I. Maminka
Dřív jsem se nevnímala jako „maminka“, až teď. A nemůže za to nejspíš naše poslední miminko, ale kluci. Jak povyrostli a začínají si dělat představy o kdečem, najednou tu koncept „maminky“ visí ve vzduchu. Je to taková usměvavá paní, která všechno zvládne, vždycky je k mání, hezky voní a na všechno zná odpověď.
Uvědomili jste si někdy, že třeba maminky dětí z Bullerbynu mají neustále po ruce košíky s čerstvými koblihami, lívanci, namazanými chlebíčky, ovocnou polévkou a malinovou šťávou, a když za nimi za deštivého dne přijde jejich sedmiletá holčička, že se nudí, řeknou třeba: Já být tebou, upekla bych třenou bábovku, a připraví bílou zástěru a čepeček a všechny ingredience a pak „jenom“ radí a odpoledne zase řeknou: Být tebou natřela bych stolek na verandě, a pomůžou rozmíchat barvu v plechovce, a je to vždycky moc krásná barva, a ještě vyloví ze skříně starý svetr, aby si holčička nepocákala šaty…?
A. Lindgrenová. Děti z Bullerbynu. Praha: Albatros, 2009. 13. vydání. Ilustrace H. Zmatlíková
Moje máma i Tomova máma jsou superženy – ovládají takové ty krátké, rychlé, cílevědomé pohyby s kapkou nesmiřitelnosti, nejspíš od doby, kdy máchaly čtyřicet plínek denně. A vím, že nejsou vždycky úplně v pohodě, ale nikdy nepůsobí bezradně a na děti se v podstatě vždycky usmívají. Naše máma k tomu říká, že čím větší rodina, tím víc musí mít matka všechno pod kontrolou: na gymplu je svým způsobem půvabné chodit v roztrhaných džínách, s jedním dítětem ještě můžeš být rozevlátá, ale se třemi dětmi musíš mít neustále pořádek, tak aby kdykoli mohl kdokoli vtrhnout do dveří („kdokoli“ myslím znamená prezident). Jinak bude tvá rodina sociální, a to přece… a udělá takový výraz jako že ne že by se zbořil svět, ale nedá to přece tolik práce, aby se člověk „sociálnosti“ nemohl vyhnout, takže to normálně uklidíš, uvaříš a pak si jdeš skákat salta na kladinu nebo zachraňovat životy (ona je původně gymnastka a dnes lékařka).
Souhlasím. Je to fajn mít velkou rodinu a k tomu pocit, že je všechno dobře zaopatřeno. Radši uklízím, než vařím, radši čtu pohádky, než hraju na schovávanou, ale v zásadě jsem hrdá matka. A moc se mi líbí, že je nás tolik. Mimo jiné i proto, že svým dětem přeju sourozence. Mít bratra a sestru, to je výhra! Protože se sourozenci se dají řešit věci tak jako s nikým jiným – neříkám, že líp, ale zkrátka tak:
II. Drahá Li, drahá Lu
Drahá Li, všechno je v pořádku, děti tak nádherné, že by jeden ani nedýchal, aby něco nepokazil. Děkovat vstávaje lehaje. A přesto jsem jak natlakovaný hrnec, klepou se mi ruce a mám chuť házet nádobím. P-nb-h odpusť, pár kousků už na to doplatilo, naštěstí žádný památeční.
Drahá Lu, buď úplně v klidu, studie dokazují, že pozice ženy v domácnosti je krutě frustrující – udělej si trochu času pro sebe.
Drahá Li, mám čas pro sebe, ale nevím, co s ním. Civím do zdi a do ničeho se mi nechce.
Drahá Lu, to role matky a manželky utlačují zbytek osobnosti. Stačí se rozvzpomenout, co tě bavilo dřív – kamarádi, knížky, běhání…
Drahá, co bych si tak asi s kým povídala – jak jsem připálila jíšku?
Drahá, klidně začneš jíškou a ono se to pak vyvine.
Zlatuško, to radši udělám bramboráky.
Nežvaň, podívej se do zrcadla a objev v sobě ženu, kterou si tvůj vyvolený před pár lety bral.
No, hele, ta žena nikdy nebyla žádnej lumen.
