Nebylo to nijak těžké – vlk je, alespoň z velké části, zakopaný v překladu. Olga Lomová četla čínsky, já anglicky.
Anglickou verzi románu vytvořil Howard Goldblatt – čili eso. Goldblatt patří k věhlasným autoritám na současnou čínskou literaturu, přeložil víc než třicet románů a povídkových sbírek a podílel se na několika odborných publikacích. A překládá krásně. Jakkoli kriticky se teď na Totem vlka dívám a hledám mouchy, nemůžu než zopakovat, že v Goldblattově překladu je to parádní román o lásce skrze poznávání – že je v něm nehostinná krajina a drsný životní způsob čínských Mongolů popsán velmi barvitě, přesvědčivě a s citem pro detail.
Třeba takhle: Čchena probudily úpěnlivé výkřiky Gasmai a divoký štěkot psů. Natáhl si plstěné boty, zapnul mongolský plášť, dél, a s roztřesenými koleny vyběhl z jurty, v ruce baterku a pasteveckou hůl. Kužel světla prořízl sníh a zalil Gasmai, která držela vlka za ocas a snažila se ho odtáhnout od semknutého stáda ovcí. Vlk se po ní co chvíli ohnal tesáky. Zatímco tlusté tupé ovce, zkamenělé hrůzou a téměř zmrzlé vichrem, se tiskly do houfu a ke stěně chléva tak usilovně, že sněhové vločky se mezi jejich těly měnily v páru. Vlk dopředu nemohl – jen zatínal drápy do země, chňapal po ovcích před sebou a marně se snažil Gasmai zbavit … Venku, na východ od chléva, zatím asi šest Bilgeho loveckých psů spolu se psy sousedů bojovalo s dalšími vlky. Štěkot, skučení a bolestné psí vytí rozechvívaly nebe i zemi. Čchen chtěl Gasmai pomoci, ale nohy měl jako z gumy, nedokázal se skoro hnout. Jeho touha dotknout se živého vlka zmizela a vystřídal ji ochromující děs … "Tys neměla strach?" zeptal se Čchen. "Jasně, že měla. Bála jsem se, že ovce před vlkem utečou z ohrady. Přišla bych o všechny pracovní body…" (str. 11)
Vztah mezi Mongoly a Číňany je formulován nejčastěji v tomto duchu: Už nějakou dobu Čchen Čen pozoroval přibývajících armádních vozů ve stepi, zvedajících prašnou stopu, a ten pohled ho zneklidňoval. Uvědomoval si, že patří k první a nejspíš i poslední skupině čínských Chanů, kteří skutečně žijí a poznávají život nomádských pastevců v nejodlehlejších částech Vnitřního Mongolska. Nebyl turista ani novinář, těšil se hrdému postavení nomádského pastevce. Před sebou měl navíc velmi uspokojivý kraj pro pozorování – Olonbulag, místo, které bylo stále ještě útočištěm velkému množství vlků. A choval vlče, které vlastnoručně sebral z vlčího doupěte.
Předsevzal si, že veškerá pozorování a postřehy si musí vtisknout do paměti, nevynechat ani nejmenší detail. V budoucnu bude svůj příběh vyprávět přátelům a příbuzným znovu a znovu, dokud jen bude na tomto světě. Škoda, že je to tak dávno, co potomci Žlutého císaře opustili rodné pastviny. Nomádský život brzy vezme za své a Číňané už nebudou mít možnost vrátit se k neposkvrněnému místu svého prapočátku a vzdát hold své původní pramáti. (str. 432)
Mně to připadá košer.
A konečně, Olga Lomová píše, že: Román vrcholí v „improvizované přednášce ve stepi“, v níž Čchen-čchen, občas se posilňující pivem z plechovky, podává novou interpretaci čínských dějin, jejímž smyslem je „odhalit kořeny čínské zaostalosti“, aby bylo možné „podle povahy nemoci naordinovat lék a umožnit čínskému národu vzít osud pevně do vlastních rukou“. Jeho přednáška zabírá plných třicet stran textu.
