Vracím se jako do vězení. V Praze jaro v rozpuku, spolehlivá městská doprava a na každém rohu parčík s hřištěm, pekárna nebo akvaristika. A taky mámy, báby, tetky, bětky – možnost nechat občas pohlídat děti a přitom vědět, že při shledání budou nadšené a budou umět něco, co jsme je my neučili. Každý den se otevíral s desítkami příslibů a možností, zatímco tady…
Přes cestu přeběhne stádo krav, ale pro romantiku skotu uprostřed sídliště nemám smysl. V tomhle se přece nedá žít! Jak to, že země s takovým nerostným bohatstvím a turistickým potenciálem (byť jen pár měsíců v roce), stabilizovanou vnitřní i zahraniční politikou a nevysychající rozvojovou pomocí nedokáže pro těch svých pár obyvatel (2,3 na km2) zajistit slušný standard!? Proč v nemocnici neumějí rozhýbat ani srostlou končetinu, a kdo na to má, jezdí za doktorem do čínského Baotou? Proč v té spoustě nových baráků, co rostou zakrslým čínským dělníkům pod rukama jak houby po dešti, musejí být hrbolaté podlahy, netěsnící dveře a nefunkční čerpadla? Jak to, že v jediném ulánbátarském parku si kdosi uplatil povolení na stavbu hotelu?
Je to pár týdnů, co jsem byla za sestrou v Izraeli a říkala jsem si, že se nebudu zaobírat dějinami, náboženstvím ani politikou, že chci vidět, jak tam žijí lidi. A teď si říkám právě naopak – k čertu s "drobnými lidskými radostmi" – zdejší systém smrdí, nejspíš od hlavy. Chce se mi dnes obzvláště vztekat na zkorumpované papaláše s pupkem a velkými prsteny. Ale je toho víc: svébytný systém loajalit, kde na prvním místě je vlastní přežití, respektive vlastní a rodinné. Jak jsme říkali v Číně: kdo neuměl předbíhat ve frontě, nepřežil kulturní revoluci. Kdo je blbej a nechá se oškubat, má smůlu. Každý bojuje, jak umí. Rozvojová pomoc se zčásti rozkrade a zčásti nedokáže využít…
—
Stojím zase u okna, jako jsem prostála půl zimy, protože bylo 20 pod nulou nebo děti stonaly. Dívám se do dálky na černý masiv pohoří Bogdchán – modříny jsou ještě holé – a pak blíž na šedé a hnědé kvádry nevzhledných paneláků. Pode mnou, na dvoře nemocnice, kterou v 60. letech postavili čeští experti, halekají kanálové děti a dožadují se, aby jim pacienti házeli prázdné plastové lahve.
Vpodvečer si vyjedeme za město, mimo dosah virové infekce. Fouká od severu a vítr nese mraky prachu a písku. Míjíme stádo koní, jsou nádherní, s dlouhými krky a ladně zdvihanými koleny. Ti nejblíž k nám na auto frkají, koulí očima a ohrnují pysky nad žlutými zuby. O kus dál leží vedle cesty dvě mrtvá telata, jednomu sedí na hlavě obrovský havran a klove mu oko. Řeka je napůl vyschlá. Cestou zpátky vidíme mongolské kovboje v tradičních délech, jak v závětří tahají z rukávu láhev vodky. Romantika? Přeju si odletět prvním letadlem a už se nikdy nevrátit.
—
Uteče týden. Lehce sprchne a ukáže se, že pod vrstvou prachu stromy začínají pučet. Potom najednou, ze dne na den, stoupne teplota ze 7 na 30 stupňů. Dozvíme se, že nákaza slintavky má kulminovat v létě a na začátku podzimu, takže karanténa skončí nejdřív v září, možná v říjnu. Prý ale stačí pořádně si mýt ruce, a kdyby něco, většinou se na to neumírá. Odhodláme se tedy vyrazit na dětské hřiště a přijímat dospělé návštěvy. Lidi jsou usměvaví, mnohem usměvavější než v Čechách, navzdory všemu. Holky v pumpkách, černých vzorovaných punčochách a na vysokánských podpatcích přeskakují prašné výmoly a chlapi do půl těla nasávají sluníčko, jako by nikdy neslyšeli o UV záření. A já se pořád nemůžu sebrat.
—
Konečně. Dneska jsme vyrazili za město. Dál, tam kde se otevře obzor a dýchnou daleké mongolské pláně. Opojné a nenapodobitelné. Bylo slunečno a země voněla. Děti se vozily na velbloudech a honily vypůjčeného pejska. V buddhistickém meditačním centru za skálou ve tvaru obrovské želvy nás pustili dovnitř bez placení. Domů jsme se vrátili uchození, s připálenými nosy. Večer jsme při výpadku proudu neplánovaně proseděli nad lahví červeného a kamarád slíbil, že jestli se v létě dostaneme k legendárnímu jezeru Huvsgul, seznámí nás s čarodějnicí z deváté generace létajících šamanů.
Tak hned, bez dalšího, jen pro ten dnešní den a s trochou v hlavě sedám k blogu. A nežli ten pocit vyprchá, tak rychle, překotně píšu, protože co je zapsáno, je hned mnohem víc pravda, píšu, že to půjde. Že to bude dobré. Že Mongolsko je krásné, my šťastní a budoucnost růžová. Půjde to. Už proto, že začíná léto a v létě je v těchhle končinách třeba čerpat to dobré do zásoby…