Vzpomínáte? Východoindická splečnost, Tygr z Mompračemu, Perla Labuánu, věrný přítel Yanez a padouch Brook? Loupu jablka do knedlíků a užívám si kontrast bledé anglické slečny a uhrančivého piráta se srdcem džetlemana: "Odejdete se mnou, Mariano?"
A Mariana odejde. Upřímně mě zajímá, jak tahle mladá dáma v korzetu přijme odlišnost své nové situace. Ale tvůrci to vyřeší šmahem. Nevěsta během svatebního obřadu v symbolickém gestu odloží závoj a přidá se k tanci místních žen, znázorňujícímu úkony z jejich každodenního života. Jako by přestoupila na Můstku z trasy A na trasu B.
Připomene mi to výjev v Mahábhárátě. Tam se jistá princezna v předvečer svatby dozví, že její nastávající je slepý. Sundá všechny šperky, zaváže si oči černou páskou a tu už nikdy nesundá. Změní svůj život jediným velkým slibem, a jako by pak už nikdy nezaváhala, nezalitovala, jako by nešlo o miliony okamžiků na křižovatce rozhodování – každý den ráno znova a znova vytrvat a nerozhlédnout se…
Vzpomínám na stáž v Pekingu, na lehkost, s jakou se sbližovali studenti z nejrůznějších prostředí. Některé vztahy nepřežily semestr, některé konec stáže, ale pár lidí se skutečně povdávalo a poženilo úplně "jinam". Vzpomínám na Španěla, který se oženil s úplně ebenovou kráskou z Ghany, na Italku, která si vzala morousovatého Japonce, na Čechy přiženěné do čínských rodin. A skoro všichni se rozvedli. Předcházela tomu většinou zoufalá snaha o nalezení společné existence ve "třetí zemi", kde by ani jeden nebyl znevýhodněn jazykovou bariérou, nepřítomností rodiny, nekompatibilitou svého vzdělání, třeba i odlišností hygienických návyků a spoustou dalších věcí.
Transkulturní vztahy mají kouzlo objevné plavby. Ke všem požitkům zamilovanosti nabízejí ještě vstupenku do zákulisí jiných světů. Holčičky jedné skvělé české kamarádky zdraví jejich čínský dědeček: "Makáte, soudružky, makáte?" 同志们辛苦了吗? a ony odpovídají: 为人民服务 "Sloužíme lidu" – a moct nahlédnout do vrstevnatých významů toho pozdravu je prostě paráda. Na sinologii jsme taky položertem říkávali, že manžel-ka je nejlepší slovník. A ti, kdo si pořídili čínské příbuzenstvo, nechávali většinu nás ostatních daleko za sebou, tápající a teoretizující nad knihami.
Ale dobré fungování traskulturních vztahů skrývá zřejmý paradox – na začátku je třeba mít dost odvahy a dobrodružnosti ke skoku do neznámé vody, a potom zase nebetyčnou trpělivost, disciplinovanost nebo snad ochotu k submisivitě při každodenním slaďování.
Představuju si, z druhého konce, jaká by asi musela být žena, která by mohla odejít s pirátem a být s ním šťastná. Možná, kdyby on (o něco později, než se děj tohohle seriálu odehrává) vystudoval na západě, vedl národně osvobozenecký boj a ona byla marxistka. Kdyby spolu vedli revoluci, která by jim dala společnou řeč. Nebo kdyby ona byla ve svém původním životě nepřekonatelně nespokojená – ovšem to by asi nevypadala tak spořádaně jako lady Mariana. Možná by měla ostříhané vlasy a chodila v mužských šatech. Nebo by se zamčená ve svých komnatách oddávala kouzlu opiové dýmky…
Zase mě to vede k významu kořenů – domovského přístavu, jistoty významů, minimalizace posunů. Myslím na to, jak v "amerických studiích" propadl pojem "melting pot" (tavicí kotel) a nahradil ho "salad bowl" (salátová mísa), protože velká část obyvatelstva si i po několika generacích v Americe zachovávala svou původní, nesmíchanou kulturní identitu. Já se nedivím, je příjemné, když jeden řekne: "Co ten spěch, mám jen dvě ruce a nejste tady sám!," a ten druhý ví, že je to z Cimrmana a z kterého a co předchází i co následuje.
Myslím taky na to, že dnešní americká komunita v Ulánbátaru je tak pomíchaná, že to snad víc ani nejde. U pískoviště v jejich diplomatickém areálu sedí ženy všech barev a nejrůznějších zemí původu. A rodiny zřejmě drží. Jsou američtí manželé a manželky tolerantnější a otevřenější než lidi jako já? Dokážou snáz překonávat rozdílnosti výchovy a tradic? Dokážou si lépe nalézat a pěstovat společnou řeč? Nebo je tu tolik různorodých párů právě proto, že jim vyhovuje život ve "třetí zemi"?
Tak čím to uzavřít? Snad, že "trans-kulturní tavba" je zřejmě proces, který postupuje svým tempem, který jen není dobré pře-urychlit.
A ještě mě napadá, že pěstovat si kořeny je dobré, ale srdce, srdce že je napříč světem náruživě hazardní hráč. Což je prima.
(zapsáno koncem června, chvíli před volbami a nepokoji, které pak všechno zastínily)
a ještě tohle sem chci přilepit z odpovědi pro j. noska: včera se mě někdo ptal, jestli by mi vadilo, kdyby si syn přivedl vietnamku. No jasněže ne, kdyby se měli rádi a byli spolu šťastní. navíc se mi strašně líbí, když smíšené rodiny vytvářejí dvojnásobně bohaté kulturní prostředí a jak dokážou stavět mosty. Ale smíšených párů, kterým to dlouhodobě klape, vidím mezi svými známými jen menšinu – skoro až jako by potvrzovali pravidlo. Nevím, jestli generace našich dětí už bude jiná?