Ale v Goldblattově podání je epilog především smutným návratem hlavních hrdinů do měsíční krajiny, kde se travnatá step neodvratně proměňuje poušť, navíc posetou betonovými stavbami a rozparcelovanou ostnatými dráty. Pointu tvoří popis setkání se starými přáteli a návštěva místa, kde kdysi Čchen Čen vyloupil vlčí doupě. Z třicetistránkové přednášky je tu jen tohle:
Jang řekl: "Dvacet let jsi studoval modely různých systémů, politickou ekonomii a otázku měst a venkova v Číně i v cizině. Proč se nakonec vracíš k tématu národního charakteru?"
"Myslíš, že jiné problémy lze vyřešit, pokud tenhle zůstane otevřený?"
Jang se nejprve zamyslel: "Asi máš pravdu. Za celou dobu, co Lu Xun tuhle otázku před víc než půlstoletím vznesl, jsme na ni nenašli odpověď. Jako bychom nemoc v národním charakteru nedokázali vyléčit. I teď, přestože od začátku reforem uběhlo už dvacet let a tolik věcí se podařilo, pořád máme vratký krok nemocného." (str. 513)
Pak se přátele znovu zahledí do krajiny a zbylých jedenáct stránek je věnováno především návštěvě opuštěné vlčí jeskyně a úvahám nad tím, že někdejší snahou chovat v zajetí divoké vlčí mládě a posléze nepřímým zaviněním jeho smrti přispěli k devastaci něčeho, co milovali.
xxx
A teď k čínskému originálu. Do hodnocení barvitosti a láskyplnosti popisů se pouštět nemohu a nebudu. Ale i z velmi zběžného ohledání vyplývá, že Howard Goldblatt (či redaktor) původní text celkem významně pokrátili.
Například Jiang Rong uvádí všechny kapitoly citacemi ze staročínských spisů, kde se pojednává o nomádech či vlcích a jejich vztahu k Chanům. V překladu tyto pasáže chybí. A v epilogu, tam kde Howard Goldblatt usekl hovor o národním charakteru v zárodku, originál pokračuje v Jangově replice: "…pořád máme vratký krok nemocného. Až bude čas, musíš mi o tom udělat přednášku."
Přednáška skutečně následuje v samostatné kapitole, kde Čchen Čen označí "nemoc čínského národního charakteru" za "nemoc ovcí" a "zemědělců" a potom předkládá své chápání čínských dějin jako souboj původní vlčí krve a ovčího "stádovatění." Nebylo by to snad úplně nezajímavé, ale je to šíleně dlouhé, strašlivě didaktické a vůbec se to do závěru románu nehodí… Tedy z mého pohledu.
Zase si netroufám ani odhadovat, jak tohle "vypolstrování" nomádského příběhu čínskými klasiky a závěrečnou přednáškou vnímají Číňané, kam se tím posouvají románové akcenty a celkové vyznění. Tuším, že otázka čínského charakteru je pro mnohé podobně naléhavá jako pro Jiang Ronga – ti možná závěrečnou přednášku vítají? Za sebe se domnívám, že všudypřítomné citace čínských klasiků vrhají na život nomádů příznačný "barbarský" stín a staví ho do kontrastu se skvělou a tisíciletou, v moudrosti klasiků ukotvenou velkou čínskou… Ne, nevím, vážně nevím…
Naopak ale vím docela jistě, že bych byla ráda, kdyby mě nakladatelství Pinguin o odchylkách vůči originálu alespoň rámcově informovalo. Abych si pak nemusela připadat jako idiot.
Recenze Olgy Lomové končí otazníkem: "Bude zajímavé sledovat, jak všechny tyto skutečnosti zprostředkuje budoucí překladatel anglicky mluvícím čtenářům." Taky jsem zvědavá, pro jaké řešení se rozhodnou tvůrci české verze – a nijak jim to rozhodování nezávidím.
Jiang Rong. WOLF TOTEM. Přeložil Howard Goldblatt. New York: Pinguin Press, 2008