(publikováno 12.9.2007 na www.totem.cz pod názvem Jeden den)
Zamiloval se. Neměl to slovo rád, příliš často je slyšel nebo četl ve spojitosti se vztahy, které mu připadaly povrchní nebo vulgární. Navíc jako by ten výraz člověka svlékal ze šatů. A přitom, při vší nemístnosti, bylo tak frekventované – nadužívané. Neměl to slovo rád. Ale pro náhlé svírání na prsou a hřejivý pocit štěstí, které pocítil to dopoledne, když ho slečna z realitky nechala vystoupit na úzké asfaltce lemované rozkvetlým křovím a ukázala do svahu, neměl jiný výraz. Do domku se zamiloval na první pohled.
Ještě ráno nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco dobrého, že by se jejich zoufalá honba za novým domovem měla posunout kýženým směrem. Nebylo ještě ani šest, když ho probudilo vytrvalé: „Tááááátíííí, náááápííít! Tááátííí, nááápííít! Tááátííí, nááápííít!“ Chtěl spát, chtěl zoufale spát a dospat alespoň část chronické únavy nastřádané za poslední měsíce a roky večerního vedlejšáku v jazykovce a nočního pláče – hlad, zoubky, strach ze tmy, počůraná postýlka… Světlo mých očí, poklade, zlatíčko, přestaň na pár hodin existovat, aspoň na chvíli, aspoň na deset minut, myslel si mrákotně. Nechte mě všichni ještě chvilku spát…
„Kde je maminka?“ řekl jako se tonoucí chytá stébla.
„Maminka spí,“ ozvalo se vedle něj odhodlaně a Kateřina si přetáhla peřinu přes hlavu.
„Tááátííí, nááápíít! Tááátííí, nááápíít!“ Křičel mu Jonáš do ucha.
„Pšššt, vzbudíš sestřičku, pojď si ještě hajnout,“ poslepu zašátral po dítěti a pokusil se ho zastrčit vedle sebe pod peřinu. „Ještě je noc. Spi.“
„Tááátííí, nááápííít!“
„Ježiš, Václave, nemůžeš mu to pití donést?“ A Kateřina naštvaně odhrnula peřinu, vrávoravě slezla z postele, došla do kuchyně, natočila vodu a cestou zpátky šlápla na hranu kostky z dětské stavebnice: „Ježišmarja, tohle neni život!“ Byla rozcuchaná a rozlícená a vůbec nevypadala jako to milé děvče, které si Václav před pár lety bral.
„Prosim tě, dojdeš se kouknout na ten domek,“ řekla Kateřina o chvíli později, když učesaná, oblečená a smířlivá krmila Aničku, zatímco Jonáš byl zpátky v postýlce a konečně spal. „Musím s Aničkou na očkování a nevím, jak dlouho to bude trvat.“
Znamenalo to utrhnout se z práce. Bude muset sehnat supl na odpolení biologii v osmičce. To se nikomu nebude chtít. Ale nechtěli propást termín prohlídky. Cena byla dobrá, lokalita slibná, a nájem, který platili ve stávajícím bytě, neudržitelný.
„Nějak si to zařídím.“ Zabručel, aby jí bylo jasné, jak moc se musí obětovat.
Když se obouval, vyšla Kateřina z koupelny a řekla: „Prosim tě, nemáš u sebe ještě brufen? Mě zas bolí hlava.“ Sáhl do kapsy a podal jí dvě zapatlané růžové tablety.
„Dík,“ řekla. „Nejsme ještě feťáci, viď?“
„Snad ne,“ povzdechl si a vzal to po schodech klusem, aby stihl autobus.
dotýkej se mě jedním prstem, tam kde končí bdění, na čáře ponoru, na bodu tání, až do pekel, až do svítání…
Makléřka ho vyzvedla na metru a vezla podél Vltavy. Potom zabočila úzkou rozbitou asfaltkou podél potoka. „Tenhle to je,“ řekla a v jejím tónu byla nejistota. Jako by se omlouvala za to, co nabízí. Vedle cesty stál ošklivý domek s amatérky přistavěnou garáží a patrem z neomítnutých cihel. Na dvorku se sušilo prádlo a po zemi se válely konve, cihly, hračky a jiné haraburdí. Ale kolem té hrůzy vedly kamenné schůdky o patro výš – na travnatou terasu s jabloněmi, kde stál domek, o který šlo. A ten Václava uchvátil. Přízemní venkovské stavení se sedlovou střechou a okny v dřevěných mřížkách.
