Lidé jsou různí. Stejná doba a místo stvořily rozervané umělce Edvarda Muncha (nar. 1863) a Gustava Vigelanda (nar. 1869) i ocelového polárníka Roalda Amundsena (nar. 1872). Vigelandův park máme za humny (viz zde), Amundsenův Fram patří taky k atrakcím, které se v Oslu dávají na přivítanou. Zato na Edvarda Muncha jsem se chystala déle – Výkřik, stejně jako Tanec života, tak jak jsem si je pamatovala ze školních reprodukcí, mi připadaly ošklivé, až odpudivé.
Když se letos na jaře stal Výkřik nejdráž vydraženým obrazem všech dob, byla to pobídka. Půjčila jsem si film a dva životopisy a navštívila jsem Munchovo muzeum. Otevřely se mi nové obzory. První ponaučení: nevěřit reprodukcím! Munchovy obrazy jsou sice placaté (rušil perspektivu), ale v reálu svítí. Jak přeneseně (energií), tak doslova – sytými odstíny zelené, červené, žlutobílé a hnědé.
Muzeum není moc velké, a proto třikrát za rok mění celou expozici, tak aby každé vystavené dílo mělo kolem sebe dostatečný prostor. Letos na jaře se expozice nesla v duchu zimní krajiny, teď v létě je ústředním obrazem čerstvě rekonstruovaná malba Dospívání (Puberty, 1895). Kolem ní jsou místnosti Úzkost, V lese, U moře a Modelky – každá místnost je trochu jinak nasvícená a celkový dojem je… řekla bych očistný.
Trochu mě zaskočilo, že tu pořádají prohlídky s výkladem i pro předškolní děti! Většinu vystavených obrazů bych považovala za dětem hodně těžko pochopitelné. Ale pak jsem viděla výstavu linorytů, které děti po prohlídce a pod vedením lektorů vytvořily – byly na přírodní témata a vyzařovala z nich úžasná citlivost pro křehkost, což je velmi munchovské a přitom nijak nesouvisející s věkem a životní zkušeností.
Z životopisů jsem vyčetla:
Edvard Munch prožil dlouhý depresivní život. Vyrůstal ve stínu tuberkulózy, sám byl několikrát blízko smrti a jeho matka a sestra nemoci podlehly. Otec byl potomkem jedné z nejpřednějších norských rodin své doby a povoláním lékař, ale do synovy paměti se vryl hlavně oddaností Bohu a Písmu. Edvard napsal: …byl neklidného založení a posedlý náboženstvím do míry hraničící s psychoneurózou. To on mi předal zárodky šílenství. Od narození mě provázeli andělé strachu, smutku a smrti… a když jsem zavřel oči, hrozili mi smrtí, peklem a věčným zatracením.
Snad i ze vzdoru vůči přísnému chladu otcovského domu se dospívající Edvard Munch v Oslu přidal ke kroužku intelektuálů kolem anarchisticky smýšlejícího Hanse Jaegera. A později v Berlíně dokonce ke skupině kolem Stanislawa Przybyszewského, koketujícího se satanismem. Strávil několik let na kontinentě, ale domov nenalezl ani v Paříži, ani v Kodani ani v Berlíně. Propadl alkoholu a silným doutníkům, zelená barva několika obrazů z 90. let 19. století upomíná na zelené tapety jednoho berlínského bordelu. Rozvinula se u něj agorafobie – hrůza z otevřených prostor, slyšel hlasy, později zažíval chvilková ochrnutí a nervové záchvaty. V roce 1908 strávil několik měsíců v psychiatrické léčebně v Dánsku – diagnoza byla stanovena jako dementia paralytica v důsledku otravy alkoholem. Po zotavení se vrátil do Norska a druhou polovinu svého života prožil v ústraní poblíž přímořského městečka Kragero. Zemřel osmdesátiletý, v lednu 1944.
