„Tak jak ten nový rok slavíte?“
Kermen řekla: „Tsagan sar? No, je to dost děsný. Chodí se pořád po návštěvách a jí se a pije. Snachy musejí pomáhat tchýním, jinak to mají celý další rok na talíři. A dávaj se trochu dárky, celkem spíš blbosti – třeba punčocháče a kapesníky a tak.“
Degi řekla: „No, na bielyj měsjac moje jedna babuška dělá tisíc buuzů (pozn.: buuzy jsou taštičky plněné masem, většinou skopovým, jedno z nejčastějších mongolských jídel). A druhá babuška, protože tam je větší rodina, dělá dva tisíce buuzů. Jinak celkem nic. Město se nezdobí. Na ulicích se nic neděje.“
Alena řekla: „No, nejstarší v rodině sedí za prostřeným stolem a tři dny přijímá hosty, chudák. Pak se z toho půl roku léčí. Vieťe čo, náš nejstarší je takový zlatý starík, navíc burjatský nacionalista. Oblečte dětem burjatské dély a trocha ho vyšokujeme.“
Tak jsme jeli. Nepozvaní a neohlášení a s celkem čtyřmi mrňavými dětmi. Napochodovali jsme si to do ošuntělého ulánbátarského paneláku a vpadli doprostřed rodinné oslavy. V bytečku jako dlaň už bylo asi dvanáct lidí, po našem vpádu dvaadvacet. Ale doneslo se pár stoliček, mladší se upostranili a vešli jsme se.
Hlava klanu seděl majestátně za prohýbajícím se stolem, kterému vévodila půlka dušené ovce (té, co má na zadku tukovou zásobárnu). Vedle stála pyramida z tsagansarových chlebů a talíře se saláty. Nalili nám slaný čaj s mlékem a vodku a snacha odběhla do kuchyňky uvařit novou dávku buuzů (pro každou vlnu hostů je totiž třeba připravit čerstvé). Naše děti spolu s jejich dětmi zahnaly domácího psa hluboko pod pohovku. Trochu se zpívalo – po burjatsku. Část rodiny se zvedla a vyrazila na další návštěvu. Jiná část rodiny přišla a pozdravila se s námi, jako bychom se znali odjakživa. Někteří byli v civilu, jiní v parádních tradičních délech. Na stěně visely dvoustrunné housle morinkhuur, které prý nesmějí chybět v žádné domácnosti, a obrázek Čingischána, protože pán domu, původně lingvista-rusista, je ve svých téměř osmdesáti letech nadšeným čingischánovským badatelem. A ve vzduchu visela nezaměnitelná atmosféra svátků, které se berou vážně. Jinak se skutečně nic moc nedělo, jen nám tam bylo báječně. Na odchodu jsme dostali dárky – čokoládu, cukrový suk, peněženku a hřeben se zrcátkem. A ve dveřích jsme způsobili zácpu, neb jsme měli potřebu přespříliš dlouze a důkladně za to vlídné přijetí děkovat.
Alena se pak na chodbě hrdě usmála: „Oni sú prostě zlatý, že?“ Tak jsem si ji zařadila do malé skupinky vzácných lidí, kteří dokážou stát každou nohou na jiném kulturním břehu a ještě si to užívat. Zvláštní.
Další den jsme vyrazili za město do jurty. Zastavili jsme nejdřív na kopečku u posvátného ovó a čekali na zbytek výpravy. Zastavilo tu snad každé projíždějící auto, pasažéři vystoupili, narazili si kožešinové čepice a navzdory ledovému vichru, který nad zemí vířil přemrzlý sníh, obešli kolem kamenné pyramidy zdobené spoustou modrých obětních šátků tři povinná kolečka.
Kompletní jsme jeli dál, opustili silnici a pokračovali cestou, která pod čerstvým sněhovým popraškem vůbec nebyla vidět. Náš cíl byla jurta přilepená k zimnímu přístřešku pro dobytek. V ohradě hloučky ovcí, koz a krav, před jurtou uvázaných asi šest koní. Pro zdejšího hospodáře jsme byli „známí známých“, ale vlídná pohostinnost se opakovala. Naskládali jsme se kolem prostřeného stolku, paní domu nám nalila slaný čaj, kumys a vodku, na kamnech uvařila čerstvé buuzy, a když všechny obsloužila, jala se kojit tříměsíční mimino. Protože jurta byla malá s rozpálenými kamínky uprostřed a my už jednu ošklivou popáleninu na kontě máme, vyšlo nás pár s dětmi do ohrady ke zvířatům a s nadšením, jehož jsou schopni jen městští burani, jsme honili čerstvá kůzlata.
Domů jsme si vezli vůni teplé zvířecí srsti a vědomí, že to, co víme a známe (nebo si myslíme, že víme a známe), je v bohaté různorodosti světa jenom úplně malý díl.
Hodně štěstí v roce myši!
Věnováno s díky Aleně