Vystoupali po schůdkách, prošli po čerstvě posekané trávě a makléřka otevřela. Vešli do tmavé, vlhce vonící chodby. Na konci stála kamna na dřevo. Václav si představil, jak v kamnech praská a jak s Jonášem a Aničkou chodí do kůlny pro třísky. Líbilo se mu to.
Makléřka řekla: „Pokoje jsou hezké – zvlášť tenhle.“ A otevřela dveře do nečekaně velké místnosti se čtyřmi okny. „Světlo sem jde celý den,“ pokračovala. Václav z toho pochopil, že do zadních pokojů jde světlo jen po ránu. Ale tady bylo nádherně. Dřevěná podlaha, čistě bílé stěny, za okny zeleň a v listech slunce. Nádhera. Kdyby se probourala zeď do předsíně ke kamnům…
Vyšel se podívat na zahradu. Byl z ní krásný výhled na řeku. Na zápraží stála jednoduchá dřevěná lavice. Sedl si a nechal se hřát sluncem. Kousek od vchodu rostl dokonce ořešák. Dokonalost sama. Představoval si, že v létě vynesou stůl, postaví ho pod strom a budou tam s dětmi a hosty jíst. Večer si přinesou petrolejku.
Cestou k autu se ještě ohlédl a uviděl makléřku, jak strká klíč pod rohožku.
Těšil se, že se s Kateřinou k domku vrátí, třeba hned večer, a byl si skoro jistý, že i ona bude souhlasit, že vyřídí hypotéku a že se přestěhují a začnou s úpravami ještě do zimy.
Ale v práci ho čekal vzkaz, že Kateřina je s Aničkou v nemocnici. Spěchal za nimi a děs z nemoci a dětského strádání v něm přehlušil všechny ostatní dojmy toho dne.
Kateřina mu roztřeseně vylíčila ošklivou reakci na očkování. Křeče, dušení, záchranku, dítě napojené na monitorovací přístroje. Promítl si nesčetně okamžiků, kdy si přál, ať se děje co se děje, hlavně ať děti dají pokoj. To má za to, že nebyl dost milující a trpělivý. Objal svou ženu a řekl: „To bude dobrý.“
Kateřina zůstala přes noc u Aničky. Jonáše si vzala babička – prý u ní bude klidnější. Václav zůstal v nemocnici, jak dlouho to jen šlo, a pak se vrátil do prázdného bytu. Zapnul počítač, ale nemohl se na práci soustředit. Překlikal kanály v televizi, ale všechny programy ho popouzely. Obul se a vyšel ven.
dotýkej se mě jedním prstem na spánku jako pistolí…
Nastoupil na metro a teprve po pár stanicích si uvědomil, že jede tam, kde ho dnes dopoledne vyzvedla makléřka. Vystoupil a teplým večerem se vydal k domku. Cesta autem trvala asi deset minut, pěšky víc než hodinu. Konečně kráčel po rozbité asfaltce. Rozkvetlé keře voněly. Někde křičelo dítě a on myslel na Aničku, jestli je ještě na přístrojích. Otevře si dům, vyměří jednotlivé místnosti a zítra Kateřině předloží pečlivě rozkreslený plán rekonstrukce se všemi detaily. Děti tu budou šťastné.
Na chodníku seděly dvě dětské postavičky. Pomyslel si, že je na ně už dost pozdě. Když přišel blíž, zjistil, že jsou to cikáňata, chlapeček a holčička, nejspíš ještě předškolní. Kluk řekl: „Hele, debil. Debil jde.“ A oba se rozesmáli. Přátelsky se na ně usmál. Odvděčili se mu salvou dalších nadávek do zad.
Došel k úzkým kamenným schůdkům vedle slepené barabizny a vystoupal nahoru. Domek v letním šeru zářil bílou omítkou i jednoduchými liniemi. Krásný dům. Václav si sedl na lavičku přede dveřmi a váhal. Přeci jen je to cizí majetek, neměl by chodit dovnitř. Ale když už vážil tak dalekou cestu.
Sehnul se pod rohožku, ale klíč nenahmatal. „Sakra,“ uklouzlo mu.
„Ztratils tam něco?,“ ozval se za ním příkrý chraplavý hlas.
