Ulánbátar je díra, Peking je New York východu. Přijeli jsme jako balíci z venkova a pod mrakodrapy nám padaly brady. A všeho tolik! Bez konce! Jenom v Pekingu žije lidí jako v celém Česku, spravuje se odtud území velké jako Evropa a prodává všechno, co vás jenom napadne, do celého světa. A byla tu olympiáda.
V hypermoderní městské krajině stojí zbrusu nové divadlo ve tvaru vajíčka, nádraží ve tvaru létajícího talíře nebo celoprůhledné letiště. Rychlovlak do Tianjinu svištěl jako blesk, zvláštní rozvojová zóna se nořila z mlhy jako kosmické městečko – 4 sekce hypermoderních kancelářských budov, 6 sekcí hypermoderních výrobních provozů. Uprostřed golfové hřiště. Lidi v tom všem vypadají malí a šediví, asi jak pořád spěchají, vyrábějí a prodávají. Na vlak jsme se vraceli obytnou čtvrtí s nekonečnými paneláky o nekonečně mnoha patrech. V mlze.
Na nádraží ze skla a oceli jsme dostali noviny a luštili články o popravě Wo Weihana – dlouho uznávaného biochemika, posléze usvědčeného špióna. Články se nesly v náležitě sugestivním duchu – jak to dělal pro peníze a jezdil si v drahém fáru a proč se cizina vzteká a zase strká nos, kam nemá.
Přeletěli jsme do provincie Shandong a jeli zase dlouhé desítky minut šedým průmyslovým předměstím se spoustou výrobních a distributorských firmiček. Kanceláře měli neutěšené a studené. Pokusili se nás ujíst a upít místní kořalou, ale vyřídili hlavně sami sebe. Na nás, na vás, na Mongolsko, jen ten Sarkozy je vůči čínskému lidu nezdvořilý. A považte, to je 1,3 miliardy lidí!
Padal na mě tlak zástupů nahraditelných. Stýskalo se mi po Mongolsku.
Zpátky v Pekingu ve Starbucks nad velkým latté jsem dostala balík senzačních knížek a výklad o kulturním dění – bez konce. Vydali v čínštině Hrabala – má velký ohlas i na internetu. V Hiltonu se chystá český ples a příští rok tu bude velká bohemistická konference. Mluví se, čte se, řeší se, bádá se. Kulturní přehled má desítky stránek, zatímco ten náš ulánbátarský se vejde na pivní tácek. Tohle jsem záviděla. Lehce.
Nakoupili jsme. Krásně a lacino. Hodně radosti za zlomkovou cenu. A jako všichni, co odlétají z téhle země, jsme se na letišti hádali o nadváhu.
V Ulánbátaru bylo 25 pod nulou a vzduch plný černého uhelného kouře. V sobotu nebe nevykouklo. Usnula jsem na koberci při stavbě hradu z kostek. Ještě dneska se budu oklepávat. Ale od zítřka chystám vánoce – naklidím a napeču – tak jak se to správně dělá u nás v Evropě.