Návštěv je málo. V Praze jsme všechny odročili s tím, že ještě nejsme zařízení. Tady jsme moc lidí neznali. Sousedi, co máma znávala v dětství, se z větší části odstěhovali nebo zemřeli. Mína pěstuje jakýsi zvláštní vztah s vetešníkem z usedlosti pod lesem. Seznámili se, když jsme mu za symbolický peníz prodávali nepotřebný nábytek, knihy, nádobí, všechno, co přebývalo. Je to divný pavouk, nemluvný, nijak sympatický. Mína mu hledá inzeráty na likvidaci pozůstalostí a pak s ním jezdí starou škodovkou s přívěsem a pídí se v cizích domácnostech po skrytých cennostech. Nechápu, co na tom má. Doufám, že s ním nespí.
Jediné místo, kam tu chodíme rádi je ústavní zahrada. Navštěvujeme bábu každých pár dní. Je z Fanči celá pryč. Říká, že je betant a hertz gefel a spousty jiných výrazů v jazyce, kterému nerozumím. Ona si první všimla mateřského znaménka pod pravým okem. Já myslela, že je to pomíjivá vyrážka. Bába řekla: „Má ho, ona ho má!“ a začala na mě spiklenecky pomrkávat. Nevím, co měla na mysli. Mně se vybavilo jediné – cejch.
Onehdy, když jsme se chystaly za bábou, někdo zaklepal. Dlouho nám trvalo, než jsme ten zvuk identifikovali, natolik nám byl neznámý. Šla jsem otevřít, Fanču v náručí jako štít. Stál tam starý pán v obleku s kravatou a držel bábovkovou formu přikrytou talířem. Myslím, že jsem neřekla nic, co by bývalo na místě, že jsem jen koukala a myslela, si, že se musel splést. Ale on řekl, že je „Slavíček odvedle“, prý se přátelil s „paní Rózou“ a jde nás pozdravit.
Řekla jsem, že bába už nemůže být doma, že je v ústavu na kopci. Nepozvala jsem ho dál.
Řekl, že ví, že přišel za námi. Prošel kolem mě k odkládacímu stolku pod věšákem, vyklopil na talíř bábovku a pocukroval ji z pomačkané hliníkové cukřenky, kterou měl v kapse v mikrotenovém pytlíku. „Tady jsem si dovolil na přivítanou,“ usmíval se, jako by takovýhle výjev takhle v předsíni byl normální. Ulevilo se mi, že hned potom vycouval, usmál se na Fanču „Hezké dítě.“ a rozloučil se. Bábovka byla ještě teplá a voněla po citrónové kůře.
Vyrazily jsme s Fančou za bábou, jak jsme plánovaly. Na rohu jsem otevřeným oknem uviděla pana Slavíčka, jak si sundává kravatu. Prsty ho moc neposlouchaly. Za ním viselo na ramínku sako. Usmála jsem se na něj a zamávala, ale myslím, že mě neviděl. Ten oblek si musel obléct jen kvůli nám. Gentleman ze staré školy. A co z toho? Pár minut mezi dveřmi. Ovšem, na druhou stranu, kdo se ho o co prosil. Stoupala jsem s Fančou v náručí do kopce k ústavní bráně. Kdo se ho sakra o co prosil! Sakra!
Za bábou chodíme rády. Bereme ji ven – zámeček míval anglický park, trávníky a vysoké duby. Většinou chodíme tak, abychom se vracely s Kateřinou. Začíná po šesté a končí po obědě. Moc toho cestou nenamluví, ale když pro ni nepřijdeme, chodí domů oklikami, často se vrátí až za šera. Přetrvává v nás strach, že by mohla něco provést. Že by si mohla něco provést, a tak ji hlídáme – více či méně nápadně.
Dny se pomalu začínají krátit, pozdě odpoledne už bývá chladno. Poledne je nejlepší doba na procházky. Bába sedí na lavičce s hůlkou mezi koleny, Fanča se batolí, já piju kafe z termosky, hledám v rozpraskané kůře starého kaštanu smysluplné obrazce nebo si ve svažitém trávníku, který se táhne o kousek dál až k zanedbanému lesoparku, představuju mezi duby hrdiny ze staroanglických románů. Oduševnělé dialogy. Zlaté časy mého studia anglistiky. Kdoví, jestli se ještě kdy vrátí. Ne že by na tom záleželo.
Když je čas a my se začneme sbírat, bába řekne: „To už chcete jít?“ Její údiv je dětsky nelíčený opravdový, zaskočený. „Ještě nechoďte! Víte, že vás o to nikdy neprosím, ale dneska mám takový divný pocit.“ To říká pokaždé.
Jdeme z kopce, začínáme mít tuhle cestu nachozenou. Kateřina mlčí. Občas se na ni pokradmu podívám a ještě mě zaplaví vztek. Nebýt jí všechno mohlo být jinak. Vždycky si dělala, co chtěla, tolik jí toho prošlo, copak neměla dost? Na maturitní ples šla v pánském obleku, rty zářivě červené. Tak sebevědomá. „Neblázni, neber si to,“ ještě v předsíni jsme ji s mámou zrazovaly. Smála se. „Káťo, fakt v tom chceš jít?“ Smála se ještě víc: „Nechci. Proto si to beru!“ A potom, tak příznačně, mezi dvěma tanci napochodovala přes poloprázdný parket k plachému fyzikáři, který se všem líbil, ale který si po celý rok svého působení na škole zachovával ostražitý, úzkostlivý odstup. Všechny, všechny jsme to respektovaly, jen ona ne – udělám to, jak já chci: „Smím prosit?“ a dvěma slovy zboří ten pracně budovaný status quo. Nedá mu na výběr. Měla jsem na ni v tu chvíli strašný vztek.
V duchu si myslím, že vím, jak se dostala na seznamy. Miluje ten pocit, že může s jinými manipulovat, že nad nimi má zvláštní moc a že se vymyká pravidlům. Že stačí, když bude chtít, a ladně přeskočí všechny ploty. Myslí si, že zboří všechny hranice tím svým pyšně přezíravým „jak já chci“. V tom to muselo být. Znovu na ni pokradmu hodím pohledem, ale ona vedle nás nejde. Krk se mi stáhne leknutím – bylo tolik znát, co si myslím? Kateřino, odpusť! Nemůžeš za to.
Za mě určitě nemůžeš…