Provinile vyskočil a ohlédl se. Pod ořechem, skrytá ve stínech seděla ve skládacím křesílku nezřetelná postava. Teď vstala a šla k němu: „Co tady chceš?“
Byla to žena, odhadem kolem šedesátky. Mohutná postava, vlasy na ježka, kolem sebe exotický pléd. „Mám na tebe zavolat sousedy, nebo rovnou policajty?“
„Promiňte. Promiňte.“ Na víc se nezmohl.
Žena se na něho chvíli dívala a potom řekla o něco klidněji: „Počkej, tebe jsem tu dneska viděla. Ty to chceš koupit? Okukuješ zajíce v pytli?“
„Ano. Máme o ten domek zájem.“
„Co jsi zač?,“ zeptala se neomaleně.
„Já jsem učitel…“
„Kantor.“ Zasmála se. „To je džob pro chlapa?“
Na to neměl odpověď.
„Tak co chceš vidět? Plíseň v koupelně? Podmáčenej sklep? Zpuchřelý krovy?“
„Promiňte. Nevěděl jsem, že tu ještě někdo bydlí.“
Pozvala ho dál. V obývacím pokoji měla matraci a deku, v kuchyni pár kousků nádobí. Při prohlídce asi byly někde zastrčené, aby nezacláněly.
„Dáš si čaj?“
Byl po celém dni i po tomhle večerním překvapení tak nesvůj, že kývl, i když měl v úmyslu odtud co nejrychleji zmizet.
Nalila mu velký hrnek silného čaje, který voněl po hlíně a po kouři. Chtěl se napít, ale zarazila ho: „Takhle se to nepije!“ A nežli stačil zaprotestovat, přidala do čaje mléko a polévkovou lžíci cukru. „Tak na stěhování,“ řekla zvesela a zvedla svůj hrnek, jako by si připíjeli šampaňským.
„Kam půjdete vy?“ zeptal se konverzačně.
„Já?“ zasmála se. „Já, hochu, půjdu do kláštera.“
Chtělo se mu neovladatelně smát. Zakuckal se. Jdi do kláštera, Ofélie, pomyslel si. Představil si ji v Broumově v černobílé sutaně a bylo to absurdní. Její krátké vlasy, pichlavé hnědé oči, obhroublé vyjadřování…
„Prosím?“ řekl, aby získal čas a mohl si připravit nějakou vhodně neutrální odpověď, ale hlavou mu běžely scestné komentáře jako: „aha, prý tam dobře vaří (smích)“ nebo „opustil vás milenec? (smích)“ nebo „ano, to je prý zábavné (smích)“. Byl utahaný, nervózní, přetažený.
„Přestaň se blbě gebit, když tomu prd rozumíš,“ řekla.
Zvážněl. „Promiňte.“
„Letenky mám na příští týden a tenhle barák do tý doby potřebuju prodat. Tak sebou hoď.“
„Letenky?“ A automaticky pomyslel na Vatikán.
„Do Ulánbátaru.“ Řekla a hrdě se usmála. Hrdě a snivě.
„Ulábátar,“ usilovně se snažil rovzpomenout, „to je… To je…“
„Mongolsko.“ Řekla s něhou v hlase. „To je Mongolsko. Ráj na zemi.“ A po chvilce. „Svým způsobem.“
Pomyslel na Aničku, jestli je ještě na přístrojích. A na Kateřinu, že je určitě vzhůru a nemůže usnout. A na Jonáše, jestli ho babička nenechala dívat moc dlouho na televizi. A řekl: „Promiňte. To je tak neobvyklé – vy se chystáte do Mongolska do kláštera? Jak se taková věc stane?“ A doufal, že ho nepošle do háje, protože miloval cizí příběhy. Chtěl znát sled příčin a následků, které lidi kolem něj dovedly do situací, v nichž je potkal. Rád poslouchal cizí vyprávění a dešifroval klíče, podle kterých jeho bližní přisuzovali svým příběhům smysl a řád. Jak z nepřeberného bohatství každodenního života vybírali okamžiky, které považovali za zásadní, a jak je kladli do souvislostí s jinými okamžiky a hodnotili to které životní údobí jako šťastné nebo nešťastné.
Žena proti němu se opřela zády o bílou zeď. „Co ti mám vykládat. Mongolsko je země, kde jsem byla šťastná. Tady už mě nic dobrýho nečeká. Tak jsem se rozhodla vrátit tam.“
Václav mlčky čekal a doufal, že žena bude pokračovat, ale ona se zeptala: „Jsi sám?“
„Ne, mám rodinu. Dvě děti. Žena je dnes s malou v nemocnici.“ Řekl to rychle, jako by chtěl vyvrátit podezření, že snad chce své nejbližší zapřít.
