Amitav Ghosh má rozepsanou trilogii se souhrnným názvem Ibis. Česky zatím nevyšel ani první díl The Sea of Poppies (Moře máků, 2008) ani druhý The River of Smoke (Řeka kouře, 2011). Nakladatelství BB art ale vydalo Ghoshův Hladový příliv (The Hungry Tide, 2005) a Skleněný palác (The Glass Palace, 2001), a protože Ibis sbírá ceny, dost možná na něj taky dojde, i když překladatel se pořádně zapotí.
Amitav Gosh se narodil v r. 1956 v Kalkatě (Západní Bengálsko), část dětství strávil v Bangladéši a na Srí Lance. V roce 1982 získal doktorát ze sociální antropologie v Oxfordu, později pracoval v Egyptě, Indii a Kambodže. Dnes tráví hodně času na univerzitách ve Spojených státech. Takže nepřekvapí, že hlavním tématem jeho románů jsou cesty, stěhování, opouštění starých domovů a zakládání nových. Sám k tomu říká, že spíš než nové začátky ho zajímá ohlížení ke kořenům, které předurčují myšlení a jednání poutníků, a jazyky, kterými se poutníci dorozumívají. Své knihy píše převážně anglicky.
Přečetla jsem v divém tempu The Hungry Tide (Hladový příliv) a The River of Smoke (Řeka kouře), abych si stihla udělat představu, než si Ghoshe půjdu prohlédnout a poslechnout „live“. A po devíti stech stranách jeho textů mám trochu pocit, že se mi země houpe pod nohama. Všechno se odehrává na vodě, k tomu co chvíli foukne, hladina se rozvlní, loďky roztančí, osudy prolnou, aby je další náraz větru zase rozpojil. Pro suchozemce je to velmi exotická zkušenost.
Jestli vás zajímá, jak vypadá dnešní multi-kulti post-koloniální literatura v čisté podobě, čtěte dále:
The Hungry Tide je holdem ostrovní krajině v deltě Gangy. Mladá vědkyně Piya sem přijíždí z Ameriky zkoumat říční savce a objevuje důvěru v lidi. Úspěšný podnikatel Kanai přijíždí z Kalkaty převzít dědictví po strýci a objevuje kus rodinné historie. Ladění je spíše intimní, ale zajímavý je i motiv rozvojového projektu skotského průmyslníka, který se v 19. století pokusil v krutém prostředí záplavových ostrovů vybudovat idealistický socialismus. Čtení příjemné, ale přestože vodní krajina a motiv porozumění beze slov mají velký poetický potenciál, v mém čtení se nerozehrál, snad pro určitý pedantismus v pojmenování a popisech, který přetlouká atmosféru. A určitou ostražitost ve mně vyvolávaly i jemné marxistické sentimenty.
The River of Smoke je silnější káva – v první řadě pokus o co nejdetailnější oživení kusu historie, konkrétně Kantonu v roce 1838, před vypuknutím prvním opiové války, a v druhé řadě mravní manifest. Teprve za nimi a zase trochu ve stínu stojí poetika.
Kanton a opium
V době panování poslední císařské dynastie se Čína stále důsledněji uzavírala před okolním světem a na konci 18. století už byl cizincům vstup povolen (s výjimkou diplomatických audiencí u císaře v Pekingu) pouze do dvou měst: Kantonu a Macaa. Objem obchodu s Čínou přesto narůstal. Dařilo se hlavně exportu čaje, porcelánu a hedvábí. O import Čína dlouho zájem neměla. Situaci zvrátilo až indické opium. Obchodníkům, v čele s Východoindickou společností, se ho podařilo prodávat (a posléze pašovat) do Číny takové množství, že opiová závislost začala paralyzovat čínskou společnost, a odliv stříbra, kterým se za opium platilo, destabilizoval hospodářství. Čínské úřady se několik desetiletí marně snažily dovozu zabránit. V roce 1839 využili Britové jeden ze zákroků čínských úřadů jako záminku k vyhlášení války a ve dvou tzv. opiových válkách čínské císařství de facto zdevastovali.
