O letošním nositeli ceny Liu Xiaoboovi už bylo napsáno mnoho, stejně jako o pohoršení, které rozhodnutí Nobelovy komise vyvolalo v Číně. Jak ale celou věc vnímá samo Norsko? Pozornost tu budí nejen samotné ocenění čínského disidenta, ale především oficiální postoj Číny a její snahy o ovlivňování norských úřadů a nově i dalších zemí.
1. Sen o nezávislé komisi
Taky se tu řešilo, jestli Nobelova komise bývala neměla trošku posečkat, třeba alespoň do podpisu čínsko-norské obchodní dohody, která byla na spadnutí a mohla mimo jiné zajistit, že čínská dovozní cla na norské ryby klesnou ze čtrnácti procent na dvě. Po udělení ceny byla ministryně rybářství první, které čínská strana zrušila plánovanou návštěvu.
Jak jinak. Tohle je mechanismus, který mezi Čínou a západním světem funguje velmi dobře – největší spotřební trh této planety je mocná páka. Ale Norsko rádo dělá věci po svém – nevstoupilo do EU, praktikuje tzv. „třetí cestu“ (mezi kapitalismem a socialismem), děti nebije. Zlé jazyky tvrdí, že bez ropy by si Norové takhle nevyskakovali, ale ona i s ropou jsou některá rozhodnutí nelehká.
Čína dštila síru už před udělením ceny, hned od zveřejnění Liu Xiaoboovy nominace. Čínský náměstek ministra zahraničí Fu Ying varoval osobně nejméně dva členy Nobelovy komise, že případné ocenění uvězněného rozvraceče státu Čína nenechá bez odvety. A určitému nátlaku zřejmě komise musela čelit i na domovské scéně. Jak silný a nakolik „dovolený“ tento nátlak byl, se potom vydatně přetřásalo v norských médiích.
Novináři se například dozvěděli, že asi čtrnáct dnů před udělením ceny došlo v New Yorku k setkání předsedy Thorbjørna Jaglanda a norského ministra zahraničí Jonase Gahrea Størea. A že Stør, vracející se právě ze schůzky s čínským zaminirem, poznamenal cosi jako „jestli dáte Nobelovku tomu čínskému disidentovi, Číňani se pěkně naštvou.“ Smí něco takového představitel exekutivy představiteli nezávislé komise vůbec říci?!
Norská vláda odpovídá, že smí, že „nátlak“ přeci vypadá jinak a že nezávislost komise nebyla nijak dotčena. A stejným argumentem se brání i vůči čínské kritice: v oficiálním prohlášení sděluje, že Nobelova komise je nezávislá a že pokud čínská strana hodlá za její rozhodnutí ochladit vztahy s celým Norskem, je to zbytečné a politováníhodné.
Pro Čínu je ale i „nezávislá“ komise pořád součástí norského systému. A logika v tom je. Komentátor norského deníku Aftenposten k tomu napsal, že dlouhodobý trend sice provázanost Nobelovy komise s parlamentem rozvolňuje a směřuje ke komisi nezávislých osobností (viz poslední dva předsedové Francis Sejersted a Ole Danbolt Mjøs.) Nicméně se současným předsedou Jaglandem že je to úplně jiná písnička: Jagland je bývalý norský ministr zahraničních věcí (1995-96), bývalý předseda vlády (2000-2001), bývalý předseda norské poslanecké sněmovny (2005-2009) a současný generální sekretář Rady Evropy – je to celoživotně „politické zvíře“ a dodává rozhodnutí komise obrovskou politickou váhu.
Komentář Aftenpostenu z 15. října končí konstatováním, že „Mít komisi, která cenu uděluje bez rizika negativních reakcí – ať už ji udělí komukoli, i kdyby proto měla kterákoli supervelmoc ztratit tvář? O tom by si vláda jistě ráda nechala zdát. Je to sen. Jenom sen.“
2. Nezatahujme záclony, ať na sebe můžeme dohlédnout
Nezávislost Nobelovy komise je tedy poněkud ošemetným argumentem – lpí se na přísném oddělení od stávající vládní garnitury, ale komise je nepopiratelně součástí norského politického systému a kritický postoj čínské vlády lze proto předpokládat a do jisté míry i chápat.
