40. Mína: Pejska
Když jde o teorii a řeči, činí se každý. Když se má něco realizovat, padne to na nás s Pavlem. Pejsek taky. A Pavel byl skvělý jako vždycky. Hned věděl o nějakém známém známého, který má strakatá hrubosrstá štěňata. Kdoví, co z nich vyroste, ale zatím mají k foxlíkům docela blízko.
Nebyly jim ještě ani dva měsíce. Batolila se kolem mámy. „Fenu, nebo psa?“ Zeptal se majitel a utíral si ruce od oleje, protože jsme ho vyrušili od nějakého montování v garáži.
„Fenku,“ řekla jsem a on sáhl po prvním štěněti s hladkým bříškem a zeptal se:
„Třeba tuhle?“
Pejska bezmocně mávala nožičkama a snažila se z dlaně vykroutit. Máma psice zvedla nervózně hlavu a zkusmo zavrčela, ale majitel ji podrbal za uchem a zavelel: „Kuš!“ A pak dodal smířlivě: „Stejně se ti rozutečou…“
Zaplatili jsme pár stovek a dostali jsme na cestu starý ručník, kdyby štěně zvracelo.
„Strčte ji hnedka k boudě. Ať neni rozmazlená a hlídá. Aspoň se tvoje máma nebude muset ve vile sama bát, když spíš u mě,“ řekl Pavel.
To určitě, pomyslela jsem si s rozechvělým chlupatým klubíčkem na klíně. To určitě. A poklepala jsem si významně na čelo: „Vždyť je malá!“
„Zkazíte ji,“ řekl rezignovaně.
Vzali jsme to přes Městečko a vyzvedli mámu v knihovně, aby nemusela autobusem. Řekla jsem jí hned o nějakou knížku o psech – že to tentokrát budeme dělat všechno správně, ne jako s Trudi, že tohle bude správně krmený, poslušný a dobře vyběhaný pes. Zalovila v katalogu, vytáhla pár knížek a rychle si do průkazky nabouchala výpůjční razítka. Tak to má být. Na pejsku se usmála, ale na klín ji nechtěla.
„Neví se, co z ní vyroste,“ řekl Pavel od volantu.
„To nevadí. To je jako s dětmi,“ odpověděla.
Podívala jsem se, co máma vzala za knihy. Dvě nové, s hodně fotografiemi a dvě staré, zažloutlé, poctivě osahané, trošku i páchnoucí. Tu mám ráda tuhle vůni, i když ji často mívaly knížky na povinnou četbu. Otevřela jsem namátkou tu nejzažloutlější a nejosahanější knížku a začala jsem číst uprostřed stránky:
Indiáni považují kojota za nepředvídatelného tvora, který dokáže měnit podobu a rád si se svým okolím zahrává. Podle legend Navajů doprovázel kojot první lidi k bráně do fyzického světa. Podle jiných legend přinesl kojot do nového světa první semena života a je proto symbolem zrození. Podle Šošonů je naopak symbolem smrti (vidět kojota přináší smůlu – nemoc, záplavy, dlouhou zimu), ale i to lze chápat jako otevírání cesty pro nové začátky a obecně lze říci, že kojot je symbolem koloběhu života v přírodě. Kojot, který si tak rád tropí z druhých žerty, je ale také připomínkou, že každý musí být odpovědný za své činy, neboť jejich důsledky dopadají nejen na aktéra samotného, ale i na ostatní.
Přečetla jsem to celé nahlas, ale Pavel okamžitě prohlásil: „Nechceš to doufám vztahovat na tohle psisko? Kojot je divoký zvíře. Spíš jako vlk, ale určitě ne pes. Pes je ochočenej!“
„Počkej, vlk a pes je tu taky. Poslouchej. A nedrncej!“ A četla jsem:
„Vlkovi bývá mylně přisuzována krutost až krvelačnost a samotářství. Ve skutečnosti je pro něj příznačná hlavně oddanost a síla. Vlk je společenský tvor, který skvěle komunikuje a je ve vztazích velkorysý. Lidé, kteří mají za totemové zvíře vlka, mívají přirozený dar řeči (i písma) i mimoslovní komunikace. Bývají také schopni silných a trvalých citů.Charakteristické vlastnosti vlka jsou inteligence, komunikační schopnosti, přátelskost, oddanost, velkorysost, schopnost soucitu.“
„Hm,“ řekl Pavel.