V čínské historiografii se na opiových válkách s oblibou ilustruje „barbarství západních imperialistů“ a zároveň i „prohnilost čchingského státního uspořádání na sklonku císařství“. Podle Amitava Ghoshe však historiografie žádného národa zatím dost nezpracovala téma vlastního obchodování s opiem před vypuknutím válek. Téměř zapomenuté podle něj zůstává, jak pod vlivem enormní poptávky vznikaly v Indii monokulturní opiové oblasti nebo jak byla droga do Číny pašována. Gosh nasbíral úctyhodné množství historických materiálů a právě tohle se v trilogii pokouší rekonstruovat. S nadsázkou říká, že jde o první románové dílo, které vznikalo v archívech obchodní komory.
Průtokové komunity
Obchod s opiem se odehrával hlavně na vodě, v prostředí ze své podstaty proměnlivém a nepředvídatelném. Postavy románu jsou stále v pohybu a na cestách, a to otevírá prostor pro setkávání a prolínání, k jakým by v ustáleném životě mnohem svázanějším konvencemi a tradicemi, nemohlo dojít. Navazují se nečekaná přátelství, rodí nemanželské děti, vznikají nové jazyky. V románu vystupuje mnoho míšenců, nejčastěji (ale nikoli výhradně) potomků evropských a indických obchodníků a východoasijských žen. Vystupuje tu řada příslušníků nejrůznějších menšin, podivínů, lidí na útěku před zákonem i před sebou samými.
K hlavním hrdinům patří například úspěšný obchodník s opiem Bahram Modi, příslušník perské menšiny usazené v Bombaji, vyznáním zoroastrijec. Svůj život dělí mezi Bombaj a Kanton a na každém z míst žije téměř jako jiný člověk, s jiným chováním, s jinou ženou a potomky.
Popisy Kantonu zprostředkovává Robin Chinnery, excentrický malíř, fiktivní syn skutečného britského George Chinneryho a indické tanečnice. Jeho postřehy jsou vtěleny do dopisů a adresovány Paulettě, dceři francouzského botanika vychované v Indii, která je členkou botanické expedice, jako žena však do Kantonu nemá přístup.
Amitav Ghosh rád volí své postavy tak, aby co nejpestřeji zastupovaly různé národnosti, vyznání, jazyky a společenské vrstvy. Vzniká tak řetězové spojení, díky němuž různé historické události rezonují i na velmi vzdálených místech a v nečekaných situacích. V The River of Smoke dokonce Bahram Modi navštíví ostrov Svaté Heleny a hovoří s Napoleonem. Setkání je zinscenováno s jemným ostenem vůči přezíravosti evropské koloniální honorace, což je téma, které pak probleskuje románem až ke gradaci před opiovou válkou. Bahram Modi se plaví na lodi s evropskými cestujícími, od většinové společnosti je však po celou dobu oddělen přezíravým nezájmem Evropanů. Při zastávce na Svaté Heleně se chtějí Evropané setkat s Napoleonem, ten však k setkání svolí jen pod podmínkou, že si bude moci pohovořit i s perským velmožem, o jehož přítomnosti na lodi se doslechl. Teprve potom se Bahram Modi stane pro spolucestující „viditelným“.
Rozhovor s Napoleonem Ghoshovi poslouží ke geopolitckému úvodu do situace v Kantonu, včetně stránky jazykového dorozumívání takzvanou ‚pidgin English‘:
…the common language of trade in southern China wa s a kind of patois – or, as some called it ‚pidgin‘, which meant merely ‚business‘ and was thus well suited to describe a tongue which was used mainly to address matters of trade. Even though many Chinese spoke English with ease and fluency, they would not negotiate in it, believing that it put them at a disadvantage in relation to Europeans. In pidgin they reposed far greater trust, for the grammar was the same as that of Cantonese, while the words were mainly English, portuguese and Hindusthani – and such being the case, everyone who spoke the jargon was at an equal disadvantage, which was considered a great benefit to all. (str. 163
Zmatení jazyků
Amitav Ghosh dost dobře nemohl napsat román v jazykové spleti, kterou se návštěvníci Kantonu dorozumívali:
… leaping to the window he would thrust his head out and begin to shout greetings, sometimes in Gujarati (‚Sahib kem chho?‘), sometimes in Cantonese (‚Neih hou ma Ng sin-saang? Hou –noih-mouh-gin!‘), sometimes in pidgin (‚Chin-chin, Attock; long tim-no see!‘); and sometimes in English (‚Good morning, Charles! Are you well?‘). (str. 209)
ale využil co nejrůznějších variant angličtiny – kromě pidgin English také tzv. kreolštinu s prvky francouzštiny a spoustu dobových archaismů a námořnického slangu.
