Byla v tom trochu královna Ester (silná žena, zachránkyně národa) a trochu Markéta Hrubešová v Sedím na konári (prostě kočka), ale především Ester znamená „hvězda“ a co pěknějšího si pro holčičku přát než aby byla tak něžná, vlídná a zářící jako hvězdička na noční obloze?
Naše holčička byla hvězdička hned od vyklubání. Klukům se to jméno taky líbilo a záhy si vytvořili vlastní variantu: Esterinka Krásná. Tak jí říkali vytrvale a s nadšením, i když sestřičce naskákala nikterak krásná vyrážka, která se vytrvale zhoršovala, a my se dozvěděli, že máme nejspíš alergičku – atopičku.
Vyprávění první: ekzém
Kdo znáte, následujících pár odstavců můžete přeskočit. Kdo neznáte, vězte, že s atopickým ekzémem sice nejde o život, ale je to hrozně protivná záležitost, která umí pořádně potrápit. My dospěli až do fáze ošklivých velkých mokvavých fleků ve všech záhybech, hlavně pod krkem a pod koleny. Naštěstí jsme se dostali k výborné lékařce, která nás zachránila před nemocnicí a předepsala několikrát denně koupele v silném černém čaji (na vysušení), genciánku (na desinfekci), imazol (na kvasinky) a kyblík promašťovačky na celé tělo. K tomu dietu pro kojící matku a spoustu režimových opatření.
O co jde? Snaha je zamezit kontaktu s alergeny všeho druhu – ne napořád, ale do doby, než organismus malého alergika – atopika zesílí a bude možné postupně a pozvolna testovat, co snese a co ne. Takže dítě má být ideálně v bezprašném prostředí a v hladkém bavlněném oblečení. Škodit může každý chlup – jak ze zvířat, tak i z vlny nebo flísu. Důležité jsou hypoalergenní prací prostředky a dvojité máchání; pozor na mýdlo a kosmetiku vůbec. Dieta pro kojící matku a posléze i mrně zapovídá: mléko ve všech podobách, vejce, čokoládu, cukr a med, citrusy a další aromatické ovoce a zeleninu, většinu koření, ryby, cibuli, česnek atd. Ekzém se zhoršuje při přehrátí, nastydnutí, stresu, očkování atd. A naopak ekzematické děti mají větší sklon k zánětům dýchacích cest a třeba i k astmatu. A průšvih je, že trápení s ekzémem zažívá čím dál tím víc lidí (všeho věku) – zřejmě jsme tak strašlivě nadopovaní chemií…
Nastoupili jsme poctivě předepsaný režim, a zabralo to. Do nového roku jsme vstupovali celkem vytrénovaní a stabilizovaní, i když pořád ještě dost flekatí (červení a fialoví) a v zajetí neustálého vaření a chlazení čaje (kdo by byl řekl, že kdy tak přilneme ke značce Pigi?!), mazání, zasychání, zase mazání a taky věčného prádla (vše vyvářet, místo aviváže přidat ocet a přežehlit po rubu). Ostatní šlo dost stranou – mezi večerní pohádkou pro kluky a nočním žehlením jsem většinou skoukla na mobilu zmeškaná volání, odročila jsem je na neurčito, a radši jsem zavolala mámě a povídaly jsme si o ekzému. A taky o Mongolsku, protože odjezd se blížil. Co když nám po cestě začne ekzém zase mokvat? Co když chytneme infekci? Nebo opar? Nebo co s případnými dusivými laryngitidami??? Ale když nepojedeme, naše rodina bude po řadě měsíců odloučení znovu rozdělená třeba na dalšího půl roku…
Vyprávění druhé: šamani
Pak přijel kamarád z Mongolska a přivezl šamany. A vymysleli jsme, že tak jaksi spíše z kulturně antropologického zájmu objednáme pro naše rodiny šamanský obřad, ať z toho našeho Mongolska taky něco mají. Děti jsme mínili držet stranou, kolem šamanů se prý točí všemožné síly a pro malé čisté dušičky to není dobré. Ale dopadlo to úplně jinak.
Šamani byli mladí manželé, doma nechali dvouletého kloučka a Ester se jim hned zalíbila. Šamanka, která si nechávala říkat Angela (!), koukala, jak malou přebaluji, mračila se a pak povídá: „Co je to za hnusné fleky, co má na těle? Něco s tím uděláme, obřad jí prospěje,“ a odešla vařit pro všechny přítomné čaj s jačím máslem, prosem, solí a mlékem. Domem se vznesla krásně nažluklá vůně mongolské jurty.
Pak Angela vyrobila ještě odvar ze zeleného čaje a řekla, že dítě vykoupeme. Lila si čaj z konvice do pusy a prskala ho na postižená místa. No dobře. Pak vzala suché čajové lístky a začala je vtírat do červených záhybů. Stála jsem tam jako na jehlách a čekala na vhodný okamžik, kdy jí dítě seberu. Ale Ester se na Angelu smála, a tak jsem si řekla, že vyčkám a lístky smyju, až se šamanka nebude dívat. Kdyby něco, pořád jsme ještě v dosahu poctivé západní medicíny. Jenže když jsem po chvilce Ester rozbalila, červené fleky byly klidné, snad i o poznání bledší. Tak jsem to nechala tak a šli jsme na obřad.