„No vidiš,“ řekla ona. „Tatík od rodiny. Tak to mě asi nepochopíš.“
„Prosím?“
„Já se na rodinu vykašlala,“ řekla neochotně. „A teď to mám, teď kašlou oni na mě. Dobře mi tak.“
„Proto jedete do Mongolska? Do kláštera?“ Byl zvědavý.
„Chceš to vyprávět?“ zeptala se pobaveně.
„Nic mi do toho není,“ rozvzpomněl se na dobré vychování.
Ona se zasmála. „Můj první muž,“ začala, „byl voják. Zelenej mozek, ale hodnej chlap. Nebo hodnej chlap, ale zelenej mozek? Už ani nevím. Převeleli ho do Ulánbátaru. Nenáviděla jsem ho za to. Přijeli jsme v květnu. V Praze kvetly šeříky a nosily se minisukně. Tam byla zima a pořad foukal vítr plnej prachu z Gobi. Město bylo chudý a šedivý. Zásobování mizerný.“
„Kdy to bylo?“ zeptal se Václav.
„To byly, chlapče, zlatý sedmdesátý léta.“ A pokračovala: „Ambasáda, to byl socialistickej panelák. Vyšperkovanej na tu dobu, to jo, ale pořád socialistickej panelák – umakart, linolea, betonovej dvorek a nuda.“
„Nuda?“ skoro se mu nechtělo věřit, že v tak exotickém prostředí se někdo mohl nudit.
„Nuda, chlast, nevěra, pomluvy, tuzexový čokolády, partičky kanasty, chlast, intriky, chlast, chlast, chlast… Kdo nezažil, neuvěří.“ Líčila to s jakýmsi brutálním potěšením.
„Jak dlouho jste tam žili?"
„Nejdřív dva roky. Dva nekonečně dlouhý roky. Můj muž pracoval, jezdil na služební cesty, spíjel se s ostatníma vojákama Varšavský smlouvy a já byla doma s dětma.“
„To nezní jako místo, kam by se chtěl člověk vracet,“ skoro už řekl „na stará kolena“ – až v poslední chvíli se zarazil.
„To taky není to hlavní. To hlavní, to krásný, přišlo až v létě třetího roku. Manžel byl na služební cestě v Moskvě. Děti jely na tábor k Bajkalu. A já se vydala na výlet pár set kilometrů za město. Nikdy dřív jsem se moc daleko nedostala, cesty mizerný, děti na krku a byla jsem pohodlná, říkala jsem si proč se trmácet někam do dálav, když kolem je stejně furt jen tráva a krávy. Ale někdo tehdy vymyslel, že si prohlídnem základnu českých geologů a slavnej klášter, kterej stál nedaleko. Nudila jsem se k smrti, tak jsem jela taky.
Jeli jsme celej den. Asfaltka skončila kus za Ulánem, cesta ubíhala pomalu, házelo to, bylo vedro. Lidi byli už na dvoustym kilometru otrávený. Přespali jsme v jurtovišti, nebyla tam pořádně voda a ráno nestartovalo auto. Prostě hrůza. Výlet se odpískal, řidiče pověřili, aby se postaral o auto, a lidi se začali vracet, jak se kdo vešel do aut, co tam projížděly. Musíš si ale uvědomit, že tam jede auto jednou za den. Všichni spěchali, a mně to najednou bylo jedno. Zůstala jsem poslední, že počkám na spravení auta a vrátím se s řidičem.“
Václav si matně vybavoval, co ví o Mongolsku. Před očima mu vyvstal obraz Čingischána a koně przevalského.
„Za tři dny někdo dovezl chybějící součástku a náš GAZ byl spravený. Mohlo se jet. A já si usmyslela, že se nevrátíme, ale uskutečníme původní plán. A když jsem se vrátila do Ulánbátaru, byla jsem úplně jinej člověk.“
„Jak to?“ Předpokládal, že se dala k buddhismu, a připadalo mu docela pikantní, že paničce z komunistické ambasády, navíc manželce vojáka, stačila k duchovnímu přerodu jediná návštěva v zapadlém klášteře uprostřed ničeho.
