout. Jako čerstvě vyžehlená peřina, do které se zavrtám. Jako nekonečné slané moře, které mě ponese.