Zvednu hlavu a v kýblu mezi saponátovými bublinkami se zavlní kapří ploutev. Ohlédnu se a v ohybu chodby uvidím paní Štréglovou, jak z ramen shazuje ústavní župan a nahá mizí za rohem. Navzdory úctyhodnému věku jejích dvaadevadesáti let a navzdory ošklivé proleženině na pravém boku je ten pohyb ladný. Často mě bodne za krkem, jako by mě někdo zasáhl otrávenou šipkou. A tak.
Doktor Šerý nosí pod pláštěm černý rolák a ze špitálních sandálů mu koukají červené ponožky. Je klidný. Nic ho nevyvede z míry, ani zdejší každodenní trpká realita dlouhé chodby se zamřížovanými okny a pacientů v županech, s proleženinami a s pahýly po amputacích. Jdu za ním, je to přece odborník. „Slečno, to je trošku asi předráždění. Spíte dobře? Zkuste tyhle tabletky. A zkuste ve skupině dýchání. Doktorka Kmínková vás určitě vezme.“
Doktorka Kmínková – vlasatá, upjatá, nepřístupná čůza. Moravačka. Ale kam jinam? Tak sedím s nimi v kruhu – někteří na židlích, někteří na vozících. Bába na mě pomrkává, to jí teď jde, tenhle uličnický kukuč. Jako by si chtěla užít, co celý život nedělala. A dýcháme, silné intenzivní výdechy, až jde hlava kolem, a pak rozdýchat do uklidnění. A pak šumění stromů, tíha v levé noze, tělo zabořené v písku, pocit tepla v břiše, pocit chladu na čele.
Kdysi dávno, poprvé a naposled jsme byly s Lídou u báby na hlídání. Ona nebyla typická babička, co peče buchty a čte pohádky. Vždycky mi připadala neuvěřitelně hranatá, kosmatá, s velkým nosem, neskutečně pichlavýma očima a zřetelným knírem. Vlasy nosila celý život na ježka. Nevypadala jako chlap. Byla prostě svá. Věděly jsme, že je zatrpklá ze ztráty rodiny, kterou jí splynovali náckové. Byla „divná“ a hlídání nepěstovala, ale tenkrát nejspíš nebylo zbytí. Když pro nás přijeli, našli nás ubrečené na půdě. Vyděšené, neschopné vysvětlit, co se stalo. Bába v kuchyni seděla za stolem, vlasy rozježené, na tvářích rudé skvrny a kolem ní souvislá vrstva rozbitého nádobí. Následující noc přišla povodeň a odnesla bábinu přítelkyni z dětství.
Bába TO zná. Předtuchy, tušení. Ne hlasy, spíš vnímání energií – jako když vojsko na mostě musí zrušit krok, aby se netrefili do špatné frekvence a most nezbořili – tak nějak to funguje, vzájemné souznění a rušení frekvencí. Dobré i to špatné, co ježí vlasy a mrazí za krkem. Co s tím? Nechci to! byla moje odezva po celá dlouhá léta. A dělala jsem všechno na just – cítíš tu zježenou srst za krkem, jako že ne, tudy ne, takhle ne, ale jdeš dál hlava nehlava.
Dneska jsem rozumnější. Snažím se žít tím, co je právě teď, moc nepřemýšlet, nelitovat, nevyčítat. Snažím se pravidelně jíst, hodně chodit pěšky, neponocovat. Práce pomáhá. Snažím se a někdy to jde líp, ale někdy hůř: Jako když nůž do kovové misky mimoděk vetkne čistý tón a uštkne klid… Periferních vidění a závratí přibývá. Takže když si mě čůza objedná na pokec, jdu.
Vyptala se na symptomy. Řekla, že jak to vidí, tak prostě na tuhle práci nemám. Že to chce vhodnou osobnost. „Nemám na uklízečku?“ řekla jsem to sarkasticky. „Ne, nemáte na uklízečku na gerontopsychiatrii. Člověk by měl dělat to, co umí.“
Na chodbě jsem se opřela o studené okno, ale už to nešlo zastavit. Slabá kolena a bušení srdce, jako by chtělo vystřelit z hrudníku. Ještě chvíli bude takhle bláznivě tlouct, jako když pták v kleci tluče křídly a pak padne na podlážku a s rozčepýřeným peřím pojde. Nesnáším pohled na ptáky zblízka, obzvláště se mi hnusí jejich růžové nožičky s pařátky. Jestli tu chcípnu, moji mrtvolu pohodí na dvoře napospas havranům.