„Zamilovala jsem se,“ řekla s lehkou hořkostí v hlase, „a nedokázala jsem se vrátit do starých kolejí.“
„Aha,“ povytáhl obočí a zakýval hlavou. Trochu ho zklamala – náhlý příklon k buddhismu, mystický zážitek osvícení nebo něco podobného by se mu líbil víc, jakkoli zpočátku měl tendenci k ironické nedůvěře. Milostná historka ve stepi zaváněla banalitou. Takže tahle žena byla stejná jako ty ostatní, o kterých mluvila s takovým despektem. Dlouhou chvíli v cizí zemi, která nenabízí kulturní vyžití, si ukrátila nevěrou s nějakým zarostlým geologem. Ostatně proč ne. Manžel pořád pryč a příroda volá. Ach bože – nejsme přeci s Kateřinou takoví. Něco takového by se nám přece nemohlo stát. Doufám.
„Takže jste zůstala u geologů?“
Podívala se na něj pobaveně: „Ale houby! Zamilovala jsem se do foťáku. A do krajiny.“ Zadíval se na ni překvapeně, ale ona zasněně pokračovala: „Začalo to mrakama. V Mongolsku nad travnatýma pláněma je fantasticky dramatický nebe – plastický, jakoby blíž. Východ a západ slunce, bouřky, prachový bouře, déšť – všechno je na nebi nějak ostřejší, snad že vyprahlá tráva na mongolskejch kopcích má ten správnej kontrastní odstín. Snad je to tím prostorem, že všechny jevy tohohle světa můžou pořádně dejchat…“ Zamyslí se a dál vysvětluje, ale spíš pro sebe než pro něj: „Když se na přelomu minulýho století začala v Číně stavět železnice, geomanti se stavěli na hlavu a vztekali se, že ty železný pásy zem svážou a porušej toky energií. Zní to jako pěkná hovadina, ale v Mongolsku nejsou skoro žádný asfaltový silnice a skoro žádná železnice. Cesty stejně jako řeky jsou neregulovaný- protékaj krajinou podle toho, jak se to zrovna hodí. Řeky maj spoustu ramen a vyjetý koleje cest taky. A ta země dejchá úplně jinak…“ Vstala a popošla k oknu. „To se vůbec nedá srovnat.“ Pak si netrpělivě odfrkla: „Nemohla jsem pak doma vydržet. Začala jsem jezdit – s expedicema, s obchoďákama, sama. Zůstávala jsem pryč pořád delší dobu. Seznámila jsem se s jedním ruským etnografem a začala jsem s ním žít. Když manželovi skončila práce a měl se vrátit, rozvedli jsme se. Děti jely s ním.“
Chvíli bylo ticho. Pak se Václav zeptal: „Kdy jste se vrátila sem?“
„Po osmdesátym devátym. Dostala jsem v restituci barák, bylo kolem toho spousta vyřizování. Můj druhej manžel krátce předtím umřel. Nějak jsem se tu zasekla, ale teď chci zpátky.“
„Tenhle dům?“ Zeptal se.
„Ne, tenhle ne. Barák na Žižkově. Činžák. Vlastně dva.“
„V centru se vám nelíbilo.“
„Nejsem městskej člověk.“
„My také ne. Tohle venkovské stavení je krásné. Krásně položené. Jak se vám tu žilo?“ Obrátí tok hovoru k současnosti. Myslí znovu na děti, na Kateřinu, jestli ji život uspokojuje, jestli v ní nebobtná touha po dálkách, vlastní práci, nezávislosti. Při té představě jako by mu studená ruka sáhla na krk.
„Podivej se, hochu, tenhle baráček je fajn, ale má svý mouchy.“
„Tak nám můžete slevit,“ pokusil se o vtip.
„Tvý ženě se tu nebude líbit,“ řekla ona, došla do kuchyňky pro konvici s čajem a nalila si do velkého hrnku s uraženým uchem. Vzala ho do obou rukou, jako by si chtěla zahřát dlaně. Václav ji najednou viděl, jak se odhodlaně řítí v džípu krajinou, jejíž obrysy byly pro něj stále ještě zahalené mlhou neznáma, jak se balí do ovčích houní u ohně ve stepi. Vytanula mu anglická fráze „is there living in it?“ Dá se z toho žít? A pak ho napadlo: „is there happiness in it?“ Je v tom štěstí? Nahlas řekl: „Proč myslíte?“
Chvilku přemýšlela, pak položila hrnek na zem vedle matrace a řekla: „Pojď se podívat.“ A vstala a šla ke dveřím. Vyšli před domek nad kamenné schůdky. V barabizně pod nimi bylo nahlas puštěné rádio. Na druhé straně údolíčka seděla před jiným domkem skupina lidí – byly z nich vidět jen konce zapálených cigaret a slyšet hovor a smích. Ona řekla: „Dneska je klid. Nejhůř bejvá po vejplatě. Respektive když vyplácí sociálka.“
Václav nechápal.
