Mám hrůzu z násilí. A žiju s vědomím, že nevíme dne ani hodiny, něco rozdrnčí temné struny v sousedech a bude „to“ tady. Z textu k přeložení na mě padala úzkost. A podobně i z toho, kolik je na internetu nadšených military stránek. Chlapi pitomí, myslela jsem si nad sporákem a dumala o nejvhodnějším ostrovu v Tichomoří, kam bychom se s dětmi mohli uklidit, kdyby se něco začalo dít. Jak bych je uchránila od vojákování. Pak jsem si uvědomila, že odmalička mají z každého kousku dřeva pistole. Že ponk, co dostali k vánocům, každé ráno rozeberou a jeho plastovýma nohama se mlátěj jako mečem. Chlapi pitomí.
Překládala jsem dál a propadala tomu taky – vzrušení před bitvou, strategické lsti, hrdinské činy, dramatické zvraty v osudech jednotlivců. Válka je fascinující mechanismus. A otázka postupně stála jinak: kdyby se začalo něco dít, jak se zachová temná struna v nás? Když ne agrese vůči druhým, co s námi udělá potřeba vlastní sebezáchovy? A hrůza byla zpátky. Kéž jsme uchránění takové zkoušky!
Vytanula mi scéna z filmu Kolotoč kolem mé hlavy: skupinka lidí stojí na verandě oprýskaného venkovského zámečku a volá: „Budeme na sebe hodní! Budeme na sebe hodní! Budeme na sebe hodní!“ Chovanci psychiatrické léčebny a krédo hodné bláznů, utopistů a naivek. Ztráta rozumu. Nekritické přitakávání ovcí. Smrádek, ale teploučko. Ale mateřská láska v mém břiše (kde jinde) přikyvuje – no a co!
Ještě stále s jistým ostychem osahávám kvoční křídla, co mi po porodech narostla. Byla bych raději za vlčí zuby. Ale co nadělám. Večer vyhlížím z okna, už aby bylo hejno pohromadě, a úzkostlivě bdím nad pohodou společného žvance. Po nocích zase u filmů s happy endem truchlím nad problematičností trvalé udržitelnosti čehokoli.
Úděl kvočny je tíživý. Stále ve střehu. Je s tím spjatá citelná ztráta smyslu pro humor a jistá sobecká bezohlednost: oči vyškrábat každému, kdo by idylu ohrozil. Taky hrabivost: všechno pro rodinu, a ochablý zájem o obecné blaho a ideály vůbec. A je toho víc…
Budeme na sebe hodní? Pche!
PS: Zvláštní, asi za to, že jsem onehdá volala po zrušení diskusí, mi skoro v každé někdo opraví nějakou zásadní chybu. Ten film se jmenuje Cesta kolem mé hlavy (J. Papoušek, 1984). Díky PK!