Drahá, nezajímají nás tvé výsledky v městském kole olympiády z ruštiny. Zajímá nás, čím si dobiješ baterky.
Drahá Li, náhodou… Alexandr Segejevič Puškin javljajetsa krupnějšim russkim pisatelem devětnadcatogo veka! Ještě bych něco vydolovala.
No vidíš. Já taky: Dika pečalna molčaliva, kak laň lesnaja bojazliva… To byly časy.
Drahá Li, když ten zamrzlej Ulánbátar je tak debilní.
Drahá Lu, to ti vymlouvat nebudu, ale víš, jak dopadli ty v tom sadu, co se furt jenom chystali do Petěrburgu. Stejně je to všechno v hlavě. Pošlu ti něco od Viktora Frankla, to je moc inspirativní existenciální psycholog. Horolezec.
Drahá Li, horolezce si nech, já už pět neděl nevytáhla paty dál než do sámošky.
Drahá Lu, jsi ostuda a jestli se nesebereš, špatně dopadneš. Probuď v sobě kreativitu! Děti potřebují rodiče, kteří se umějí mít dobře. A jdu pracovat, nebo mě vyhoděj, pusu, Li
III. Text pro Li
Ta první bydlí v úpravném domečku s malou zahrádkou, kde roste jenom tráva, aby to nedalo moc práce a nebyl nepořádek. Nosí propínací šaty s bílými proužky a pásečkem – každé ráno cvičí sed-lehy, aby sponu zapnula pořád na tu stejnou dírku. Hobluje si paty pemzou. Nikdy nevyhodí potravinu! Usmívá se. Vozí děti na kroužky a nikdy nevynechá. S manželem se mají rádi.
Ta druhá bydlí v maringotce bez kol. Má dva vlčáky, chodí s nimi bez vodítka, a když jí někdo vynadá, křičí kurrrrrvy zasrrraný! Sousedy na ní taky štve, že nemá hypotéku, parcelu zdědila a maringontku dostala. A když je hezky, svléká košili a chodí mezi starými švestkami na své zahradě v zašedlé podprsence.
Tu první ta druhá fascinuje. Vždycky tu vlasatou asociální divoženku zdraví, jak se to sluší, ale té je to jedno, má sousedy na salámu. Ale jednoho dne se ta v propínacích šatech osmělí, projde brankou, usměje se, vycení své bělostné ostré zoubky… a normálně tu druhou sežere.
P.S. Drahá Li, vzepjala jsem se k tomuto kreativnímu počinu. Co na to říkáš? Mně to docela zvedlo náladu. Kluci by se určitě zeptali: A proč ji sežrala? A to se jí vešla do břicha? A já bych řekla: Nevím. A oni by řekli: To je blbý! A já bych řekla: Je, ale to nevadí. A oni by to pochopili. A teď jdu na ty bramboráky, nebo mě vyhoděj. Děkuju!!! Pusu, Lu
Obr. Matouš – Moje maminka (přání k MDŽ 2010 – nás by to nenapadlo, ale v Mongolsku je MDŽ státní svátek a školka to bere vážně) )
P.P.S. Drahá Li, teď vážně, doufám, že se nezlobíš, že tu předkládám tenhle převážně fiktivní rozhovor, a hlavně doufám, že jsem ti nevložila do úst nějakou hovadinu, která by ti pošramotila odbornou pověst 🙂
Vyplynulo z diskuse:
GLUM: Ještě k té Astrid Lindgrenové, která se ve skutečnosti jmenovala Ericssonová, by možná bylo dobré zmínit, že její mateřství bylo velmi neharmonické, svého nemanželského syna Larse opustila a vzala si jej od pěstounů zpět až po pěti letech, kdy se vdala za někoho jiného.
OLGA ČERNÁ: Glume, co já vím, syna měla Astrid Lindgrenová u pěstounů, protože nemohla současně pracovat a starat se o něj, a pracovat zřejmě musela, když ji nikdo neživil. Opustila mi připadá jako dost silné slovo.
… tak si říkám, jak to pořád klame, jak se texty tváří, ale přitom opravdu nikdy (?!) nejsou to, co je, ale co by autor chtěl (nebo někdy taky nechtěl), aby bylo – viz snění Astrid Lindgrenové o ideálním dětském světě. Námět na samostatný blog.