No, náhodou se ještě docela krotím. Obvykle, když mě tak napadne psát o dětech, chvíli zvažuju světýlka v očích, vypadané zoubky, odrostlé bačkorky, probdělé noci, dětská moudra atd., ale dost brzo mě přepadne tréma. Je to strašně velký sousto. A má to na sobě takový filigránový ozdobičky, jak je zaplácneš cukrovou vatou, zničíš to nejlepší. Takže jakmile začne mezi písmenky čouhat sladkost, rychle couvám z láskyplnosti a dostávám chuť se rozepsat o dětech posedlých zlými duchy a o matkách sekajících do bábovky muší nožičky – pikantně.
Teď jsem tomu věnovala trochu víc úsilí. Přibírám si k té naší cácorce sem tam ještě jednu cácorku. Odvezeme do školy našeho prvňáčka (druhorozený zatím jede do školky s tátou na kole) a my holky celé dopoledne couráme po parcích, abychom užili „friluft“, dokud to počasí aspoň trochu dovoluje. Je to fajn, běháme po U-rampě, házíme kamínky do louží, saháme sochám na boty, máváme bagristům, honíme holuby, čůráme na kytičky a uplácíme se sacharidy a uhlohydráty. Pak cácorky nasadím do auta a vyvezu někam na vyhlídku. Je to jediný způsob, jak obě usnou. Doma chtějí skákat po posteli a ve dvoukočárku se kopou a vytrhávají si navzájem chomáče vlásků. No a pak, když to dobře dopadne, ony na té vyhlídce se staženými okýnky andělsky spí a já si chvíli čtu nebo bloumám nebo sním o kafi.
Tak jsem taky bloumala, jak je to s tím „hezkým o dětech“. No a myslím si, že je to blbost. Že to je jako napiš něco opravdu hezkého o přírodě nebo o životě nebo o lásce – prostě že o těchhle velkých věcech nejde psát jenom hezky, protože jsou spletité a složité a postihnutelné jenom v kontrastech. Že úplně nejlíp by se to asi dalo udělat výčtem šíleností, které rodičovství obnáší, a kontrapunktem „a přece…“ A to a přece, aby nebylo z cukrové vaty, by muselo být řezavě konkrétní a strašlivě osobní, protože děti jsou především lidi, každé jiné a své, akorátže jak ještě rostou a nemají tak tlusté slupky, je do nich trošku víc vidět. A jsou zranitelnější, a proto se o nich řezavě konkrétní a strašlivě osobní věci nemají co psát a vykládat, takže šlus.
Ale to chci ještě v téhle souvislosti poznamenat, že podle mě je „láska“ (k dětem i k dospělým) dost sprostě zavádějící pojem. Působí jako něco statického, co buďto je a vypadá tak a tak, anebo není: tak máš ty děti vůbec ráda? A přitom ono je to dynamické a… to vlastně asi znáš tu poučku, že láska je jako rostlina, která roste a o kterou se musíš starat. Ale neříká se už, že to není vždycky fíkus! Že je to někdy smrček, někdy lilie, někdy kaktus (někdy svízel přítula). A myslím, že je blbost, že rodiče mají nebo mají mít všechny děti stejně rádi. že ta láska je trochu jiná ke klukům a jiná k holčičkám, jiná k prvorozeným a jiná k benjamínkům, jiná k dětem, kterým rozumíš, protože jsou ti podobné, a jiná k těm, u kterých se jen dohaduješ, protože jejich myšlenky a pocity běhají po jiných cestičkách než ty tvoje. A jinak to snad ani nejde, ne?
Spousta lidí řekne, že jde. A taky řeknou, že mít děti je čistá krása a blaho a ráj na zemi. A že jejich děti, panebože, jsou tak sladké a šikovné a krásné a dělají jim jenom radost a když si takhle vyrazí celá rodina v neděli na výlet… A já říkám, že rodičovství je zběsilé dobrodružství se spoustou nástrah, o které se dá rozbít čumák, bohužel nejen vlastní. Je to adrenalínový sport. Je to šílená odpovědnost za něco, o čem vlastně nevíš, nakolik to můžeš ovlivnit a nakolik si to navzdory tvým (obvykle dobře míněným) snahám běží po svém. Krev není voda – hřeje a točí se z ní hlava. Už nejsme poslední článek řetězu, nevlajeme ve větru, dětmi jsme zakotvení mezi generacemi. Z mlhy se vynořila spousta existenčních i existenciálních témat, kličkujeme mezi nimi. Srst zježená. Souznění a pohoda jsou třešinky na dortu – ale holedbej se a přijde ťafka. A to ne, to se nesmí dopustit. Grrr. Tohle teritorium hlídají vlci. Sem nelez nikdo dvounohej ani čtyřnohej ani bez těla, tady neočumuj a nečmuchej, neni tu nic zajímavýho. Tfuj, tfuj, tfuj!
Tak co ještě? Tamty věci já říkat nebudu a už vůbec ne psát a ani myslet si je radši nebudu. Normální vobyčejný smráďata usoplený to sou, jeden za osmnáct, druhej bez dvou za dvacet a ta třetí to samý v bleděmodrym! Znáte to, samá práce, odmlouvaj, neposlouchaj, vděku se nedočkáte a do peněz jak to leze! Tfuj, tfuj, tfuj!
Láskyplnějc už to neumim.