Kupodivu čtenář si po chvíli zvykne a na Ghoshových webových stránkách je k dispozici glosář mnoha desítek nejčastěji použitých exotických výrazů. Ale neumím si představit, jak by se tahle jazyková spleť dala přeložit do češtiny – zvlášť když jako suchozemský národ nejspíš (ale kdoví) nemáme zdaleka tak rozsáhlé a pestré pojmosloví námořnické.
Život ve všech formách
Kromě historie a lingvistiky hraje v Ghoshových románech důležitou roli krajina (přesněji možná specifické ekotopy), živá příroda a obecně biologie. V Řece kouře tvoří jednu z dějových linií pátrání po nových okrasných květinách pro evropské zahrady. Tímto botanickým motivem se Ghoshovi daří zabít hned několik much jednou ranou. Popisy skutečných květin i jejich zobrazení v dobových herbářích a na čínských obrazech jsou v textu velice dekorativní a osvěžující. Botanici zároveň v knize zastupují nadšence a vědce 19. století se svým specifickým pohledem na svět. A konečně, na rafinovaném umění zahrad se ukazuje vyspělost čínské civilizace a ochotu, s níž si čínské kulturní vymoženosti Evropa přisvojovala – viz všechny vistárie, azalky, prvosenky, kamélie aj. v britských zahradách.
Historie, dobro a zlo
Ghosh je Čínou 19. století fascinován – není pro něj prohnilým skomírajícím impériem, ale spíš pokladnicí poznatků a dovedností. Čínské úřednictvo v románu reprezentuje vzdělanec a velice schopný císařský zmocněnec Lin Zexu. Lin se pokusil zastavit ilegální dodávky opia nejen přísnými edikty, ale i apelem na lidskost a rozum cizinců. (Jeho legendární provolání ke královně Viktorii z roku 1838, které proslulo i jako vzor stylistické elegance, Ghosh obsáhle cituje) A konečně proti izolaci Číny vůči okolnímu světu Ghosh vyzdvihuje unikátní pestrost a dynamičnost cizinecké enklávy Kantonu, který byl podle něj jediným skutečným mezinárodním městem své doby, protože se tu setkávaly a prolínaly všechny národnosti světa, tak jak jsou skutečně proporčně zastoupeny.
Do vlastního Kantonu cizinci nesměli, ale v rámci cizinecké enklávy Fanqui za hradbami města měli 13 tzv. faktorií – nikoli továren ale spíše zahraničních zastupitelstev – paláců v evropském stylu, kde se vyjednávaly obchody. Tato cizinecká enkláva byla v r. 1856 srovnána se zemí a místo ní později vznikla nová cizinecká čtvrť na ostrůvku Shamian, kam byl Číňanům, s výjimkou sluhů, zapovězený přístup. Jeden z Ghoshových hrdinů o ní na posledních stránkách románu říká:
I hated the dull, European buildings of Shamian, with their prim facades and their pediments of murderous greed: the new enclave was like a monument built by the forces of evil to celebrate their triumphal march through history. (str. 516)
Zdálo by se, že hlavní odsudek Ghosh adresuje ziskuchtivosti obchodníků s opiem. Poslední kapitoly románu, popisující jednání cizinců v kantonské Obchodní komoře, obsahují řadu pasáží poukazujících na pokrytectví, s nímž se zříkali odpovědnosti za účinky opia, a odhodlání v obchodu pokračovat za každou cenu:
…we have obeyed the laws of Free Trade – and it is no more possible to be heedless of these laws than to disregard the forces of nature, or disobey God’s commandments.“ (str. 406)
Ale v postavě Bahrama Modiho ukazuje Ghosh i určité porozumění pro důvody, které člověka mohou vést ke „smlouvě s ďáblem“, a pro okolnosti, které mohou velice znesnadnit vyskočení z rozjetého vlaku drogového obchodu. Bahram Modi patří k těm, kdo se obchodování do poslední chvíle odmítají vzdát, ale přesto je zobrazen jako člověk, kterému nechybí svědomí.
