Přistěhovali jsme se až po narození dětí, ale jako by tu naše rodina sídlila odjakživa. Problémy byly, samozřejmě. Třeba spodní voda, která prosakuje ve sklepě, nebo spory s památkáři o každý pokus dostat do domu víc světla a vzduchu. Ale všechno se nějak zvládlo. A dům stojí za to!
Dětem jsme přisoudili pokoj, kde celou zeď pokrývá malba protahující se kočkovité šelmy, snad geparda. Je to čínský deskový obraz a žlutý gepard na lakovém rudém podkladu má oči z polodrahokamů. Tušíme, že tenhle obraz má velkou cenu, ale vlastně ji ani nechceme znát. Častokrát jsem děti přistihla, že před obrazem sedí a zasněně tu ladnou šelmu pozorují. Nedivila jsem se. Ten obraz je překrásný. Říkala jsem si, že přesně takové vjemy chci dětem do života dávat. Jako by krása a štěstí měly společný základ.
Trvalo dlouho, než jsme skončili se všemi úpravami a prohlásili domov za hotový. Vzpomínám si, jak jsme pak jeden večer seděli v kuchyni (děti už spaly), můj muž zavřel velké okno do zahrady, aby zbytečně neutíkalo teplo z krbových kamen, spokojeně se rozhlédl a řekl: "Už nám chybí jen kov a budeme kompletní. Vidíš – oheň, vodu, vzduch a zem už máme." Co se rozhodl obchodovat s Číňany, má tyhle věci rád. Já ne. Řekla jsem: "Chybí ti omyvatelné chromové povrchy?" a smáli jsme se.
V té době se na rohu začal objevovat cizí muž a dlouhé desítky minut stával opřený o své černé nablýskané auto. Bála jsem se, že nás sleduje, aby mohl dům vyloupit nebo nám jinak ublížit. Ale vypadal příliš blahobytně a choval se příliš nápadně, a mně nakonec začalo být příjemné, s jakou pravidelností se objevuje a jakou vyzařuje solidnost. Snad něčí šofér? Stal se součástí mých procházek s dětmi – minuly jsme přede dveřmi dva trsy pivoněk, záhon konvalinek a u branky velkokvětý šeřík, zamkly, pozdravily známého cizince na rohu a teprve pak jsme vyrazily do světa.
Bylo pokročilé jaro. Do kuchyně voněla zahrada a nebe bylo modré a slunečné. Přes den se hodně oteplí. Otevřela jsem skříň s letním oblečením, v náhlém rozmaru oblékla lehké květované šaty nad kolena a vyběhla na balkon, na odiv muži, který, jak jsem věděla, bude postávat u našeho plotu. Vzduch byl mnohem chladnější, než se z kuchyně zdálo, a když jsem se opřela o zábradlí a na známého cizince zamávala, cítila jsem nemístnost té situace. Vrátila jsem se do domu, ale neklid trval. Neměla jsem žádný úmysl, jen mě napadlo, zda má ten černý vůz plnou nádrž, jak rychle akceleruje a jak daleko by se v něm dalo jet. Nic víc. A přestože jsem neměla nic v plánu, podnikla jsem ten večer řadu kroků ke zušlechtění svého zimně sešlého těla a kdesi uvnitř jsem cítila silné rozechvění. V noci řekl manžel uznale: "Co je to s tebou?" A já odpověděla po pravdě: "Představovala jsem si, že jsme na krajnici na dálnici." Povytáhl pobaveně obočí: "Že kolem jezdí lidi?" A já: "Ne. Že jsme na cestě."
Druhý den byla sobota a pršelo. Rozevlátá jsem vyšla před dům, odhodlaná cizího známého oslovit a nabídnout mu v tom nečasu kávu. Neměla jsem opravdu žádné jiné postranní úmysly, jen ten jarní neklid a potřebu činu, prolomení, něčeho nového. Zaskočilo mě, že se cizinec před deštěm neschovává v autě, ale že stojí pod stříškou naší branky. Vedle něj stál můj muž, oba kouřili a zaujatě o něčem debatovali. Jako staří známí. Nabídla jsem jim kávu, ale odmítli a já se vrátila do domu, v duši osten. Dívala jsem se pak na ně oknem, dvě pevné postavy, kterým se co chvíli třásla ramena společným smíchem.
Neděle byla znovu slunečná. Po předchozím rozjaření na mě padla zádumčivost, a tak jsem seděla v křesle za domem, tam, kde začínala neposekaná tráva, a listovala jsem časopisy. Děti běhaly na dohled. Manžel zůstal v domě u počítače. Klid až bezvládný. Usnula jsem. A náhle zvuk motoru. Otevřela jsem oči a děti byly pryč. Vyskočila jsem a uviděla jsem je za plotem u cizincova auta. Zavolala jsem na ně, aby se vrátily, ale neslyšely mě, tak byly zaujaté něčím, co jim cizí známý vykládal. Chvíli jsem nerozhodně stála, pak jsem vyšla kolem rozkvetlého šeříku na chodník. Děti právě nasedaly. Cizí muž zařadil rychlost, a ony se otočily a zamávaly mi. Na konci ulice auto zahnulo a zmizelo za rohem.
Lekla jsem se, ale poslušně čekala, že objedou blok a vrátí se. Asi po deseti minutách nastoupila úzkost a stupňovala se. Nevraceli se. Vběhla jsem do domu, ale manžel tam nebyl. Vydala jsem se ulicemi do různých směrů, ale po pár blocích jsem se vždycky otočila a běžela domů, že už tam třeba čekají. Tíha až k udušení.
Vrátili se za hodinu. Rozjaření. Manžel byl s nimi, potkali ho na rohu u večerky, kam vyběhl pro noviny, ale protože neměli ty pravé, nechal se svézt na náměstí a pak se trochu zapovídali. Teď se vhrnuli do domu a pídili se po svačině
Já zůstala sedět na schodu vedle trsu pivoněk a připadalo mi, že mám srdce těžké jako jejich rozpuklé květy, které ohýbají stonek až k zemi. Až si okvětní plátky špiní v hlíně. Přála jsem si mít jiné srdce, raději jako květ ještě nerozvitý, zatnutý jako pěst a obalený zelenými listy.
Teď jsme úplní, napadlo mě – ten kov, co nám chyběl, ten kov je nůž, který krájí a odděluje. Touha odejít. Potřeba odejít. Odloučení číhá jako šelma přikrčená ke skoku. Někdy se zdá, že se jen protahuje, ale ona pozoruje svět svýma temnýma neproniknutelnýma očima, číhá a celým tělem je neustále připravená vyrazit.
Ještě ne! Vešla jsem do domu a s velkým úsilím otočila obraz geparda lícem ke zdi.
Jako by to něčemu mohlo pomoct…