Mávla jsem si na stopa, jak to tady v Ulánbátaru děláme běžně, bezmyšlenkovitě jsem se nasoukala na zadní sedadlo auta, které přibrzdilo u chodníku, a zbystřila jsem, teprve když cvaklo centrální zamykání. Není to auto moc luxusní? Není řidič divnej? Něco je jinak. Něco je špatně. Nemám s sebou děti! Místo královny matky sedí pro tentokrát v černém taxíku osamělá cizinka na oškubání. Okrade mě, znásilní, podřízne a pohodí ve škarpě za městem!!!
Když mě bez újmy vysypal před domem, z vděčnosti jsem zaplatila dvojnásobek běžné ceny.
Děti jsou fantasticky mocné. Nechci se tu prezentovat jako mešuge, která svoje ratolesti považuje za osmý div světa, ačkoli… No ne, vážně, jsou krásné, souměrné, bystré, roztomilé a v poslední době už nemám chuť je přerazit víc než dvakrát, maximálně pětkrát za den. Andílci! I když sousedi, myslím, trousí poznámky o raraších. Což jim nelze mít za zlé. Venku jsme lepší, ale v bytě je věčně cirkus – dusot, křik, rány, pláč, rány, smích, pláč… Vyčítám si, že se dětem nevěnuju dost nebo dost správně. Mongolové zase tvrdí, že jejich ženy přece dojí krávy od slunka do slunka, na děti čas nemají vůbec, a ty jsou právě proto klidné, poslušné a samostatné. Tak nevím. Ale jedním jsem si jistá – totiž že svoje andělské rarachy miluju dost a správně, ať už to spolu válčíme jakkoli. A v tom to je – v jistotě.
Trpívala jsem sociální fobií, ne moc silnou, ale ani ne úplně slabou. Povinnou docházkou na seminářích jsem prolezla s odřenýma ušima a štosem trestných písemných prací. Mívala jsem ve zvyku chodit pozdě, sedávat v rohu a odcházet dřív. Vypínala jsem si mobil, ve společnosti ztrácela chuť k jídlu, a než bych se někoho zeptala, kolik je, raději jsem si zašla čtyři bloky k hodinám na náměstí.
Děti s fobií pěkně zacvičily. Už s břichem je těžké se někde nenápadně protahovat, potřebujete místo, potřebujete si sednout. A když máte břicho a kočárek, je to ještě horší – promiňte prosím vás, uhnete? dovolíte? pomůžete? A se dvěma andělskými rarachy: Promiňte, pánové kopáči, můžeme tady chvíli stát a koukat, jak děláte se sbíječkou? Promiňte, pane motorkář, můžeme si šáhnout na tu vaši nablejskanou mašinu? Promiňte, pánové a dámy spolucestující, můžu vám někomu podat do autobusu tohle dítě? a tříkolku? a druhé dítě? a držte mě, nebo se skácím, protože jsem se v nastupovacím stresu zapomněla něčeho chytit…
V uskupení matky s dětmi je cosi magického. Možná dojem, že tahle ženská dělá to, co má – rodí děti a stará se o ně. Což je blbost, přece nejde soudit člověka podle toho, že nebo jak moc se rozmnožil. Ale funguje to, v Čechách stejně jako v Asii. Tady možná o fous víc, možná proto, že jsou lidi pospolitější, možná proto, že se tu vyjímáme exoticky. Neumím mongolsky (hanba na mou hlavu), ale identifikuju dotaz, zdali jsou kluci dvojčata a pantomimicky odpovídám, že jeden je větší a o kolik, a umím taky vyjádřit, že ti naši kluci, to jsou čísla, ale ta vaše holčička, ta je roztomilá, a že to není holčička, a jo, vždyť vy tady i klukům poprvé stříháte ohůnky až ve třech nebo i v pěti letech, jsem já to ale popleta kotleta, tak nashledanou, paninko, a těšilo nás!
Jako samotné mi bývalo hloupé lidi okukovat, ale teď s dětmi s neuvěřitelnou chucpe vlezeme všude, bezostyšně čučíme, navazujeme hovory a třeba taky fotíme a lidi nám to tolerují a ještě se usmívají. A když nás občas někdo pošle do háje, tak co, už si nepřipadám další tři dny jako idiot – mateřská jistota dělá divy.
Když jsem byla těhotná, představovala jsem si dušičky svých dětí někde v zásvětí jako postarší chlápky v pohorách, jak si dávají v klidu poslední cigáro a jsou trochu otrávení, že mají vyrazit na další pozemskou šichtu. Měla jsem z nich trému. Pak mě trochu zaskočilo, jací se narodili bezmocní živočichové – vyorané růžové myšičky, potom štěňátka s měkkými bříšky, pak opičky s pevným úchopem a jen pomalu a postupně člověčina.
Trochu se stydím za nálepku matky v domácnosti. Nejsem přece žádná mamina. Štvou mě pleny, punčocháče, zelené nudle a ta zapchatá „vlídná důslednost“, co se k výchově tak doporučuje, když já sama nejsem důsledná ani trochu. Plus kvočnovatost. Hu! Ale děti jsou zároveň pevná půda pod nohama – hnědá, vlhká, voňavá, měkká, tvárná, nezdolná. Pořád jsem to já, ale silnější o ně. A kdybych všechno dobré, co s dětmi přišlo, měla zkondenzovat a pojmenovat, řekla bych asi, že svět se otevřel – otevřel se, abych jim ho mohla ukázat.
Není ta poslední věta trochu moc to…?