Bylo to celé pozoruhodné. Improvizovaný oltář se svíčkami, barevnými obětními šátky, miskami s mlékem, vodkou a bonbóny a mísou vařeného skopového. K tomu fantastický šamanský oblek s čelenkou z peří, bubnování se zpěvem a pak příchod ducha z onoho světa – byl to jakýsi popudlivý stařík, co do Angely vstoupil, takže se celá nahrbila, začala nespokojeně pofrkávat a mluvila chraplavým hlasem. Měli jsme s Tomem po celou dobu obřadu dost strach, jestli to všichni přítomní ustojí, jestli se někdo nevztyčí a nevykřikne: „Dost, dost s tím tyjátrem!“ nebo jestli šamanka nevhodně neprozradí něčí tajemství nebo jestli třeba v tranzu nezapálí dům. Chvílemi se zdálo, že je všechno možné. Ti, kdo měli dost odvahy předstoupit s otázkou či přáním, dostali pořádně přes záda šamanskými důtkami (to na vymýcení zlého) a padla i spousta rad: nebezpečí přichází od vody; nedávejte staré šaty někomu, kdo to s vámi nemusí myslet dobře; pozor na vysokého tmavého muže se znamením pod okem. Některé ženy byly poprskány mlékem (ale pořádně), muži vodkou (neméně). Někdo dostal misku mléka a měl ji před domem vylít přes levé rameno. Děti dostaly bonbóny. Stařík byl nerudný, ale zřejmě to s námi myslel dobře.
Esterku chtěl vidět svlečenou. Je hodně zvláštní klečet před šamanem v tranzu a podávat mu nahaté tříměsíční miminko. Přála jsem si v tu chvíli, aby to všechno raději byl pouhý tyjátr a Angela byla pořád Angela, taky maminka, která ví, co dělá, a ne nějaký duch, třeba pěkně oprsklý. Ale důvěru jsem měla, protože v Mongolsku jsou děti univerzálně zbožňované a přísně hájené. A taky to dopadlo dobře. Čarovalo se s mlékem a s korálky, které jsme pak dostali jako talisman. Nemoc prý přišla taky od vody, na tu pozor. A jak se dítě jmenuje?
„Ester.“
„Cože?“
„Ester.“
„Cože? Kdo jí dal to jméno?“
„No my, rodiče.“
„A dědečkové souhlasili?“
„Ne tak docela.“ (Že pradědeček, známý biblista, považuje královnu Ester za lepší prostitutku, jsme si nechali pro sebe.)
„A co navrhovali?“
„No… třeba Madlenka.“
„Madlenka? To je dobré jméno. Říkejte jí Madlenka a nebude nemocná.“
No vida. Tak nám to pěkně zavařili. Co s tím? V Mongolsku se tohle dělá. Jméno tradičně vybírá dědeček z otcovy strany, a když dítě stůně, láma nebo šaman můžou doporučit jiné jméno – buď že se to původní k dítěti nehodí, nebo na oklamání zlých duchů. Nevím, jak to dělají administrativně, ale prý to není žádný problém. Normálka. Ale co my?
Šamanka ten večer několika přítomným prokazatelně pomohla – ať už to způsobila kouzla, psychologie, nebo tradiční léčebné postupy, účinkovalo to. A na Ester byl účinek nejvýraznější. Dostali jsme po obřadu ještě mastičku – bez barvy i výraznější vůně, prý ji vyrábí Angelina sestra ze tří různých tuků. Představujeme si, že jedním z nich je určitě tuk z medvěda, protože účinky jsou v kombinaci se zeleným čajem přímo zázračné. Vyrážka se stále objevuje, i když mnohem méně, ale stačí i docela nepatrné množství na nejhorší fleky a do rána je kůže úplně hladká. Bez přehánění. Pořád dodržujeme přísný režim a počítáme s recidivou, ale bez úhony už jsme přestáli očkování, přelet do Ulánbátaru a zatím i zdejší vražedné klima (tfuj tfuj tfuj).
Nějak to prostě (prozatím) funguje. Vzali jsme si zase (už po kolikáté) ponaučení, že věci jsou vždycky jiné a složitější, než se na první pohled zdají. Ještě v půlce ledna jsme byli zoufalí, že musíme do Mongolska, a o týden později jsme se skoro nemohli dočkat odjezdu, protože nám zázračná mastička začala docházet. S mongolským zdravotnictvím máme my i naši známí velmi špatné zkušenosti (právě teď je zavřená jedna z největších ulánbátarských porodnic, protože tu na infekci pupečníku zemřelo několik novorozeňat), ale paralelně tu fungují léčebné postupy, které někdy trumfnou i nejpokročilejší vědu. A věřím, že ta mastička by se v Evropě nedala vyrobit, i kdyby bylo přesně známé složení, protože v ní zkrátka účinkuje síla divoké stepi, drsného klimatu, neregulované krajiny a kdoví čeho dalšího. A to nemluvím o účincích šamanského obřadu, které je těžko hodnotit.
V Americe prý frčí film Horse Boy – o zázračném vyléčení malého chlapce šamanskými praktikami. Očekává se proto, že letos v létě pokvete „šamanský turismus“. Ale spolehněte se na šamana v běžném provozu! On taky ne každý je takový anděl jako Angela (srov. třeba zde) a o tom, že klasickou lékařskou péči zázraky tradičního léčitelství těžko nahradí, mluví celkem průkazně i čísla: oproti Česku má Mongolsko mnohonásobně vyšší úmrtnost do pěti let věku a desetiletý deficit ve střední délce života. Nejlepší je, když člověk k doktorovi ani šamanovi prostě nemusí, jenže k tomu krom prevence potřebujete i velkou dávku štěstí. A jak si předejít štěstí a zahnat smůlu? Zvlášť, když my už tu máme notnou dávku kliky vybranou? Pomohlo by třeba to nové jméno?
Se zřetelem ke složitosti věcí docela vážně zvažujeme, že k naší vysněné Ester přidáme ještě prostřední jméno Magdalena – Madlenka, holčička s očima jako mandličky…