Biografické materiály zdůrazňují Munchovu zranitelnost a „zraňovanost“ – nemoc, ztrátu matky, odmítání v uměleckých kruzích, žárlivost, vykořeněnost. Munch byl člověk, kterému se nehojily rány – nejtíživější okamžiky a situace ze svého života maloval (tedy si vyvolával v drásajících bolestných detailech) znovu a znovu. Například smrt své sestry Sophie (nejznáměji asi na obrazu Nemocné dítě – 1886) ještě po letech „aktualizoval“ a namaloval na něm všechny účastníky události tak, jak mezitím dospěli a zestárli – U úmrtního lože (1895) .
Podobně naléhavě a neodbytně se mu vracely pocity bolesti, zrady a žárlivosti, které prožíval po rozchodu se svou první milenkou, vdanou Millií Thaulau. Ženy byly pro Muncha zásadním tématem, které zpracovával v rovině osobní, obecně lidské i kosmologické. Vztahy, jak je znal, procházely neodvratně koloběhem namlouvání, smyslového vytržení, odmítnutí a opuštění a hlubokého zoufalství – viz slavná série Tanec života (1900), kde se táž žena objevuje nevinná v bílém, svůdná v červeném a zoufalá (či zoufalství způsobující) v černém. V tělesném spojení muže a ženy vnímal Munch přítomnost divoké životodárné síly, která může stvořit novou bytost, stejně jako zárodek chřadnutí vedoucího k neodvratné smrti. V koncentrované podobě je to vše obsaženo v obrazu Madona (1895) – portrétu ženy viděné při milostném aktu zespoda, kde po okrajích plují spermie a z rohu vyhlíží lidský plod s tváří kostlivce. Modelem byla Dagny Juel, manželka již zmíněného Przybyzsewského a Munchova milenka, o několik let později zavražděná jiným svým milencem v Tbilisi. (Mimochodem pokud jde o spojování sexu a smrti, poukazují životopisci na vliv obávané syfilidy, která byla mezi avantgardními vyznavači osvobozené lásky dost rozšířená a velmi obávaná)
Nejtragičtějším vztahem Munchova života byl vztah s Tullou Larsen, která ho podle po několik let pronásledovala po celé Evropě, hmotně uplácela a citově vydírala, nutila ke sňatku a zároveň vyhrožovala soudními žalobami. Při jedné z vypjatých scén mezi nimi došlo i k ne zcela objasněné střelbě z revolveru a Munchova levá ruka pak zůstala doživotně zmrzačená.
Navzdory všem ranám, které Munch v životě utržil, a navzdory psychické vratkosti, o které se tolik píše, je fascinující, jak odhodlaně, urputně a zarytě si prošlapával vlastní cestu k uměleckému vyjádření. Navzdory příkrým odmítnutím a kritice maloval po svém a postupně si v Evropě nacházel obdivovatele a mecenáše. Byl odhodlán dobrat se podstaty svých témat a odhalené až na dřeň je přenést na plátno. Nanášel barvy v nebývalých vrstvách, ryl a škrábal do nich, zamazával všechno, co nebylo důležité, rušil perspektivu. Experimentoval s výrobou barev, kombinoval materiály, spolu s tiskařskými mistry prozkoumával technické možnosti grafiky – od mědirytin až po dřevořezy. Zúčastnil se desítek výstav po celé Evropě.
Kde bral údajně tak křehký člověk žijící tak devastujícím způsobem tuhle neutuchající sílu? Možná ta síla nebyla silou k práci, ale právě silou čerpanou z momentů, kdy úzkost očištěná skutečně až na podstatu zůstala na plátně a Munch se mohl alespoň na chvíli volněji nadechnout. A funguje to i na publikum – odhalení úzkost odzbrojuje, vystavená světlu není tak hrozivá. Dnes jsou prý úzkostné poruchy nejčastějším psychickým problémem vyspělého světa – možná proto Munchovy obrazy stoupají v ceně.
Prideaux, Sue. Edvard Munch: Behind The Scream. Yale University Press. New Haven and London, 20 – úryvek z kapitoly o berlínském kroužku U černého selátka a Dagny Juel tady
Bjornstad, Ketil: The Strory of Edvard Munch. Arcadia Books, 2005