i.
Prostě to nesnáším. Ten věčně naloženej vozík, naditý igelitky, ze kterých se sype mouka a cintá mlíko, plná lednice, plný hrnce s igelitovou čepicí místo pokličky a každou chvíli svačina! Řekne, že skočí pro chleba, a zase už vleče plný tašky. Řekne, že uvaří špagety s kečupem, a pak stejně patlá „sladkou tečku“ a „pár vitamínů navrch“. A pořád kojí, tahá prsa z košile jako rohlíky z pytliku. Řekla: „Ty někoho máš? Já úplně vidím, že si na někoho myslíš.“ Řekl jsem, že fakt ne. Řekla: „To jsem ráda. Za to ti dám na štrůdl šlehačku, chceš?“ Kdyby věděla, na co doopravdy myslím! Že sním o proviantu, co se vejde do větší kapsy a přežije na studenějších dlaždičkách: točeňák, ocet, kus chleba, rybičky. Byt, kde věčně něco nevoní. Nebo maximálně kafe. Bez mlíka! Hlad je fajn. Taková lehkost! Sním o ní naléhavě a zoufale každou noc a skoro každý den. Kdyby to věděla, tak by mi neslibovala šlehačku. Snad.
Lehkost. Ne, děti mi nevaděj. Jedna ženská mi stačí. Času pro sebe zas až tolik nepotřebuju, jsem družnej, dokonce přítulnej, noviny si vychutnám, i když mi prckové lezou po hlavě. Jenom ten žvanec. Ten všudypřítomnej, nevyhnutelnej, neúprosnej žvanec. Ještě z předsíně běží v botech do kuchyně nakrájet jablko a odsypat z keksů. Nebo když někdo přijde, to přece taky nebývalo, že je kolik chodů a něco pro ty, co nejsou na maso, a pro ty, co nejsou na sladký, a vždycky neodklonitelně buchta ke kafi. Nebejvalo to tak. Hlad je přece převlečená žízeň! Cha. Tomu říkám lehkost! Cha!
„Cha!“
…
„Ne, nic.“
…
„Ne, fakt nic.“
…
„Nechci, děkuju.“
…
„Ne, ani kousek, vážně.“
…
„Tak ale bez šlehačky.“
…
„To je jedno…“
ii.
Mně je to jedno. Tak ať se pro mě za mě dneska už vážně udávím, mně je to jedno. Chápejte, normálně se najím předem. Vždycky se najím předem a pak jenom kroužím a tlachám se skleničkou v ruce, to taky může napáchat škodu, ale beru si vodu do vínové skleničky, to nebudí pozornost a neudělá fleky ani na ministerské košili ani nikde. Normálně to odchodím, moc nekoukám okolo, co navařili, a pak se zase najím doma a je klid. Jenže jsem to nestihl, chápejte, celý den přebíhání, pořád něco a sem jsem musel, šéf volal, dal si se mnou sraz v předsálí a pak mě vytáhl rovnou nahoru, nebyl čas! A mně kručí, strašně mi kručí v břiše, je to normálně slyšet, to taky není dobrý. Vařili v Marriotu. Já vím, že vaří skvěle, všichni o tom mluví, když má vařit Marriot, že je to za odměnu. Dám si. Chlebíček si dám. Ne, chlebíček ne, je na něm oliva, ta zaskočí jako nic, rostbíf s oblohou, ačkoli radši ne, kdyby měl po krajích slupku, jeden konec v puse a druhý v žaludku, proboha, ne to ne. Tak lososa. Suši, suši bude fajn. A kdyby něco, tak mám všechno promyšlené.
Hlavně klid, hlavně se nezmítat a nelapat po dechu, to je strašně nedůstojné. Nadechnout se jednou řádně, a když to nepůjde, tak vydržet, nelapat. Padnout nevadí, hlavně se nezmítat a neslintat, nepoulit oči. V klidu. Ostatní budou v klidu, to se nebojím, oni všichni byli na těch školeních, kde se říká, že se hlavně nemá na sobě dát nic znát. Normálně se pokračuje v konverzaci, ať se děje co se děje. Číšníci se postarají. A jejich úkol číslo jedna je odstranit narušitele z dohledu. Což je ta chvíle, do které je třeba zachovat dekorum. Pak už je to jedno, ale stejně bude lepší vydržet v klidu i na chodbě a lapat v co nejdelších intervalech. A schody. Zkusit se dostat ke schodům a svalit se, tam je šance na bezvědomí a rychlý konec. Fajn. V klidu a svalit se až na schodech. Pohoda. Všechno pod kontrolou. Člověk by neměl kazit svým bližním večer pohledem na cizí zalykání.
Ačkoli… dokážu si představit, že jsou tu typy, jejichž svíjení po podlaze by druhým dokázalo i zvednout náladu. U kterých by bylo známkou slušného vychování, kdyby se sem tam aspoň přizalkli. A na kterých by si i ti číšníci užili, až by je na chodbě bušili zaťatými pěstmi mezi lopatky, až by z nich, pokud by měli štěstí, začaly vypadávat chuchle prachů, baráků, vystajlovaných běhen, vytuněných fár, vymazlených mobilů, vypasených štěnic, všehoschopných poskoků, sem tam menší ostrůvek a příležitostně třeba i nějaká ta propiska…
…?
„Jak jako idiot?“
…
„Ale netvářim.“