Je to pár dní. Velký havran s metalicky černým peřím dosedl na větev kaštanu v ústavní zahradě a celou ji rozhoupal. Bába zvedla hlavu a rozzlobeně řekla: „Už víckrát ne!“ Zvedl se vítr a rozcuchal jí vlasy. Uhladila si je. A pak řekla znovu odhodlaně: „Už víckrát ne!“ A přišel další poryv větru a s ním slaboučká lehoučká přeprška, jen pár kapek, možná ani nebyly z nebe, jen z kaštanových větví. A bába se zasmála, dlouze, uvolněně a velmi příčetně. A pak řekla znovu, klidně: „Už víckrát ne!“ Povzdechla si a ještě dlouho seděla na lavičce, ale vítr už se nezvedl. Havran zmizel.
„Je vám líp?“ Otočila se Kmínková od psacího stroje, když mě slyšela vstávat.
„Ano.“
„Máte tyhle úzkostné ataky často?“
„Ne.“
„Jestli s tím nic neuděláte, skončíte v nějakém podobném zařízení jako pacient.“
„Já to zvládnu.“ Příšerný děs, že na tom stroji už napsala papír, který mě pošle do pekel.
Kmínková si vzdychne. „Takže stručně. Potřebujete léky, terapii, vztahové zázemí a motivaci. Něco, co vás bude táhnout nahoru. Zkuste si vzpomenout na situace, kdy jste byla opravdu šťastná.“
Cha. Myslíte šťastná, volná, rozevlátá jako čerstvý vítr nad Letenskou plání, milá paní? Ne, pardon, samozřejmě, rozumím, byly takové chvíle. A když mám říct pravdu, i když to pro mě asi nevyzní moc dobře, všechny ty chvíle nastávaly ve tmě. „Můžu si zapálit?“ Naše rekvizity cigarety, víno, krém a tma… Moje štěstí bylo světloplaché a ohlušené perkusemi. Vědomí lehce, jen tak lehoučce otupělé, rozostřené. Cvak. Vypnout ostré hrany, až zbude jen jediná ostře nabroušená žiletka Topolova piána. Neviděné – nespatřené – netušené! Leť! A jednou na Petynce po koncertě jsem se vyplížila na jeviště a nůžkama na nehty jsem tomu piánu na břicho vyryla „miluju tě“. Dneska miluju tu chvíli, když vyleju poslední kýbl, opřu se na terase o zábradlí s balustrádou a zapálím si.
—
„Jak se máš, babi?“ Bába věkem křehne. Jako list. Vyvezu ji v křesle na terasu, přes věkovitý hedvábný župan jsme navlékly flaušák, do kostkovaných bačkor strčily tlusté ponožky. Je zabalená v dece a stejně se bojím, že prochladne. Posraná zima, už aby byla pryč. „Ta zima stojí za hovno, viď?“
„Kateřina, ty musíš být Kateřina, takhle sprostě se nemluví. Vzpomínáš na Richarda?“
„Nevzpomínám, babi.“
„Ale jen se, děvče nedělej.“
„Tak jo. Byl to fešák.“
„Richard! Fešák?“ Směje se. Líbí se mi, jak se teď směje, bába bláznivá. Je to doopravdy.
„Tak jakej byl?“
„Ale vždyť víš, ten paťatej icik, co běhal za Ethel.“
„Toho jsem neznala.“ A ani Ethel. Kdo se má vyznat v rodině s pěti dětma a dvaceti dalšíma příbuznýma jenom z prvního kolene.
„Nesmíš zapomínat, Kateřino!“
„Neboj. Pamatuju si mnohem víc, než bych chtěla.“ Dokouřeno, padáme. Vlastně se sem ani nemá chodit. A vozejk bude mít špinavý kolečka. Takže zas do kumbálu pro hadr. Pobleju se z toho chlorovýho smradu.
„Počkej ještě!“ Najednou tak přísně, tak věcně.
„Jsi to ty, babi?“ Takhle se jí ptám, když to vypadá, že by s ní mohla být řeč: „Babi, musíš mi poradit, co s tím, já se z toho zcvoknu!“ Vezmu ji za ruku a skloním se níž, sednu si na bobek vedle ústavního křesla a koukám do těch tmavých očí, jestli tam je.
„Něco ti ukážu, tady si dej ruku – cítíš to?“ Tohle občas dělá. Tep má silný. Vím, o co jí jde, ale nechci to.
„Kateřino, už jsi tam?“
Mrkám a rozháním tmavé kruhy před očima. „Pusť!“
„Už jsi tam? Dívej se!“
„Já nechci!“ Vytrhnu se. „Já to nechci.“
Zasměje se: „Tohle si člověk nevybírá.“ Začne se škrábat na kořeni nosu.
„Babi, nedělej to, zase ti poteče krev. Nech toho.“
Pustí mě a řekne vesele: „Že neumíš vařit? To taky není dobré. Ženská musí umět vařit!“
(to be continued)