„A hele, pes je podobný,“ pokračovala jsem: „Symbolika psa má pevný společný základ napříč časem i kulturami – a tím je samozřejmě oddanost. Pes je přítel člověka. Keltové věřili, že pes nosí vesnici štěstí a používali obraz psa jako častý dekorativní prvek ve svých příbytcích i na šatech. Pes měl zahánět nemoci a samotu.Pes symbolizuje pomoc, oddanost, soucit a úctu.“
„Ale pes je ochočenej. Pes má hlavně poslouchat. Když poslouchá, je to, co chce jeho pán. A když neposlouchá, je to špatně. Neposlušnej pes se má utratit, dřív než někde nadělá paseku. Nekoukej se tak na mě. Je to pravda.“
A měl pravdu – tedy tu pravdu o nezvladatelných vlčácích, kteří občas utíkali od jednoho chlapa na druhém konci vesnice, a kvůli kterým nikdo nechodil na sousední hřiště, protože už dvě děti pokousali. Rozdíl mezi symbolikou a realitou…
Zalistovala jsem v knize na kapitolu „Máme doma nové štěně“ a začetla jsem se tak, až jsem zapomněla, že vlastně v autě číst nemám, že se mi pak zvedá žaludek. Chvíli to vypadalo, že ten starý ručník budu místo štěněte potřebovat já. A Pavel pak musel domů dojet krokem a já rozdýchávala rozezlený žaludek z otevřeného okýnka.
41. Elena: Den, který plyne
Odložila jsem to. Půjdu za mámou až dnes. Jen já a pejsek a uvidíme, co dokážeme.
Celý den se nedokážu soustředit na práci – i když bych měla vyplnit objednávku na nové knihy, poslat pár otrhaných románků do knihárny pro novou vazbu a rozeslat patnáct upomínek.
Místo toho se neustále přistihuji s pohledem upřeným z okna na nevýznamné útržky venkovního dění. Kočku, která dlouhými skoky pronásleduje papírek unášený větrem. Houpavou chůzi babky v neuvěřitelně sešlapaných polobotkách. Dva školáky se zmrzlinou, kteří se rozjíveně pošťuchují, až jim sladký studený krém kape na trička – jednomu zeleně pistáciově a jednomu bíle citrónově.
Líbí se mi na tom právě to, že je to všechno jen útržkovité, že je můžu vnímat právě jen tu chvíli, než projdou před oknem knihovny, a pak je můžu pustit z hlavy a zaměřit pohled i myšlenky na něco dalšího, stejně bezvýznamného.
Nechávám vjemy, myšlenky i pocity takhle protékat celý den. I cestou domů autobusem – tam to jde obzvlášť snadno, když se obrazy za okýnkem míhají rychlostí padesát kilometrů v hodině. Žena s nákupní taškou a přísně staženým obočím. Dva pupkatí chlapi před hospodou – jeden s velkou tenkostěnnou sklenicí a jeden s klasickým půlitrem. Pes na řetězu štěkající na kolemjdoucí – stojí na zadních, obojek zaříznutý do krku, oči vypoulené a dásně odhalené, jako by byl odhodlaný se pro výstrahu případných narušitelů i uškrtit. Černá tabule před cukrárnou a na ní nápis: dnes čerstvé. Teplý den na konci školního roku. Všechno známé, ale kdybych měla zítra odjet a nikdy už tyhle ulice a domy a lidi nevidět, co by se stalo? Nic.
Mína s Pavlem postavili pro štěně malou ohrádku s boudou, i když Pejska bude moct do domu a taky už má v obýváku pelíšek.
„Tak pojď,“ chvíli ji drbu na hřbetě a pak ji vezmu do náruče a bez dalšího zdržování vyrážíme po hrázi a pak silničkou nahoru, tepanou bránou a umakartovými ústavními dveřmi s cedulí.
Hodím přes psa svetr a zašeptám spiklenecky: „Teď tiše, pejsku,“ když míjíme vrátnici, protože zvířata sem samozřejmě nesmějí.
Máma leží na bílém polštáři s otevřenýma očima. Položím jí na peřinu nejdřív svůj svetr a na něj štěně. Pak vezmu máminu ruku a položím ji pejskovi na hřbet: „Podívej, co jsem ti přinesla. Vzpomínáš?“
„Dej to pryč,“ řekne bezbarvě. „Já se o ni starat nebudu. Dej ji Michalovi.“
„Neboj se, ta není pro tebe. Je naše. Chtěla jsem ti ji jenom ukázat. Že ve vile bude zase pejsek. Jako tehdy.“
„Běž s tím pryč,“ říká zase a ruku odtahuje, co může od pejska nejdál.