„Cikáni.“
Dotčeně řekl: „My nemáme předsudky.“
„O předsudky nejde,“ řekla ona. „Jsou hlučný. Chlapi bejvaj vožralí. Dělaj tu bordel.“
Styděl se za to, jak rychle pochopil, že to je problém. Představil si, že na Kateřinu pokřikují místo dvou děcek opilí chlapi. Představil si, jak si hrají temperamentní cikánští kluci a jaká je Jonáš sušinka. „Ale vám to nevadilo,“ řekl.
„Ne, mně se to líbilo,“ odpověděla. „Já si tady sednu a poslouchám, jak se hádaj, jak si děti hrajou, jak zpívaj. Já mám barevný ráda. Já mám barevnost ráda. Ale pro tebe s rodinou to neni.“
Pomyslel si, jak je usedlý. Jak žije skoro stále na jednom místě, spořádaně, pravidelně, pachtí se, aby měli na složenky. A přece existují i takovéhle životy – nespoutané, nebojácné, otevřené zážitkům, dobrodružstvím, všemu novému.
„Ale stejně si myslíte, že v Mongolsku, v klášteře,“ vyslovil to slovo opatrně, s respektem, „vám bude líp.“
„Do kláštera se dokodrcám někdy koncem léta. Chvíli bude trvat, než mi láma řekne že se mám smířit se svým vlastním světem a neutíkat se k nim, že to pro mě neni. Než si to řekneme, bude pomalu zima, a na zimu zůstanu. Na jaře se uvidí.“
V domě pod nimi někdo přeladil na hip hop a pořádně osolil volume. „Sakra, Pepane, nepřeháníš to trochu?“ Zakřičela žena vedle Václava tak mocně, až nadskočil. Z okna dole se vyklonily dvě dětské hlavy a začaly se smát. „Hele, smráďata, řekněte bráchovi, ať to vypne, a zavolejte mi tátu,“ zakřičela žena znovu. Hlavičky zmizely. Po chvíli se rozsvítily dveře na improvizovanou terasu, zřejmě na střeše amatérsky přistavěné garáže, a objevil se muž v nátělníku: „Co je?“ zahalekal.
„Ať to ten tvůj fagan vypne, mám návštěvu,“ odpověděla mu.
„Jožo, já ti ten krám vyhodim,“ zařval muž směrem k domu. Hip hop zmlkl.
„Pojďte popít, sousedko,“ řekl chlap, stále zbytečně nahlas.
„Zajdeme na jedno?“ zeptala se žena Václava. Nevěděl, jak by se vymluvil.
„Ale jo,“ zahalekala žena a vykročila ke schůdkům.
Zůstali na zápraží. Bylo teplo. Žena si sedla na lavičku, Václav na schod. Cikán je pobízel, ať jdou dál, ale odmítli. Přinesl každému pivo. Žena se vyptávala na lidi různých jmen, zřejmě z rodiny. Václav cítil, jak mu alkohol stoupá do hlavy. Uvědomil si, že celý den pořádně nejedl. Druhé pivo odmítl, že je unavený, že už bude muset jít. „Olino, přines pánovi něco k večeři,“ zařval cikán do domu.
Za chvíli vyšla tlustá cikánka s pánví míchaných vajec, postavila ji před Václava a podala mu lžíci: „Jezte, dejte si.“ Potom se otočila k Václavově průvodkyni z horního domku a objala ji. „Proč nezajdete častějc, sousedko?,“ řekla vyčítavě a přitáhla si špinavý kýbl se zaschlou maltou, položila na něj odřezek z prkna a posadila se. „Kdo to je?“ Ukázala na Václava.
„Známej,“ řekla Václavova průvodkyně.
