A ještě jeden sen. Vidí roztažená ženská kolena a otevřený klín – vlhký a růžový, podobný škebli. Není v tom nic vulgárního, všechno tak souměrné. Ano, vyzývavé, ale nikoli smyslně. Ten obraz láká ke spočinutí. Uhne pohledem, sjede po stehnech a lýtkách až k chodidlům. Mají zdravě tvarovanou klenbu a on se zamyslí nad tím, zda jejich nositelka v dětství sbírala bosýma nohama drobné předměty. Tím sen končí.
Přistihl je, jak se společně smějí. Byly v kuchyni, něco vařily a smály se. Elena, Kateřina, Lída a Mína. Cítil se jako cizinec. Najednou ho zamrzelo, že Fanča není chlapec.
—
Telefonoval kolega z fakulty, bývalý. Přizval ho k projektu. Zadavatel je farmaceutická firma, která by mohla skoupit půl Česka, možná celé. Budují laboratoře kousek od Příbrami. Spolupráce s fakultou, stáže studentů, dotace z Bruselu. Vzal si čas na rozmyšlenou. Najednou mu připadá, že stránka se ještě neobrátila, že je v téhle etapě ještě něco nesplněno.
Telefonoval jiný bývalý kolega, jestli se mu prý náhodou neozvali stran toho grantu. Ať si dá pozor. Prý jsou kolem toho nějaké čachry. Velký prachy a kdoví, o co jim jde. Telefonovala sekretářka, že by s ním rád mluvil šéf katedry. Řekl, že odjíždí do zahraničí a že se pak ozve.
Je to dávno. Když pár let po škole vyřešili jeden výzkumný úkol (pravda, bylo to s notnou dávkou štěstí) a Václava za to udělali vedoucím oddělení. V tom opojení z úspěchu plánoval přibrat do nového úkolu i studenty, chtěl navrhnout sérii přednášek o filozofii vědy – debat o objektivitě – když přijmeme, že věda jen vytváří modely k uchopování reality, že ty modely jsou pomocné a mohou být chybné, když si to opravdu uvědomíte, otevřou se vám k řešení problémů mnohem širší rámce, rozumíte? Newtonovská fyzika je přece dávno překonaná. Začal cosi organizovat a odezvou bylo zvláštní duté ticho – žádný odpor, jen jako kdyby jeho slova padala do studny.
S trochou rozhořčení vyprávěl o průtazích kolem nového projektu doma. Byla tam tehdy i tchyně. Koukla na Václava zle, opravdu zle a sekla: „Jen tu hlavu ještě chvíli vystrkuj a pak se nediv, až ti ji urazej. Nejsi už malej smrad, abys neměl rozum.“
Neměl ji rád. Dokázala být vulgární, což se mu u ženy ošklivilo. Dokázala urážet, bez okolků nazývat věci nejošklivějšími jmény. Nebyla hodná na Elenu, to věděl, proto se nikdy nesnažil si ani na něco hrát ani o nic usilovat.
Zvláštní, že když uvažuje o té nabídce, nutí ho to myslet na Eleninu matku. Zřejmě podvědomý strach vystrčit hlavu, do něčeho se pustit?
Rozhodně není připravený se vrátit mezi staré kolegy.