„Mami, chtěla jsem s tebou mluvit o Ruth. Nechceš ji vidět?“
„Michal se o ni postará. Michal je hodný. Vždycky byl.“
„Ruth nepotřebuje, aby se o ni někdo postaral. Ale ty ji třeba ještě chceš vidět. Třeba s ní chceš mluvit?“
Zavře oči a už nic neřekne. Dýchá trochu neklidně, mezi obočím má o vrásku navíc. Sedím u ní, dokud se jí obličej neuklidní, vrásky nevyrovnají, dech nezpomalí. Chtěla bych říct: Copak tobě na ní vážně vůbec nezáleží? Vždyť byla tvoje prvorozená. A z takové velké lásky… Ale nejsem ve stavu někoho soudit. Co já o ní vím?
Nevadí. Nic jsem si nemyslela. Nic jsem nečekala. Stejně jako celý den nechávám dění plynout a mizet, nechávám bez dalšího uplynout i tenhle rozhovor, aniž bych ho nechala vyrýt hlubší stopy.
„Jdeme domů,“ řeknu štěněti za bránou.
Zavolám Václavovi a dohodneme se, že Ruth přeci jen zatelefonuju a řeknu jí, co se dohadujeme. „Nech to otevřené,“ řekl Václav, „řekni, že se to domýšlíš, že to nemusí být pravda.“
A tak zvednu telefon a zavolám do Tel Avivu a ženě na druhém konci drátu, která je pravděpodobně mou nevlastní sestrou, řeknu: „Ruth, máma už tu asi dlouho nebude, možná bys ji ještě chtěla vidět…“
A právě v okamžiku, kdy najednou nevím jak dál, protože jsem si tu důležitou část sdělení nepřipravila, Ruth řekne: „Samozřejmě, že ji chci vidět. Objednám si letenku na nejbližší termín. Pro Lídu samozřejmě taky. Řekněte tetě Rózi, ať na nás počká!“
A zavěsily jsme, aniž bylo třeba říkat něco víc.
42. RETRO 1945: Trudi a Róza
Trudi přijela vlakem. Vyšla z nádraží s velkou kabelou, letní šaty na ní visely, jen v ramenou jí byly těsné. Karel jí vykročil naproti. „Ukaž, vezmu ti to.“
Šli vedle sebe beze slov až k vile Droni. Prošli zanedbanou zahradou – vysoká tráva, šlahouny, spousta bující zeleně, vlhké a dravé. Odemkli si klíčem visícím na provázku vedle dveří a nedbale zastrčeným za futro. Uvnitř už dávno nebylo co ukrást.
Vystoupali po schodech do patra. Trudi si sedla na pohovku, Karel došel pro vodu a nalil ji do umyvadla, aby si mohla umýt ruce. „Tak co? Zjistila jsi něco?“
Ona jen zavrtí hlavou. „Jsou mrtví.“
Karel pokrčí rameny. „Věděla jsi přece, že by to byl zázrak, kdyby někdo přežil.“
„Ano.“
„Hajzlové zasraný.“ Karel se skloní a šlachovitou rukou pohladí Trudi po tváři. „Jsi v pořádku?“
„Karle, chtěla bych udělat něco divného.“ A poprvé se pousměje. „Pomůžeš mi?“
—
„Trudi!“ Michal Slavíček byl šťastný, že ji vidí. Představila mu Karla jako svého nastávajícího. Olga vyšla do chodby, za ruku vedla dítě. Trudi se sotva znatelně usmála „Ruth?“ pronesla tázavě.
„Ano,“ řekl Michal. A po chvilce dodal: „Anička je nemocná.“
„To je mi líto,“ řekla Trudi a zavřela oči. Pak popošla k dítěti a pohladila je ostýchavě po hlavě.
Holčička se přitiskla těsněji k Olžině sukni. Olga ji zvedla do náruče. Holčička ji vzala pevně kolem krku a řekla pyšně: „Maminka.“ A podívala se bojovně nejprve na Trudi a potom na Karla.
Sedli si v obývacím pokoji. Chvilku bylo ticho. Potom Olga zašeptala: „Chceš mi… Chceš si ji vzít?“
Trudi se zadívala na podlahu a zavrtěla hlavou. „Necháte si ji?“
Olga prudce zakývala hlavou a pevně matku své dcery objala.
—
Ten večer u Slavíčků v kuchyni Karel Trudi vytetoval na vnitřní stranu předloktí číslo. Potom v kamnech spálili pár papírů a Trudi zemřela podruhé. Řekla: „Tak, Rózi, a teď ti budu dělat ostudu až do smrti.“ A neusmála se, i když povytáhla koutky úst a nadzvedla obočí.
