Štěstí se nemá zakřiknout. Třeba Číňani na venkově někdy volají na děti „špíno“ nebo „ubožáku“ a tak podobně, aby jim je zlí duchové nezačali závidět a neškodili. Já taky každou blbost klepu na dřevo. Ale jedna rabínská moudrost říká: Když se tě někdo zeptá, jak se máš, a ty řekneš: „Nic moc“, řekne si ten nahoře: „Cože? Tomuhle ty říkáš nic moc? Jen počkej, já ti ukážu, co je to nic moc!“ Zatímco když odpovíš: „Díky, mám se skvěle,“ ten nahoře se ušklíbne: „Cože? Tomuhle ty říkáš skvěle? Jen počkej, já ti teprv ukážu, co je to skvěle!“ A tenhle druhý přístup se mi líbí víc. Tak i proto chci říct, že tohle byl dobrý rok (i když je ještě před večerem).
Rozjezd byl trochu slabší. A k pololetí to taky trochu haprovalo. A vlastně se ani nestalo nic extra převratného – nenarodilo se nám další dítě, dokonce jsme se ani nestěhovali. Pravda, konečně jsem navštívila drahou Li v zemi zaslíbené a bylo to skvělé (senzační!), ale židovskou jiskru to ve mně nezažehlo (jak jsem ve skrytu doufala). Spíš jsem si říkala, že kdybych byla já a mí sourozenci co k čemu, viděli bychom se každý víkend při venčení dětí a psů ve Stromovce a nemuseli bychom za sebou jednou za rok lítat přes půl světa (navíc Tupolevem a s přestupem v Šeremetěvu).
Byl to spíš statický rok – dokonce i krásné mongolské léto jsme proseděli v Ulánbátaru a cestovali jen v cizích vyprávěních a fotkách. Ale to nevadí. To je stabilizační. Z nějakého důvodu mi připadá důležité, že jsem letos koupila džbán na šťávu – to už jsme vážně rodina se vím všudy. Hrozně se mi to líbí. Džbán mi připomíná domácí lemonádu, co kdysi pradávno dělaly babičky na Vinohradech – dole se usazovaly krystalky cukru a pecičky z citronu a před nalitím se to muselo zamíchat lžičkou na dlouhé rukojeti.
Děti jsou samostatnější, můžu si k nim lehnout na zem, když si stavějí z kostek a pořádají rytířské turnaje, a číst si. Otevřela jsem spoustu knížek, ale přečetla jenom ty, které se mi opravdu líbily. Mrzí mě, že si takhle nemůžu číst blogy – ale riziko, že mi některý rytíř v zápalu boje prorazí obrazovku nebo v nestřežené chvilce vydloube z notebooku klávesy, je příliš velké. A separovat se nechci, dokud o mě ještě stojí a tulí se a chlubí věžemi nebo tím, jak zalepili koníčkům turnajová zranění obrázkovou náplastí.
Bloguju, když spí, po o a pak v noci, často až moc dlouho, až ten můj otevře jedno oko a řekne: „Neblázni, víš, jak budeš ráno vypadat?“ A já řeknu: „No jo, dyť už končím.“ A ještě si ťukám do klávesnice a další den stejně většinu smažu, ale to nevadí. Ve tři ráno mám chuť si pustit „Hannu a její sestry“, ale ovládnu se a pustím si jen tu pasáž, kde Michael Caine cituje z e.e.cummingse: nobody, not even rain has such small hands. Ráno vypadám příšerně.
Potkávám se s lidmi. Nechávám si vyprávět, co tu dělají, sepisuju to a vyvěšuju do magazínu. Drsňákům na montážích jsem na základě jejich obšírného vysvětlování napsala, že tu „žijí jako jeptišky“ a oni to opravili, že „žijí za poklusu.“ Od té doby na sebe spiklenecky mrkáme. Ludmila, která tu učí češtinu, napsala celou sérii článků o bohemistice v Asii a protkala je báječně kantorskými obraty jako: minule jsme si povídali o…, dneska se podíváme na… Luboš, který to celé vymyslel, přispěl vyprávěním o šamanech a o potápění na Chovsgulu a slíbil, že příští rok koupí magazínu profi website. Svezeme se s Charitou ČR, která buduje portál na podporu mongolské zaměstnanosti a v HTML se vyzná. Těším se.
V adventu jsme Kvaka a Žbluňka vyměnili za dětskou kreslenou Bibli – kluci už by snad mohli vstřebat miminko v jesličkách a hvězdu, pastýře a tři krále. Ale chtějí pořád Jonáše, jak ho spolkla velryba, protože ten příběh znají z kresleného „Dobrodružství pirátů v zeleninové zemi“. Jonáše tam hraje chřest (!) a zhýralý lid Ninive se jako vrchol všeho fackuje rybami. Jonáš to byl prorok, u úúú, nezmoudřel ani za rok, smutnýýý blues! Úspěch má taky Genesis – zase krzevá poutavé obrázky, především strašidelnou tmu na začátku, žraloka a netopýra. Koledy se klukům líbí, jen když mají úderný refrén, tak pořád hajdom hajdom a dudlaj dudlaj.
Zajímavé. Když tak myju nádobí a hloubám o nekonečnu, říkám si, že věci spolu často souvisejí tak nějak po svém. Ale to nevadí. Naopak. Hlavní je mít pocit, víru nebo aspoň naději, že to nakonec všechno dobře dopadne. Já tomu momentálně docela věřím.
Tak hodně štěstí!