Ale je tu jiný argument, který lze čínské straně docela zajímavě vyvrátit, totiž ten o kulturní odlišnosti individualistického západu a pospolité Číny. Tento argument zaznívá s železnou pravděpodobností vždy, když dojde na lidská práva: vy zápaďáci myslíte rádi jen na sebe, zatímco my, dědicové konfuciánské tradice, se podřizujeme zájmu celku, zvláště když je ve hře souboj s tak velkou chudobou, s jakou se potýkají miliony čínských obyvatel. Například sloupkařka v internetovém vydání China Daily se po letošním udělení ceny Liu Xiaoboovi rozohnila takto: „Elity v Oslu, které rozhodují o udílení cen, jsou zvyklé na večeře o sedmi chodech a žijí si jako v bavlnce. Co vědí o šestiletých dětech, které chodí pro vodu se dvěma plastovými lahvemi v rukou, které klopýtají z kopců k jedinému vodnímu zdroji v celém údolí a plahočí se pak zase vzhůru ke svým nuzným přístřeším, to vše nejméně třikrát denně…“¨
Přitom právě Norsko je země, kde se západní liberální individualismus tak úplně nepěstuje. Nejenže už několik desetiletí praktikuje sociální politiku hraničící se socialistickou. Navíc se tu uplatňuje i silně komunitně zaměřená protestantská tradice. Jistě znáte přinejmenším z vyprávění skandinávská okna bez záclon – zvyk zavedený ranými protestanty na důkaz toho, že se v jejich domovech nedějí žádné nepřístojnosti.
Stejná protestantská snaha o vzájemné občanské umravňování prý vedla už v 18. stol. ke zvyku zveřejňovat majetkovou situaci všech Norů. I tento zvyk přetrval do dneška a každý Nor si tak může na internetu zjistit daňové i majetkové poměry kteréhokoli spoluobčana. Na korupci to prý zabírá báječně a lidská práva nijak netrpí.
My Češi s reál socialistickou zkušeností jsme v Norsku leckdy na vážkách, k veřejnému odhalování a vůbec k pospolitosti míváme apriorní nedůvěru a toužíme spíše po opevněném soukromí. Ale Číňanům, těm by přeci právě norský model měl být blízký. I proto je škoda, že jedním z pravděpodobných důsledků udělení letošní Nobelovy ceny za mír je zrušení norsko-čínského dialogu o lidských právech, který se vede již od roku 1997.
3. Liu Xiaobo? Ano!
Když předseda Nobelovy komise Jagland krátce po udělení ceny vysvětloval, proč se komise rozhodla právě pro čínského disidenta, zdůraznil, že čím více moci kdo ve svých rukách nashromáždí, tím více je třeba jej vystavit obecné kritice a debatám. Přirovnal v této souvislosti Čínu ke Spojeným státům, které jako nejmocnější stát této planety také čelí neustálému kritickému hodnocení celého ostatního světa už několik desetiletí.
Letošní rozhodnutí komise je tak možné vnímat jako výzvu k úvaze: Co víme o Číně? S jakými vlivy máme z dálného východu počítat? Na kolik může čínská politická kultura skutečně ovlivnit i naše životy?
Názory se různí. Ale není bez zajímavosti zmínit některé obavy, které v těchto dnech v Oslu prezentují čínské i mezinárodní lidskoprávní organizace. Například z vystoupení kanadského experta na informační technologie Grega Waltona a prezidentky organizace Human Rights in China Sharon Hom v prostorách norské nadace Freedom of Expresion Foundation mrazilo za krkem.
G. Walton a S. Hom označili udělení ceny Liu Xiaoboovi za skvělou zprávu pro všechny, kdo se zabývají stavem čínského, ale potažmo i globálního internetového prostředí. A zdůraznili, že západní svět je zoufale neinformován o síle, jakou se čínská vláda snaží internetu využívat.
Jistě nepřekvapí, že čínské vládní úřady dokáží systematicky sledovat emaily vytipovaných osob, popřípadě filtrovat texty na netu podle klíčových slov. Samozřejmostí je i nespolehlivost emailové komunikace, kdy některé e-maily dojdou a jiné zkrátka nikoli. Obecně známý je i fakt, že některé servery jsou dlouhodobě blokovány a další, i velké zpravodajské agentury, se znepřístupňují například kolem výročí incidentu na náměstí Tiananmen nebo v dobách nepokojů v Tibetu.
