Vlastně se ani neví, jestli kdy Alfréd Nobel navštívil Norsko. Ale v závěti ustanovil, že narozdíl od ostatních cen (fyzika, chemie, medicína, literatura), které udílejí švédské akademické instituce, má o ceně za mír rozhodovat zvláštní komise při norském parlamentu. Dneska by si nejspíš volbu pochválil – málokterá země je ochotná stát za ideály, když to obnáší tak mlaskavou facku establishmentu nej nej nej nej státu světa. Ačkoli, švédští akademici už stačili jít příkladem, když v roce 2000 udělili cenu za literaturu exulantovi Kao Sing-ťienovi (Gao Xingjian, nar. 1940), a to především se zřetelem na knihu, která v pevninské Číně nikdy oficiálně nevyšla. Taky z toho bylo pěkný haló.
O jednom městě
V Číně, jak je tak hrozně velká, hodně znamená, když jste s někým ze stejného města: tchung-pao (z jednoho pytle) 
se tomu říká. A já s potěšením zjišťuju, že Liou Siao-po (mzn. transkripcí Liu Xiaobo, nar. 1955), původně literární vědec, ale teď už dvě desetiletí politický aktivista a vězeň, se narodil ve městě Čchang-čchunu (Changchun), kde jsem kdysi rok pracovala. Tak i proto tu předkládám následující domácí úkol z pilnosti – výcuc z informací, kterými si chci podložit vzpomínky.
Čchang-čchun je město se špatnou pověstí. Samo jméno znamená „dlouhé jaro“. Jenže jaro v severovýchodní Číně není to jaro, co si spojujeme s rozkvetlými kaštany a líbáním na voňavých mezích, ale doba, kdy mráz polevil, ale ještě stále se nic pořádně nezelená, dobytek nemá co žrát a studený vítr přináší z vnitrozemí písek, prach, igelitové pytlíky a nemoci, kterým zimou zesláblí lidé špatně čelí. Čím delší takové jaro, tím hůř.
Čchang-čchun vybudovali ve 20. letech Japonci, když potřebovali hlavní město „loutkového státu“ Mandžusko. To si možná pamatujete z dějepisu – figurovala tam tragická postava posledního čínského císaře Pchu-i. Za čínsko-japonské války byla nedaleko laboratoř, kde Japonci dělali pokusy na čínských zajatcích. Dnes tu muzeum účinně přiživuje již tak sžíravou protijaponskou nenávist.
V druhé půlce minulého století bylo město známé hlavně velkou automobilkou a filmovými ateliéry, a to až do roku 1992, kdy tu začal kázat velký Li Chung-č´(Li Hongzhi, nar. 1952), zakladatel sekty fa-lun-kung. Dalších deset let tu pak mělo toto ilegální hnutí jednu z hlavních bašt, jednou se dokonce dostali falunkungisté do studia regionální TV stanice, zabarikádovali se tam a asi čtvrt hodiny četli do éteru Li Chung-č´ovy texty. Hrozný skandál!
Tak takové je to město.
O jednom spravedlivém
Letošní mírový nobelista Liou Siao-po se v Čchang-čchunu narodil v roce 1955. Za kulturní revoluce strávil s otcem čtyři roky ve stepích Vnitřního Mongolska (Mongolsko!). Po návratu do Čchang-čchunu studoval 4 roky literaturu na místní univerzitě, ale v magisterském a doktorském studiu potom pokračoval na pedagogické fakultě v Pekingu. S doktorátem v kapse ještě stačil hostovat v New Yorku, Oslu a na Hawaji – jo, konec osmdesátých, to byla pro čínské intelektuály havaj, než to sklaplo…
Liou Siao-po byl už čtyřikrát odsouzen a uvězněn, v současné době si odpykává trest na 11 let. Příčinou zatčení byla spolupráce na dokumentu Charta 08 (čínsky a česky), inspirovaném českou Chartou 77. Čínské orgány to interpretovaly jako „rozvracení státu“ a Lioua zatkli ještě předtím, než byla Charta 08 zveřejněna. I přes exemplárně přísný trest pro Lioua má dnes Charta okolo 10 000 signatářů.
Je to na pohled moc sympatický pán. A má sympatickou ženu. Do médií pronikla fotografie, kde mají oba po buddhisticku vylepané hlavy. Po udělení Nobelovy ceny oblehli pekingský byt paní Liou Sia novináři, ale policie je dovnitř nepustila. Český rozhlas zveřejnil telefonický rozhovor, kde paní Liou Sia děkuje V. Havlovi. Liou Siao-po se o ceně dozvěděl od vězeňské služby.
Co s nimi asi bude dál?
Předseda norské Nobelovy komise je Thorbjorn Jagland – bývalý norský premiér a současný generální tajemník Rady Evropy. V projevu k letošní volbě řekl, že rozhodnutí komise nemělo ani v nejmenším poškodit Čínskou lidovou republiku. Že si váží jejích ekonomických úspěchů, nicméně že vychází z premisy, že čím větší moc někdo drží, tím více musí být vystaven diskusi, kritice a kontrole. Tak jako jsou kritice celého světa od druhé světové války vystaveny USA. A že Nobelka pro Liou Siao-poa může být pro Čínu v konečném výsledku podobně přínosná jako bylo pro Ameriku ocenění Martina Luthera Kinga.
Hezká slova. Ale Číňanům se dozajista líbit nebudou – ani těm nahoře, ale, obávám se, ani těm běžným „dole“. Čínská média klasicky argumentují „vměšováním do vnitřních záležitostí“, západní „nenávistí vůči čínskému ekonomickému úspěchu“ a nutností nejprve „vymýtit chudobu“.
„Čínský lid se momentálně těší stabilitě a prosperitě, o jaké by jinak mohl jen snít, a to díky správné cestě, jíž se naše země ubírá. De facto žijí obyvatelé Číny bezpečněji než v mnoha jiných takzvaných demokraciích, které jsou právě nyní sužovány terorismem a vnitrostátním násilím.“
Taky vám to připomíná majora Zemana? Na jedné straně obraz zlých salónních imperialistů a na té druhé cudně poodhalená láska k prostému lidu, kterému jeho funkcionáři rozumějí a pro který přeci dělají jen to nejlepší. A jak účinně tenhle primitivní mechanismus funguje.
Dívám se na fotky Liou Siao-poa, jak s léty chátrá. A radši si ani moc nepředstavuju, jaké to je mít kolem sebe tyhle propagandisty s mávátky, proložené sem tam spirituálním úletem typu fa-lun-kungu. A jaké to je sedět v Tung-peji v lochu a chvílemi, jak asi často, si nebýt jistý, jestli přeci jenom nejsem blázen já?
Fotografie: Guardian