43. Lída: Návrat?
Když na letišti Ben Gurion vidím svůj odraz ve skleněných plochách, překvapí mě, jak jsem jiná než ta Lída, která sem před pár týdny přijela. Opálená, jinak oblečená, mám nový účes a zvýrazněné oči. Fanča se veze na kufrech jako princezna. Ruth si vzala nový kostým, ale vypadá pořád stejně – věcná, přímá, klidná.
Na Ruzyni nám je všem zima. Červnové večery tu nejsou zdaleka tak teplé jako v Izraeli.
Vítá nás táta a Kateřina. A teprve když je vidím, začnu být ráda, že jsem tady. Nasedáme do auta a jedeme a mluvíme hlavně o Fanče, jak vyrostla a co už umí a jak zvládla cestu.
Až když sjíždíme z dálnice, táta řekne: „Elena se na vás moc těší. Chce vám ještě něco důležitého říct, než půjdete za tchyní.“
A pak všichni mlčíme celou cestu po hrázi. Kolem šumějí lípy a voní. A voní tu i slabě rybina a posekaná tráva a vlhkost – úplně jiné vůně nežli má slaný mořský vzduch.
Nade dveřmi vily je rozsvícená lucerna – slétají se kolem ní můry. Je vidět, že tu už odvedli spoustu práce, ale že ještě hodně zbývá udělat. Některá okna už jsou vyměněná, většina staré omítky je otlučená, část zahrady vysekaná, část ještě zarostlá. A pořád všechno tak voní.
Fanča spí, nesu ji dovnitř zabalenou ve svetru a máma mi ji bere a s velikou něhou ukládá na gauč a dívá se na ni, jako by ji viděla poprvé. A teprv když se dost vynadívá, vrátí se ke mně a k Ruth a objímá nás a já vidím, že za tohle jaro, co jsem byla pryč, jako by celá zešedla. Vypadá hrozně utahaně.
Ruth řekne: „Eli, je toho na tebe hodně, viď?“ A znovu mámu obejme, až jí na opáleném zápěstí zacinkají zlaté náramky.
Vidím ten rozdíl – mezi Ruth a mámou – které jsou si přece tak podobné, ale zároveň tak vzdálené, a mám chuť mámu odvézt tam k nám, k voňavému moři, koupit jí desatero nových šatů a už ji sem do toho pitomého vesnického zapadákova nevrátit. Mohli by jet s tátou oba – on by si přece práci našel kdekoli. Ten jediný jako by se vůbec nezměnil, jestli je to vůbec možné, když přece taky žije úplně jinak než dřív.
A pak sedíme u stolu i s Kateřinou a s Mínou – ty vypadají spokojeně, jakože mají každá svůj život, který je těší, a mluví o tom, co dělají, a padne pár jmen starých známých – a nových známých – a můj život tady a tam se do sebe zakousne a mně se chce strašně spát.
Pak nastane vhodná mezera v hovoru a já už se zvedám, že půjdu Fanču uložit, když máma řekne:
„Víš, Ruth, jak se stěhujeme a vyplouvají na povrch různé věci z minulosti, na něco jsme přišli…“
„A je to poklad zakopaný ve sklepě, nebo spíš kostlivec uklizený pod koberec?“
„Asi spíš ten kostlivec,“ usměje se máma a mně je jasné, že dneska se hned tak do postele nedostanu. Jestli to bude něco z války…
„Myslíme si, že moje máma si po válce změnila jméno… Nevíme to jistě, protože ona sama už skoro nemluví a Michal tvrdí, že to není jeho tajemství a že nám nemůže nic říct.“
„No jo, to je celej Michal,“ řekne Ruth, vytáhne z kabelky zapalovač a cigarety a neotevřené je položí na stůl. „Tady se vlastně nekouří, co?“
Táta vezme zapalovač: „Pro jednou…“
A Ruth řekne: „A sakra, tak to vypadá na nějakou velkou jobovku. Tak co je? Je v tom vražda nebo incest nebo co?“
Máma řekne: „Myslíme si, že moje máma je vlastně Trudi.“ A po odmlce: „Což by znamenalo, že je to tvoje…“
„Že teta Róza je moje máma…“ Ruth čerstvě zapálenou cigaretu radikálně zamáčkne o talířek. Krátce se zamyslí se zavřenýma očima a řekne: „Podiv se, Eli, mně je to vlastně jedno. Já si vybudovala svůj život, daleko tady od toho všeho. Vychoval mě Michal s Olgou, vždycky na mě byli hodní, a já je opustila. Zkrátka jsem měla svoje důvody. Jestli je to tak, jak říkáš – že teta Róza je vážně ve skutečnosti Trudi – nebo že kdysi byla Trudi – pro mě se tím nic moc nemění… Pevnější pouto, než to, co mezi námi bylo odjakživa, už nevybudujeme. A vyčítat jí taky nic nebudu. Tomu, že se v jistou chvíli rozhodla začít znovu, tomu já rozumím.“
Myslím na to, že máma odtud taky odešla, že se od báby a od Michala s Olgou taky odtáhla a spálila za sebou spoustu mostů, když odešla do Prahy. A myslím na to, jestli bych dokázala totéž – být tam a přestat psát i telefonovat. Jestli je to pak snazší.
