Když skončila Kulturní revoluce (1967-1977) a rozjelo se "pekingské jaro", vynořila se otázka, jak je možné, že čínský národ mohl masově páchat taková revoluční zvěrstva. Po celá 80. léta pak pokračovala v různých formách (taky v literatuře) živá debata o "národním charakteru" a zdali v něm není něco zkaženého.
Bo Yang žil na Taiwanu, ale tohle téma mu bylo vlastní a jeho texty, především kniha "Ošklivý Číňan a krize čínské kultury", měly velký vliv i mezi čínskými intelektuály na pevnině (přestože oficiálně byla kniha několik let zakázaná).
Bo Yang nemilosrdně tvrdil, že v čínském národě je zkaženého mnoho – že je nadutý, hlučný, bezohledný, má sebemrskačskou zálibu v totalitě a mizerné hygienické návyky. Ilustrovat se to prý dá podle Freuda: národ, stejně jako dítě, prochází orální, anální a sexuální vývojovou fází a Číňani podle Bo Yanga uvízli v té druhé, pročež ještě neumějí kolem sebe udržovat čistotu, jsou hluční, nedůtkliví a nesamostatní jako malé děti. Proto také nedokážou nést odovědnost za své činy a inklinují k totalitnímu společenskému uspořádání. A na vině je prý tradiční kultura, která jednotlivce soustavně po tisíciletí zašlapávala do hlíny.
Bo Yang v knize reagoval na kulturní konzervatismus čankajškovského Taiwanu – na představu, že za všechna zla může westernizace a úpadek tradičních hodnot a že náprava je možná pouze obratem k tradici. (Knihu, která slibovala pořádný skandál, taky musel vydat v Hong Kongu.) Na pevnině levicoví intelektuálové a komunisti pálili do feudální minulosti už od vyhlášení republiky, ale vykreslení čínského národního charakteru v takovýchhle barvách narazilo v půli 80. let pochopitelně taky na značný odpor.
Ale zaostalost byla fakt. A kulturní revoluce za krkem taky. A co s tím? Hlasy, že Číňani nějak musí být jako jednotlivci silnější, nezávislejší a zodpovědnější, přicházely i odjinud. A Freud se taky líbil – představa, že sexuální přitažlivost může být hnací silou, která jednotlivce vymaní z pout rodičovské a snad i společenské autority, byla příjemnou protiváhou tradičního obrazu ženy svůdnice, která stahuje nadějné kandidáty konfuciánské vzdělanosti do bahna. Zkrátka řešilo se to ve velkém a zajímavě. A bez výsledku, což v tomto případě asi nevadí. Hlavně, že se diskutovalo.
Škoda, že doba těchhle odhodlaných diskusí "až na dřeň" dávno skončila. Bo Yang je provokatér a nelze ho brát doslova. Ale byl inspirativní a vznášel otázky. Dneska už se myslím hraje zase hlavně na jednoznačnost bez otázek. A jestli kdy olympiáda byla šancí na ono kýžené posílení čínského jednotlivce, je zřejmé, že raději pořádně přiložila právě na oheň nacionalismu a hurá skvělých úspěchů čínského národa v délce tří tisíciletí. Možná se jí Bo Yang ani nechtěl dožít.
Nicméně. Letos má na Taiwanu vyjít aktualizovaná komiksová verze "Ošklivého Číňana", kterou připravil sám Bo Yang pro "nečtoucí mládež". Tak třeba se zase dostane i na pevninu a třeba zase nějakou debatu rozdmýchá – v té úplně nejnovější generaci.
Pro info: Bo Yang (pseudonym, pod nímž psal cca od r. 1960), narozen pod jménem Guo Dingsheng r. 1920 v provincii Henan. Po vítězství komunistů nad nacionalisty v r. 1949 uprchl na Taiwan. Za publicistickou činnost uvězněn v roce 1968 čankajškovským totalitním režimem na 9 let. Po kulturní revoluci, když jeho eseje pronikly na pevninu, byl kritizován (a krátce i zakázán) komunisty za to, že uráží čínský národ. Byl pětkrát ženat a má pět dětí. Byl křesťan. Zemřel na Taiwanu letos 29. dubna ve věku 88 let.
伯阳。丑陋的中国人