Uviděl jsem na sloupu u trati plakát s nápisem „Půlnoc – koncert už tuto sobotu“. Papír byl potrhaný a vybledlý, musí tu viset celou věčnost. Událost v propadlišti dějin, tak jako my dva. Za sloupem byl ohyb řeky a voda trochu zčeřená mi blýskla do očí. Zavřel jsem je a nahmatal v kapse propisovačku. První větu nosím v hlavě už jak dlouho: „Ještě se mi o tobě zdává.“ A dál nikdy nevím.
Propisovačka nepíše. Prst prozřetelnosti asi. Tak leda, že bys dneska, nejlíp právě teď, v náhlém hnutí mysli zmáčkla na mobilu moje číslo a řekla něco jako: „Vzpomněla jsem si na tebe a chci se jenom zeptat, jak se máš.“
Řekl bych ti, že brzdíme k lesnímu nádraží a že slunce svítí jenom na úzký pruh nástupiště a všude jinde je vlhký stín a voní loňské žaludy. Ačkoli, žalud je blbý slovo s blbym druhym významem. Nemyslim podstatu věci, ale spíš kontext: umyj si to tam pořádně, ať tě to neštípe. Rozumíš. Onehdy na plovce jsem slyšel ve sprchách tátu s malym klukem, říkal mu: Umyj si ho pořádně, ať nemáš sejra za ráfkem. To je chlapská řeč. Ale to bych ti asi neřekl, to by ses tvářila pohoršeně. S tím bych večer vyběhl za Bedanem do šestýho, chvíli bychom tomu dali, ale nic lepšího bychom nevymysleli, je to dokonalý. Skoro jako ta ženská, co teď nastupuje, tu kdybys viděla: hodila si kabelu s koženýma ušima napřed do vlaku, chytila se rukama obou madel, takže jsem si nemohl nepomyslet, že stejně pevně by někdo mohl chytit ji za ty fantasticky široký boky, zvedla na první schůdek tučnou nohu v rozšlápnutém střevíci (ne botě, ne škrpálu, ne sandálu, prostě střevíci – s přezkou a na širokém podpatku,ve kterém se ke slepicím vybíhá jenom výjimečně, ale hlavně chodí na poštu a jezdí za Máňou do Podseďálek), nenápadně se rozkomíhala a vyhoupla se nahoru s vervou lokomotivy. Prostě dokonalý.
Místo žaludů bych ti mohl říct, nebo napsat, že tu voní bukvice, určitě tu taky jsou, ale jednak nevím, jak taková bukvice voní, a druhak to má taky ten blbej druhej význam. S tím to máš těžký. A ty nemáš ráda ošklivý slova. Pamatuješ? Žrát, chcát, srát – svatá trojice. A tys ohrnula nos a pohrdla jsi i všema nádhernýma odvozeninama jako vyžranej, přechcat, nasrat! Ne, hele, už končím, pro tebe všechno. Chceš hezký slova a těch já mám taky sbírku: čaj – slovo jako pára nad hrncem, a když ho napíšeš, tak taky trochu houpací křeslo: čaj. Kam se hrabe kafe – to je čtvrtá cenová a káva, jéžišmajra velkoobchod kávou a cukrovinkami – prostě pro teplouše, teda pro bukvice. Slovo pro holky je třeba naslouchat, to bys mi určitě schválila. Já z nějakýho důvodu miluju slovo Honduras – to je, jak se to řekne, když nerozvaříš špagety? Al dente! Někdo loví na sbírky motýlů, já na sbírky slov: víš, co je to nokozomiální infekce? ale kapybaru znáš, viď?
Tak tohle všechno bych ti řekl. A víš, co bys udělala ty? Štítivě bys odtáhla telefon od ucha, zakoulela bys očima a řekla bys: „To je všechno hezký, miláčku, ale víš, k čemu ti to je? K hovnu!“ A pak že to slovo neumíš. Úplně tě vidím, jak bys na to vykroužila rty do tvaru falešného záchranného kruhu a pak bys sklapla telefon a odkráčela tak nesnesitelně vznosně, jako bys snědla všechnu moudrost světa, teda Šalamounovo víšco.
A já bych ti řekl a taky napsal, jen mít tu tužku, že jsi pitomá nána. A že s Bedanem je mnohem větší sranda. A vždycky byla. A jestli ještě nějaké sny, tak leda… ne, to bych spolk.
Přistoupili?