V míchaných vejcích byly velké kusy špeku a Václav věděl, že mu bude špatně. Ale nemohl odmítnout. Jedl a pil a dění okolo k němu doléhalo stále zamlženěji, jako by ozvěnou, jako by z jiného, neskutečného světa. Objevili se další lidé, otevřela se další piva, rádio znovu začalo řvát, někdo se smál, někdo křičel, mladá cikánka nasekala klukovi, který na schodech zvrhnul sklenici, spadl do střepů a rozřízl si dlaň. Potom chtěli po Václavově průvodkyni, aby vyprávěla, jak loví sokolníci, a zajímali se, kolik stojí v Mongolsku kůň. Kluk, který Václavovi připomínal jednoho neblaze proslulého deváťáka z béčka, přitlačil ke schodům torzo plechového barelu a rozdělal v něm oheň.
„Tak mi musíš koně koupit. Aspoň dva. A pošleš mi je vlakem,“ křičel hlava rodiny.
„Co bys s nima dělal?“ Smála se Václavova průvodkyně.
„Cikán má mít koně.“
„Vždyť bys na něm ani neuměl jezdit!“
„Každej cikán umí jezdit na koni.“
„Chci tě vidět!“
„Chceš mě vidět? A taky uvidíš!“ Muž vstal, rozhazoval rukama a rozléval pivo z lahve. „Tak mě uvidíš. Jozef nám sežene koně a uvidíš, kdo jezdí líp.“ Jozef, kluk od ohně, zvedl hlavu a vycenil svítivě bílé zuby: „Jasně, strýcu.“
A mluvilo se dál, oheň mihotal a hřál a voněl, dokud do něj někdo nehodil PET láhev a nezamořil dvůr plastovým smradem. Noc byla hvězdnatá, od vody šly slabé závany rybiny. Rozbitý kočárek, kusy dříví a šrotu, které dvorek přes den hyzdily, noc milosrdně skryla, stejně jako neomítnutou garáž a přístavbu z cihel každý pes jiná ves. A ozval se klapot a do dvora vešel Jozef a za ním dva lesklí hnědí koně. Zastavili u ohně. Koně tancovali na svých neuvěřitelně štíhlých nohách, frkali, pohazovali hlavami a kouleli velkýma vlhkýma očima.
„Tak jedem!“ Rozzářil se hlava rodiny a podal ruku Václavově průvodkyni.
„Kdes je ukrad?“ Štěkla ona na Jozefa.
„Jsou pujčený od nás ze stájí. Hlídač to ví. Akorát je nesmíte strhnout, sousedko,“ a hrdě se smál.
„Ty pitomče, vyhoděj tě,“ řekla ona, ale už stála a hladila jednoho z koní po krku: „Pěkná kobylka.“ A otočila se na souseda: „Vážně si troufáš? Nechci tě někde sbírat.“ A omotala si pléd zvláštním způsobem kolem pasu. „Tak hop,“ houkla na Jozefa. Přiskočil, nastavil spojené dlaně jako schůdek a ona se jakoby nic vyšvihla na neosedlaný hřbet.
Václav vstal, ale zamotaly se mu nohy, tak si zase sedl. Je to pravda? Nebo se mi to jen zdá? Jsem opilej, jsem přetaženej, Anička s Kateřinou jsou v nemocnici, Jonáš je u babičky. A kde jsem já? Kde to jsem? Tohle se mi zdá. Tohle se mi zdá. Ted se objeví krásná cikánská holka, bude se na mě smát, já jí položím hlavu do klína, a až se probudím, budu doma na gauči u zapnuté televize…
„Tak ke kostelu a zpátky,“ vykřikla žena na koňském hřbetě a plácla koně po zadku: „Ču, čuuuu…!“ A kůň se dal do klusu a vzápětí ho následoval i druhý hnědák a cikán na něm seděl, jako by se na koni narodil – ladně a jistě v tom svém nátělníku a šusťákových teplákách. Odklusali po zarostlé asfaltce a u ohně po nich zbyl jen pár sešmajdaných pánských vietnamek.
„Blázen,“ zasmála se tlustá cikánka: „Máte dost? Nechcete ještě?,“ zeptala se Václava.
„Ne, děkuju, myslím, že mám víc než dost. Děkuju,“ a usmál se na ni v náhlém přívalu něhy k tomu všemu – k barabizně, o kterou se opíral, k letní noci, ohni, křiklavým hlasům a zvuku okovaných koňských kopyt na asfaltu. Vrátili se společně, zpocení koně klusali bok po boku. Na dvorku to zašumělo a všichni vstávali a zvědavě upírali oči na oba jezdce. „Kdo vyhrál, strýcu?,“ zeptal se Jozef.