Naopak většina západních obchodníků se kromě ziskuchtivosti proviňuje v Ghoshově podání ještě těžším hříchem, totiž arogancí. Ta se odhaluje ve chvíli, kdy císařský zmocněnec Lin Zexu vydá ultimátum: obchodníci mají odevzdat veškeré opium z lodí v přístavu a zavázat se, že s pašování skončí. Pokud tak neučiní, budou exemplárně popraveni někteří čínští úředníci, kteří dosud zprostředkovávali veškerý obchod s cizinci. Přestože tito úředníci byli do této chvíle nepostradatelnými partnery cizinců a že bez jejich pomoci by nikdy nenabyli svých pohádkových zisků, náhle se ukazuje, jak hluboké rasové předsudky skutečnému partnerství brání. Zaznívají například komentáře jako tento:
It is surely apparent to you, is it not, that effeminacy is the curse of the Asiatic? It is what makes him susceptible to opium; it is what makes him so fatefully dependent on government. If the gentry of this country had not been weakened by their love of painting and poetry China would not be in the piteous state she is in today. Until the masculine energies of this country are repúlenished and renewed, its people will never understand the value of freedom; nor will they appreciate the cardinal importance of Free trade. (str. 437)
Umím si velmi dobře představit, že podobný argument by někde mohl zaznít i dnes. A pro Amitava Ghoshe jde o žitou zkušenost – v přednášce zmínil, že když začal sbírat literární ocenění a přijížděl do Evropy na setkání se čtenáři, připadalo mu, že se na něj dívají trochu jako na psa, který umí panáčkovat: šikovné zviřátko.
Sama vím, jak rozporuplnými pocity může člověk uprostřed cizí kultury procházet, a líbilo se mi, jak Ghosh vystihl ten moment, kdy na místo rozporuplnosti nastoupí nesmlouvavé dělení na „my“ a „oni“ a kdy jsou určité skupiny lidí vyloučeny z lidské vzájemnosti. Tohle téma je pořád aktuální.
Závěrem
The River of Smoke je fascinující čtení na pomezí beletrie a literatury faktu, a to především v tom, jak ukazuje pestrost lidských osudů a způsoby, jakými do nich zasahuje „velká historie“. V mém čtení ale román trochu zůstal dlužen vnitřímu světu postav. Při popisech všech dynamických komunit v přístavech mi vytanul na mysli pojem „tekutá modernita“ Z. Baumanna – snadnost přemisťování, oslabování tradic a rozostřování norem. Očekávala jsem pak více testování individuálních charakterů a rozpracovanější střety loyalit. Ale jak je Ghosh skvělý v popisech kulis a rekvizit, tak v pochodech moderní rozpolcenosti zůstává zdrženlivý. Způsob vyprávění je velmi tradiční a působí řekněme spíš jako dobře kolorované staré pohlednice než jako kus života.
V tom se The River of Smoke liší od románů jako je třeba Fowlesova Francouzova milenka, která taky obsahuje velmi podrobné historické a sociologické pasáže, ale hlavní hnací silou jsou emoce. Nebo Forsterova Cesta do indie, kde se odhaluje právě ona rozpolcenost mezi věrnosti kořenům a citům, mezi předsudky a lidskostí. Ghosh má v mnohém blíž k non-fiction a připomněl mi tak knihu R. Holmese The Age of Wonder: How the Romantic Generation Discovered the Beauty and Terror of Science (psala jsem o ní tady). A opravdu by se mi líbilo, kdyby se někdo se stejným zaujetím pro detail chopil výpravného filmového zpracování.
Rozhodně pozoruhodné čtení!