Jeli jsme z výpravy za zbožím, bylo to docela daleko a úlovek nic moc. Pozůstalost přitom krásná – secesní nábytek, servisy, doplňky, ale všechno omlácené, poničené, neúplné. Úplnost a neporušenost jsou Pavlova hlavní kritéria. Jinak starožitnostem nerozumí. Jenom zřídkakdy vezme něco jen tak, že se mu to líbí. To já zase naopak, taky tomu nerozumím, ale chodím po čuchu. 

Padla mlha, ve vlhkém večerním vzduchu se rozvinula sladká a štiplavá vůně tlení. Zaparkovali jsme na příjezdové cestě. Otevřel dřevěná vrata a jejich spodní hrana napadená hnilobou vyryla v mokré nažloutlé trávě stopy dvou čtvrtkruhů. Na dvoře jsme společnými silami vyložili dvě almary a bednu s porcelánem a sklem. Všechno šlo do stodoly, na jednotlivé kusy se nalepí cenovka. Číslice střílí od boku, jako by v oceňování ani neměl systém, prostě podle nálady. Někdy bere věci do města do starožitnictví a nechává si zaplatit, co řeknou. Něco nechává u sebe ve stodole a nabízí zájemcům. Chodí sem většinou chataři, co se chtějí stylově zařídit, občas Němci pro starožitnosti, občas náhodní čumilové. Navzdory všemu se zdá, že obchod nejde špatně. 

Byla už úplná tma, když u vrat zastavila škodovka. Vylezl podsaditý chlápek v lesácké bundě a zbytečně nahlas zakřičel: „Buď zdráv, Šao-line. Jak jdou kšefty?“ Pak klábosili vestoje uprostřed dvora, ruce v bok, palce zastrčené za poutky od pásku, pochechtávali se a pohupovali ze strany na stranu.

Přerovnávala jsem věci u vrat stodoly. Začínaly zábst ruce. Napadlo mě, jak jsou tihle chlapi jiní než kolegové v bance. Neposkvrněné polobotky, chytré střihy kalhot a decentní kravaty to v tom srovnání prohrávaly na plné čáře. Ale já za přepážkou taky vypadám blbě.

„Tak co, jdeš letos do toho?“ To říkal ten cizí.

„Ještě nevim, neni dost lidí?“

„Ale jo, jenže Šao-lin je jenom jeden. Tak co, jdeš do toho? Schwarzemberk platí dobře, zaděláš si do novýho roku. Koupíš slečně něco pod stromeček. Že jo, slečno?“ Kouká na mě zvědavě, ale ve tmě toho nemůže moc vidět. „Vykupuju od příštího víkendu. Něco se bude pozlacovat a začneme zavážet vánoční trhy. Tak s tebou můžu počítat?“  

Chlápek odjel a my šli dovnitř. Pavel zatopil v kamnech a uvařil čaj. Jedli jsme rohlíky se salámem. Má licenci na výškové práce – v létě sbírá vysoko v korunách jedlové šišky a před zimou jmelí. Přezdívají mu Šao-lin. Nenechá se vyhecovat, není blbej, ale když chce, jen sobě pro radost se dokáže v koruně rozhoupat a přestoupit na vedlejší strom. Umí lítat. Lítat! 

Ten večer mě poprvé objal. Už dlouho jsem doufala, že se mě dotkne těma svýma velkýma rukama. Ale když se to začalo dít, přestože houpavě šimravé, vábící rozechvění bylo příjemné, přestože temně žhnoucí hlubiny mocně sálaly, nechtělo se mi propadnout dolů.  

— 

Většinu společného času jsme tenhle podzim strávili v posteli. Ale přesto. Mám v živé paměti trapnost, kterou jsem cítila za Kateřinu, když se v časech své zamilovanosti vracela domů s výrazem idiotské blaženosti, když z ní čišela živočišnost a nezájem o všechno ostatní. Její muže jsem neznala. Předpokládám, že jich bylo mnoho. Jednou jsem ji potkala na zastávce tramvaje s fousatým vlasáčem v khaki bundě. Připadal mi špinavý. Vášnivě se líbali. Styděla jsem se za ni a radši jsem se otočila a šla domů pěšky a oklikou. 

Podobně Lída s tím svým brejlatým trpaslíkem. Tichý kluk s velkými plány. Na první pohled křehký, ale měl v sobě úpornou ctižádost. Jeden z tátových nejlepších studentů. Ona poblázněná, věčně seděla u telefonu, a čekala, až on skončí v laborce a milostivě ji půjde vyvenčit. Ani to jsem nechápala, jak se mohla tak ponižovat.  

Vzpomínám na jedno léto, kdy Kateřině táhlo na osmnáct, Lídě bylo o rok míň. Jako veselé divoženky se chodily opalovat nahaté na louku u lesa. Jejich kůže se opalovala ráda a dobře. Obě jsou drobné, ale mají ženská těla. Já jsem po otci bledá, světlovlasá a vytáhlá, spíš jako kluk. To léto jsem, jako obvykle, trávila ve stínu schovaná před sluncem a přála jsem si být na jejich místě. Nebyla v to závist, jen smutek a pocit nespravedlnosti. Dnes bych neměnila – ani s jednou z nich. 

Celý podzim jsem u Pavla ani jednou nepřespala. Stavuju se vždycky cestou z práce. Do paměti se mi tiskne vůně neměněných prostěradel v posteli s proleženou matrací. Žijeme na rozhraní chladu a horka – mezi kamny a oknem, mezi přiložením poctivě naštípaných borových polen a chladnutím vyhořelých uhlíků. On pak vždycky usne, zatímco já listuju ve starých časopisech a nechce se mi vstát, přejít prochladlou místnost a přiložit. Pak v chladu obléct a vrstvou zetlelého javorového zlata v úvoze běžet domů.  

Rozhodla jsem se lechtivé přitažlivosti nepodlehnout. Udržet si kontrolu. Jsme každý z jiného světa. On to jistě ví, je přeci tak racionální, na city nedá, spíš na praktičnost. To je dobře. S každým dnem jsme blíž okamžiku, kdy se vydáme každý po své cestě – nezávisle.