„Oba jsme vyhráli,“ řekla udýchaně žena na koni.
„Ne, ona vyhrála, jezdí jako ďas,“ vykřikl Jozefův strýc a seskočil z koně. „Pěkně běháš, potvoro,“ řekl a podal uzdu Jozefovi. „Postarej se o ně.“
Někdo položil k ohni další basu piv. Václav s vypětím všech sil vstal a řekl své nové známé: „Jste skvělá, ale já už… já už budu muset jít…“
„Jak chceš jít?“ Zasmála se, tváře červené, mladší o deset let.
There is happiness in it, blesklo mu hlavou.„Já už… já už musím.“ A skutečně věřil, že když vyjde na asfaltku, tak dál to půjde samo.
„Tak co s tebou?“ Žena si ho pochybovačně změřila. „Jozefe, za chvíli jede noční autobus, odvezeš ho?“
Kluk vyskočil na jednoho z koní. „Pro vás všechno, sousedko!“
„Ne, to nejde,“ Václav chabě zaprotestoval, ale dva chlapi už ho drželi a hodili ho před Jozefa jako pytel.
„Tak uvidíš, jestli se budeš chtít ještě ozvat. Rozmysli si to!“ Zavolala za ním nová známá.
Václav cítil, jak ho Jozef pevně chytil za pásek, a jak kůň napnul svaly, na okamžik ztuhnul, když ho jezdec pobídl patami, a pak vykročil na asfaltku. Bylo to příšerné, ale ve své neskutečnosti i skrz clonu opilosti a nevolnosti jakýmsi zvláštním způsobem zábavné. Kousek před hlavní silnicí musel Václav slézt a ulevit žaludku. Pak to bylo lepší, Jozef mu pomohl na koně vylézt, Václav zvíře objal kolem krku a v křečovitém pololehu se nechal krokem dovézt k zastávce autobusu. Tohle se mi zdá, opakoval si v duchu.
Dotýkej se mě všemi prsty, dotýkej se mě dlaněmi, dotýkej se mě břichem, dotýkej se mě zadkem, dotýkej se mě jazykem. Miluj mě dneska, jako by zítra byla černá díra. Dotýkej se mě, jako by všude okolo bylo ticho…
Kateřina řekla: „Kdes byl? Máma tě ráno sháněla. Měls vyzvednout Jonáše.“ A pak si ho líp prohlédla a řekla nevěřícně: „Co je? Ty jsi pil?“
„Jo.“ Zapírat nemělo smysl.
„Tys nebyl v práci?“„Ne. Bude to malér. Co vy, jste v pořádku?“
„Zaplaťbůh. Chytlo se to včas. Zítra máme přijít na kontrolu.“ Dívala se na něj vyčkávavě.
„Tomu neuvěříš,“ řekl. „Strávil jsem večer s majitelkou toho domu.“
„Mám mít strach?“ řekla ironicky.
„Ne, k ničemu nedošlo. A byli tam i sousedi. Hodně sousedů.“
„Myslím strach o tvé duševní zdraví.“
„To rozhodně.“ Posadila se proti němu a podala mu dítě. Holčička mu odevzdaně položila hlavu na rameno. Pohladil ji po zádech. „Ještěže to dobře dopadlo. Měl jsem strach.“
„Já taky,“ řekla Kateřina a bylo vidět, jak je unavená. „Dobře, že jsme doma. Jakej byl ten dům?“
„Hezkej,“ řekl Václav a odmlčel se, jak nevěděl, kterou informací začít.
„Jasně,“ povzdechla si Kateřina: „hezkej, ale… Jako vždycky. Asi trochu z ruky, ne? A co ta ženská, co je zač?“
„Ona je… Já nevím, co dělá. Ale má dva činžáky na Žižkově, tak asi žije z toho.“
„A tam by pro nás něco nebylo?“
„Vidíš, to jsem se nezeptal. To mě nenapadlo.“
„To tě nenapadlo! A na cos myslel?!“ Neříká to naštvaně, spíš odevzdaně.
„Nevím. Asi jak nejlíp žít.“
„A k čemus dospěl?“ Kateřina vstane. „Kafe?“
„Jo.“ zamyslí se. „Štěstí je hrozně křehký.“
Otočí se k němu: „A na to ses musel takhle zřídit?“
A udělá kafe a Václav vyrazí do práce, aby stihl alespoň odpolední hodiny.
Pohlaď mě…