Takže: V Mongolsku je obrovská spousta českých stop. Říká se, že 1% obyvatelstva mluví česky a spousta významných projektů je stále ještě tak či onak spjatá s některým z mnoha absolventů československých vysokých škol (více zde). Česko tu má pořád ještě dobrý zvuk, i když neutěšená situace mongolských pracantů v Čechách zadělává na opak (třeba takhle). Vietnam neznám, ale předpokládám, že to tam bude podobné. Čína je gigant a míří mezi velmoci, ale i v ní je pro určitou skupinu prodemokratických intelektuálů Česko spjaté s pražským jarem, a proto ceněné – třeba Charta 77 byla prý inspirací ještě loni v prosinci pro čínskou Chartu O8!
Předpokládám, že pro obraz Česka na Dálném Východě mělo velký význam naše začlenění do socialistického bloku, ale zdá se mi, že jen to samo o sobě pro opravdu zajímavé projekty nestačilo. Zásadní byla práce vynikajících českých orientalistů (např. Jaroslava Průška nebo Pavla Pouchy), kteří dokázali navázat přátelské osobní vztahy s nejpřednějšími asijskými vzdělanci. A dokázali je zaujmout natolik, že tito pak četli K. Čapka, J. Nerudu, J. Haška a také komunistický symbol J. Fučíka. V Mongolsku pak překládal z češtiny třeba B. Rinčen – jeden z nejvěhlasnějších mongolských spisovatelů 20. století.
Bylo by určitě zajímavé tuhle česko-asijskou družbu 30. – 50. let blíž prozkoumat – nakolik v ní byly podstatné ideály a vzdělanost a nakolik už kulturní politika a propagandistické mechanismy. Jisté je, že mnozí zúčastnění intelektuálové na obou stranách byli později pro nepohodlnost nebo nepoddajnost své kritické mysli perzekuováni.
Kulturní spolupráce v rámci socialistického bloku sice pokračovala – v Asii fungovaly bohemistiky, vyměňovaly se kulturní delegace apod., ale zdá se mi (a kdyžtak mi to vyvraťte), že potom už to nikdy nebylo s takovým nasazením a místo kulturních nadšenců produkovaly asijské (socialistické) katedry bohemistiky hlavně překladatele odborných textů a tlumočníky pro praxi. (Zajímalo by mě, jak to v 70. a 80. letech vypadalo třeba v Japonsku, kde má bohemistika podle všeho také dobrou tradici.)
Díky Ludmile Vojtkové, která lektorovala na bohemistice v Pekingu a teď učí v UB (více zde), se mi dostal do ruky seznam 16 knižních překladů z češtiny, jak je eviduje ulánbátarská univerzitní knihovna. Obsahuje především: A. Jiráska, M. Pujmanovou, J. Haška a K. Čapka (detaily zde). Poslední položka (Krakatit) vyšla v roce 1993. Mongolsko nezná povinné výtisky pro knihovnu, takže seznam si nečiní nárok na úplnost, ale o moc víc překladů asi nevzniklo, už proto, že překládání v Mongolsku obecně moc nekvete – opakovaně slýchám, že donedávna si vzdělanci všechno přečetli rusky a že současné překlady do mongolštiny za moc nestojí – ke škodě čtenářů i mongolštiny samotné.
V Číně jsou v současné době na pultech velké edice Kundery, který je velkým hitem a jehož knih se údajně prodaly miliony výtisků – ovšem překlady jsou pořizovány z francouzštiny a sám Kundera je vnímán jako francouzský spisovatel (více např. zde nebo zde). Slušný ohlas mají i překlady I. Klímy, J. Seiferta a z nejposlednější doby také B. Hrabala. Ale české překladatelství žije z podstaty – paní Liu Xingcan, nositelka ceny Gratias agit, která má na českých překladech do čínštiny asi největší zásluhu (více třeba zde), je dnes už přes sedmdesát let.
A jaké jsou vyhlídky? V Mongolsku i Číně je bohemistika na umření – mongolským bohemistům se letos ruší český lektorát, takže promovat budou napřesrok bez vedení rodilého mluvčího, a další ročník už se zřejmě neotevře. V Číně je budoucnost taky nejistá. Katedry bohemistiky existují také v Severní i Jižní Koreji a v Japonsku, ale o stavu překládání v těchto zemích zprávy nemám.
Říkám si, jaká je škoda, že asijské bohemisty-literáty málo podporujeme a že s dobře vybranými, hezky graficky vypravenými a propagovanými knížkami se dá udělat docela díra do Asie i za nevelký peníz. Jestli ovšem o něco takového stojíme a jestli dobrou pověst dokážeme využít.
Třeba by k nám pak chtěly nejen nekvalifikované mongolské ruce, ale i děti bohatých Mongolů se zájmem o evropské vzdělání nebo mongolské mozky se zájmem o zajímavé uplatnění. A Čína by si zase mohla opravit názor, že Česko je ta zemička, která furt šťourá a provokuje, ale světu může nabídnout leda fotbal a pivo.
V Číně je potíž s kulturními schvalovači – před časem prý už bylo na spadnutí české kulturní centrum, ale muselo k ledu. Mongolsko je snad přístupnější a napadlo mě, že malý překladatelský projekt by se tu hezky vyjímal. České ministerstvo kultury prý po vydání knihy uhradí honorář překladateli, čeští podnikatelé by třeba zasponzorovali hmotnou stránku a z rozvojovky by (možná?) šlo uhradit školení na FF UK v překladatelském semináři v duchu pražského strukturalismu (že se to prostě musí přeložit pořádně).
Přemýšlím teď nad tím, co by se takhle dalo přeložit a vydat – líbí se mi představa povídkového výboru od války do dneška. Je to zatím jen nápad, ale přesto: máte návrhy?
Velký dík Ludmile Vojtkové a Zuzce Li.