Ruth se dívá na mámu a pokračuje: „Vždycky jsme žili jako rodina – my a vy. Jak se říká, krev není voda, a to, co bylo mezi Olgou, Michalem a Rózou, a tím pádem i mezi námi dětmi, voda nebyla… Ty věci, co se staly za války, nás všechny poznamenaly a všechny ve zlém. Ale člověk musí jít dál. Udělat tlustou čáru, zatnout zuby a jít. Pokud může.“
—
Druhý den šla máma s Ruth hned po ránu za bábou. Vrátily se nemluvné. Bába na jejich návštěvu vůbec nereagovala. Odpoledne pak trávily u Slavíčka.
Fanča se nadšeně batolila kolem štěněte, zatímco Mína s Kateřinou vykládaly mně a tátovi, co všechno je tu nového. Potom táta diskutoval s Kateřinou o syndromu přežití – on z teoretického hlediska, jak si to nastudoval v Německu v univerzitní knihovně, a ona z praktického, jak to pozorovala na klientech u nich v práci.
Vzala jsem Fanču a vyrazily jsme za bábou, ukázat, jak malá vyrostla.
Vzpomněla jsem si, jak jsme ještě docela nedávno sedávaly v ústavní zahradě pod kaštany a čekaly, až Kateřině skončí směna a ona s námi půjde domů. Jak Bába Fanču chovala, když byla ještě úplně maličká, a zpívala jí ty svoje indiánské ukolébavky. Jak jí říkala hertzgefelt a betant a smála se mateřskému znamínku pod Fančiným okem.
Teď už prý nevstává z postele.
Michal Slavíček říkal, že dovnitř do ústavu děti nepatří, že tam s Fančou nemám chodit. Ale pro jednou… Zadržím dech, když mě do nosu praští desinfekce. Místo Kateřiny tu chodí s kbelíkem cizí paní. Někteří z obyvatel, které pamatuju, asi během jara vydechli naposledy. Otevírám dveře pokoje s šimravým pocitem v břiše, co kdyby právě teď…?
Fanča se mi v náručí znenadání prohne do luku. A jak otevírám dveře, uhodí se o jejich ostrou hranu do hlavy a spustí zoufalý povyk. Tichou chodbou s tlustými zdmi se to rozléhá jako poplach.
„Pšššššt!“ Z postelí se na nás upírá několik párů očí. „Pardon, promiňte,“ omlouvám se na všechny strany a houpu s dítětem. „Fančo, tady se nesmí křičet!“
„Princeznička,“ bába nadzvedne hlavu a maličko se usměje.
„Ahoj, babi,“ sedám si k ní na židli. Fanča zírá do vrásčité tváře a přestává brečet. „Přivezli jsme ti něco od moře,“ a dávám Fanče do ruky ohlazenou lasturu: „Dej to babičce.“
Fanča si dá lasturu k uchu: „Ššššššš.“ Pak chce dát lasturu k uchu bábě, takže ji musím usměrnit a dát věc bábě do ruky.
„To je z tel Avivu.“
„Tam je Ruth.
„Ano, od Ruth, ale Ruth je teď tady. Přijela za tebou.“
„Proč by jezdila za cizí bábou.“
Necítím se jako ten pravý, kdo by se k téhle věci měl vyjadřovat. Řeknu neurčité: „Ale ne. Vždyť víš.“
Podívá se na Fanču a zase se maličko usměje: „Děti. To je krása. Princeznička. Musíš se o ni dobře starat.“
„Snažím se.“
„To ne. Když ji máš, musíš se o ni dobře starat!“ řekne přísně.
„Já vím.“
„Tak Ruth přijela,“ řekne ještě a pak už mlčí.
Když jdeme domů, řeknu Fanče: „Udělalas dobrou věc s tím poplachem.“