Kromě těchto, řekněme „pasivních“ praktik – sledování či blokování dění na internetu – však Walton připomněl ještě další velkou kategorii „aktivního“ ovlivňování internetové komunity. Internet je totiž pro mnoho uživatelů, a to dokonce i v Číně, prostorem, kde jaksi odkládají ochranné slupky a jsou dobře manipulovatelní. Významným nástrojem čínské vlády jsou při tom například takzvaní „padesátníkáři“ (wu mao dang) – lidé, kteří vstupují do diskusí na netu a prezentují provládní nebo jinak zadané názory. Placeni jsou údajně pěti mao (padesát haléřů) za komentář. Špičkově placení mají být naopak elitní hackeři ve službách Čínské lidové armády, stejně jako vývojáři sofistikovaných virů. A průměrný plat, ale za to jistotu státního sektoru požívají stovky zaměstnanců oficiálních vládních úřadů pro kontrolu internetu. Celkový počet lidí, kteří aktivně ovlivňují internetové prostředí ve prospěch čínského establishmentu, dosahuje podle Waltona několika milionů. A přestože většina jich působí na území ČLR, přibližně 20% má zázemí v Jižní Koreji, na Taiwanu, v Singapuru a v USA.
Walton ve své přednášce používal pojem „kybernetický marxismus“. Označoval jím mechanismus centrálně plánovaného zasahování do všech, i těch nejintimnějších sfér života jednotlivců ve prospěch čínské mocenské elity. Jakýkoli odpor či odklon může být rozpoznán hned v zárodku, možná ještě dřív, než si dotyčný vůbec uvědomí, že se například chová „necivilizovaně“ nebo že se „sdružuje za účelem spiknutí“. Českého posluchače v té chvíli nemohla nenapadnout paralela s pojmem „inženýrství lidských duší“, ovšem to, co popisoval Walton, bylo inženýrství významně upgradeované.
Proto to mrazení za krkem. A o to větší radost za cenu pro Liu Xiaoboa – kromě ocenění individuální mravní síly také signál pro zbytek světa, že právě sem je třeba se dívat.
4. Diplomatické kdo s koho
Nobelova cena znala svého posledního laureáta už několik týdnů. Slavilo se, jásalo, dštilo a povolávalo na kobereček. A kdo v tom všem nakonec získal navrch, se mělo ukázat minulý pátek 10. prosince, na mezinárodní den lidských práv, kdy se cena předávala.
Liu Xiaobo ze své vězeňské cely přijet nemohl, to bylo jisté. Pozvání obdržela jeho manželka Liu Xia, ale i její účast byla nepravděpodobná. Přestože finanční odměna ve výši 1,4 milionu dolarů nemůže být bez účasti oceněného (nebo zástupce z řad nejužší rodiny) předána, ceremoniál se konal a zúčastnit se měli, respektive mohli, diplomatičtí zástupci zemí z celého světa. Přítomen byl také norský král. Ceremoniál pokračoval galavečeří v oselském Grandhotelu a o den později slavnostním koncertem, jehož moderátorem byl letos americký herec Denzel Washington.
Přípravy na předávací ceremoniál ale provázelo značné napětí. Podle sdělení Nobelovy komise podnikla čínská ambasáda v Oslo zcela bezprecedentní opatření a rozeslala na ostatní zastupitelské úřady dopis, v němž vyzvala k ignorování slavnostního ceremoniálu a k nezasílání gratulací vítězi. A stejný vzkaz, nepokrytě výhružným tónem, byl tlumočen i zahraničním diplomatům akreditovaným v Pekingu. Státy, které se ceremoniálu zúčastní, prý budou nuceny nést následky.
Mezitím časopis Forbes označil generálního tajemníka Komunistické strany Číny a prezidenta ČLR Hu Jintaa za nejvlivnějšího muže této planety. A bylo docela napínavé, nakolik svou moc potvrdí a kolik zemí se ceremoniálu nezúčastní.
Nakonec absentovali. Čína, Vietnam, Kazachstán, Rusko, Venezuela, Kuba, Tunisko, Maroko, Súdán, Alžír, Saúdská Arábie, Írán, Irák, Egypt, Pákistán, Afghánistán, Srí Lanka – převážně země na Číně nějakým způsobem závislé. BBC napsalo, že pro Čínu tahle diplomatická bitva skončila fiaskem, nejen proto, že nikoho ze „západních“ hráčů nepřesvědčila, ale hlavně proto, že k ceremoniálu přitáhla obrovskou pozornost světových médií.
Já si ale myslím, že na domácím poli to Čína zase uhrála, čímž se potvrzuje, že tahle země zvenku a zevnitř jsou dvě úplně rozdílné planety. (detaily zase někdy příště)
Závěrem
Závěrem: kéž by Liu Xiaoboa pustili.