Loňský podzim byl hodně nahuštěný. Což normálně nevadí, chaos a nestíhání jsou jednoznačně lepší než zírání do zdi. Ale jak to už nějakou dobu gradovalo, těšila jsem se, až to trochu povolí a člověk si sem tam bude moct dělat „to svoje“. Jako v té anekdotě o rabínově koze.
Koncem roku nápor skutečně povolil, ale úleva se nedostavila. Oslo v rámci globální klimatické změny nezapadalo sněhem, místo toho se pokrylo ledem. Pár dní pršelo, pár dní mrzlo. Sápali jsme se nedůstojně podél plotů a z kopečků jezdili po zadku. A ve mně bobtnal pocit: nemůžu se zastavit, nemůžu se zastavit, nemůžu se zastavit. S tím se nedá ani číst nebo psát, protože vlastně radši ještě dát polívku na balkon, usušit rukavice, pofoukat rozbité koleno, naplánovat rozvozy a dovozy a co bych tak ještě… jo ty počůraný punčocháče a nakonec třeba žehlit u televize a usnout nejlíp taky u televize. Nešlo to prolomit. Až mi padla do ruky Hana Androniková (1967).
Nebe nemá dno
Suším si ji už nějaký pátek – je to ta s tou rakovinou. A první kolo sice ustála, ale teď před vánocemi ji to stejně dostalo. Brrr!
Ale jak jsem ji otevřela, četla jsem dva dny a dvě noci. A byla to radost! A když jsem dočetla, konečně jsem se zastavila. A kupodivu vůbec ne proto, že by ona našla klid. Ale proto, že pěknou řádku věcí jakoby udělala za mě, zvlášť takových, o kterých snívám nebo jsem je kdysi nakousla, ale neměla odvahu, sílu ani příležitost (což je výmluva) opravdu realizovat: samotu v džungli, šamana, drogy a jedy, poušť, samotu se sebou, Indiány, čtení do úpadu, kvantovou podstatu mihotavého a proto v úplnosti nikdy exaktně nepostižitelného vesmíru.
Ona si to všechno naordinovala v koňských dávkách a pak způsobem, který je mi blízký, zachytila smršť pocitů, citů a rozumového modelování, které tuhle cestu provázely. První část z cest po Amerikách, je krásná literární. Nahuštěná, svižná, neuvěřitelné barevná. Druhá část z léčení doma je úchvatné psaní jako terapie – čímž myslím ten typ (často zatracovaných) textů, které pojmenováváním (a tedy interpretováním) toho, co se děje okolo, dělají dobře pisateli. Ale tady to nevadí. Nejde o retušování hnid. Tady se pořádně křičí: já jsem ten, kdo i v tomhle srabu ještě dokáže zvednout hlavu natolik, aby dokázal postihnout souvislosti, najít pro ně metafory, vrazit to na papír a ještě se i zasmát. Tohle jsem já, a kdyby nic jiného, tak ať po mně zbude takový záznam mé zkázy, který jsem si sama vybrala. A jestli je šance na záchranu, ať mi přijde na pomoc síla od počátku věků a z hlubin vesmíru. Zaříkávání. Samozřejmě.
A přece na konci toho všeho, a fakt že je to nářez a mockrát se tu píše o osvobozování, nabírání sil a práci s energií, a kniha končí velkým happy endem, přes to všechno, aspoň jestli správně čtu, i na konci visí ve vzduchu to pořád stejný nesmířený, zaťatý a málo klidný blues. Honky tonky. To se mi strašně líbilo.
Pak konečně nasněžilo. A já začala psát na pokladní bloky dětem pohádky.