Předevčírem jsme si do korejské mezinárodní nemocnice (s velmi dobrou reputací) dovezli rehydratační roztok, stříkačky, hadičky atd. a chtěli jsme, aby dali Šimonovi (1,5 roku) kapačku. Roztok nám předepsali jinde, kde ale neměli volnou sestru. Mongolská tlumočnice nám vytelefonovala termín u Korejců. Dorazili jsme přesně. Recepční ve vrátnici gestikulovala, že domluvená sestřička bachkui (není, nelze – velmi frekventované mongolské slovo). Chvíli nás nechala čekat, pak se zatvářila radostně a mávla, ať jdeme za ní. Na ošetřovně si opláchla ruce a bylo jasné, že se na ten úkon chystá sama. Co dělat??? Vypadala sebevědomě, dělala to, co jiné dvě sestřičky ve dvou jiných zařízeních, kde nám kapačky dávali den a dva dny předtím (ale kde nás dnes nemohli vzít). Tak jsme neprotestovali. Píchla to blbě. Kolem jehly se udělala boule a místo aby šel roztok do žíly, stoupala krev hadičkou nahoru. Vrátná pokrčila rameny a odešla pro jinou sestru, která to napíchla správně. Pocit strachu, bezmoci a vzteku byl sžíravý. Je tohle normální?
Obr.: středisko rychlé záchranné služby s vozovým parkem
Na internetu jsem si našla, že střední délka života je v Mongolsku o deset let nižší než Česku. Pravděpodobnost úmrtí do pěti let věku je dokonce desetinásobná. Vím, dělají to hodně nomádi, protože mají k doktorovi daleko. Ale i tak: obezřetnost je na místě! Zvlášť když nejsme (očividně) tak odolní jako Mongolové, kterým koluje v žilách krev Čingischána. A taky když jsme ochuzení o poznatky mongolského domácího léčitelství, jímž je zjevně nutno „doktorskou“ zdravotní péči doplňovat.
Když se Šimon (1,5 roku) v jurtě ošklivě spálil o plechová kamínka, dali nám domorodci mastičku páchnoucí po naftě a bylinkách. Spálenina se zahojila skoro zázračně. Na Matouše (3 roky), který hned první den dostal rýmu a třetí den horečku, nám poradili, ať ho masírujeme kumysem (kvašeným kobylím mlékem). Nejlíp to prý zabírá v 11 hodin dopoledne. A taky se to dá kloktat. Tlumočnice, s níž jsme byli o týden později na výplachu žaludku, nám šeptem radila, že na takové děti je dobré občas zajít k lámovi pro nějakou tu mantru. A o dalších pár týdnů později nám naše chůva od své maminky vzkazovala, že na průjmy je nejlepší 20 g vody, 20 g jedlé sody a 20 g bílého jogurtu. A klystýr! Kumys zkusíme, k lámovi půjdeme, ale ten klystýr, ten myslím vynecháme.
Jak jsem už zmínila, v rodině je medicína denní chleba. A taky hovory o celostním přístupu, komplementaritě státních a soukromých zdravotnických služeb, důstojnosti pacienta, partnerském vztahu k lékaři atd atd. Pacient není objekt. Pacient má odpovědnost. Kdysi se ohnivě debatovalo o scéně v Nemocnici na kraji města. Viktor Preiss coby nadějný fotbalista (hokejista?) se dožadoval informace, co mu se zraněnou nohou chtějí dělat. A primář Sova zvedl pohoršeně obočí a řekl: „To nechte na nás, mladý muži, to není vaše starost.“ (nebo tak nějak). Prý je to ukázka nenormálně paternalistického chování k pacientovi. Ale jak krásná představa neomylného lékaře v bezplatném zdravotnickém systému se všemi vymoženostmi rozvinutého světa! Já vím, to srovnání drhne – Chudíkové jsou utopie, stejně jako všemocné bezplatné zdravotnictví a břímě odpovědnosti z nás nikdo nesejme. Ale řekněme: „fungující zdravotnický systém“ – bože, ten stojí za úsilí!
…kterýmžto agitačním výkřikem pro dnešek končím.